Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Všichni vědí alespoň teoreticky, že úzkost je něco špatného. Část lidí úzkost zažila nebo ji zažívá často – a většina řekne, že raději by měla nějakou úpornou bolest, než úzkost. Všichni se shodnou, že úzkost raději nemít. Proč nás tedy Bůh tak stvořil, že vůbec něco takového můžeme zažít? V úzkostech rozhodně nejste nejlepeší společník, rozhodně neuděláte moc na dobrém díle, nejspíš vůbec nic nemůžete dělat. V úzkostech nepřijímáte obvykle dobrá rozhodnutí, pokud se vůbec můžete pro něco rozhodnout.

Proč nás tedy Bůh tak stvořil, že úzkost můžeme zažít? Protože je nemůžeme ignorovat. Nutí nás otevřít oči, abychom viděli, že něco hrozí. Dokonce tak, že nedovedeme ani vnímat nic jiného, nic dobrého, prospěšného. To je ale na chvíli velmi užitečné: Vezměte si, že byste spadli do splavu a řekli si: Brzy se utopím, ale na druhou stranu: Jak krásně ta voda šumí a jaké pěkné vrby tu na březích rostou. A čmeláci už začali létat. To sice je pravda, ale neodbytný pocit úzkosti z utonutí vám vydatně pomáhá, abyste se snažili z vody dostat a vrb a čmeláků si užili jindy. Ty dobré věci vás nezabijí, ty zlé mohou, proto je na chíli dobré vnímat jen je.

Na chvíli. Chvíle úzjosti může zachránit život. A pak je tu ovšem hřích člověka a ďáblova zloba, které úzkost protahují, které člověka do úzkostí uvrhnou. Můžete se zlobou v srdci dráždit zvíře v kleci, odkud nemá ani kam utéct, ani jak na vás zaútočit. A stejně tak zloba ďáblova i zloba lidská dostane člověka někdy do stavu, kdy před nějakým zlem nemůže ani utéct, ani se nemůže bránit, kdy nemůže vykonat ten jeden rychlý čin, který by vše vyřešil, nebezpečí odvátil. Člověk si říká: Co se po mě vlastně chce?

Bůh, na rozdíl od člověka, ve svém Zákoně jasně říká, co od člověka chce. Hned jak stvořil člověka, dal mu úkol: Naplňte zemi a podmaňte ji. A dále a dále k člověku mluví: Toto od tebe čekám. Na rozdíl od člověka však Bůh svá přání nemění a průběžně neupravuje. Člověka, když mu vyhovíme, často vidíme, že na své původní přání zapomněl a nebo stejně řekne: To není ono. A my sami jsme ovšem často takoví: Drugý splní naše přání, ale my si řekneme: To není ono. Místo toho, abychom třeba pravdivě poznali, že samo naše přání nebylo dobré, že jsme se zklamali ve svém přání, ne v druhém člověku. Kdežto Bůh ví, co chce a nemění své příkazy a svá rozhodnutí.

Ježíš pak říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ Když věříte, že Bůh ví, co chce a svá rozhodnutí nemění, věřte i v toho, kdo jeho příkazy plní a jeho vůli poslouchá. Ježí dále říká: „Já jsem v Otci a Otec je ve mně. Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.“

Věřit v Ježíše znamená věřit, že Boží přikázání nejsou nesplnitelná. Protože Ježíš Otci nikdy poslušnost neodepřel. A vida, nijak si tím neuškodil, ale naopak: Čteme: Byl milý Bohu i lidem. A když po třiceti letech růstu azrání začal svou veřejnou činnost, kázal jako ten, kdo má moc – ne jako farizeové a zákonníci. Uzdravoval nemoci, vymítal démony a dokonce chodil po vodě. Nezmenšil se tím, že poslouchal Boha, ale stále tím rostl. A dodám: Proto je třeba věřit nejen Ježíšovu učení, ale i v jeho zázraky a divy, které dokazují, že Boží cesta je účinná. Sám Ježíš říká: Věřte aspoň pro ty skutky!

To ovšem také znamená si přiznat, že nic nezíkáváme prosazováním vlastní vůle proti Bohu. Ríci si: Bůh to chtěl tak, ale já to přeci jen udělám jinak, to není nějaké životní nutnost, to je jen naše zvůle. Věřit v Ježíše znamená přiznat si: Můj hřích nebyl nutný, můj hřích není nezbytnost, ale má zlá vůle.

Veřit v Ježíše pak znamená věřit, že poslušností Bohu nejen člověk roste, ale také že míří k dobrému cíli. Že Bůh má s člověkem dobrý záměr: „V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.“ Je pro nás připraveno dobré místo, dobrý cíl. Na tomto světě jsme, abychom se pro toto místo připravili. Abychom tam pařili. Abychom se vůbec naučili mít rádi a očekávat to všechno, co je na tom místě připraveno.

Nedojdeme tam ovšem vlastními silami a vlastní vůlí. „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Věřit v Ježíše znamená pravdivě si přiznat, že on je první před Bohem a já až druhý. On zcela plnil Boží přikázání a přece tím nic neztratil ze své lidskosti. O nic se, nakonec, v životě neochudil, naopak, lidé ho obdivovali – a také mu ovšem záviděli. Znamená to přiznat si, že náš hřích, naše slabosti, nám nepřidávají nějaký zvláštní půvab, nečiní nás lidštějšími. Znamená to přiznat si, že náš samostatný pokus o dosažení dokonalosti, skvělosti a slávy selhal. Že pro svtup do Božího domu nemůžeme počítat s vlastními zásluhami, ale musíme poukázat na Ježíšovy zásluhy. Na jeho kříž, který nám vymohl vstup.

Hezky to vyjádřil jeden současný román, který jsem četl asi před rokem. Hrdina, při zpětném pohledu na svůj zpackaný milostný a rodiný život pravdivě vyzná: Ale kdepak: Bůh k nám mluví, mluví k nám celý život. My jsme se rozhodli jinak. Tento světský autor, řekl bych, poznal alespoň Ježíše ukřižovaného. Jako ten setník vyznal: Tento člověk byl vskutku spravedlivý. Také my v Ježíšově kříži rozeznáváme, že Boží přikázání jsou dobrá, že by je šlo plnit k našemu štěstí. A ovšem, že my jsme se v životě až příliš často rozhodli jinak.

My však známe i Ježíše vzkříšeného. Věříme, že Bůh jej vzkřísil, že přijal jeho oběť za nše viny. A tak můžeme sice své viny pravdivě rozeznat a pojmenovat. Ale nemusíme se jimi trápit. Ani nemáme. A nemusíme svými vinami být svázáni v dobrých slovech a činech ve dnech, které nám ještě na světě zbývají. Ani nemáme. Pán praví: Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. Amen