Introitus: Žalm 119, 32-40
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 5. neděle velikonoční.
119, 17-20
Vstupní modlitba: Bože, pro ty, kdo tě milují, jsi připravil věci nevídané. Vlej do našich srdcí takovou lásku k tobě, abychom tě milovali ve všem a nade všechno. Dej, ať se při nás naplní tvá zaslíbení, která převyšují všechna naše přání. Skrze Krista, Pána našeho, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Deuteronomium 7, 9–26
210
2. čtení: Jan 14, 21-31

„Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.“, říká Ježíš. Dnes se ovšem běžně hlásá pravý opak: Kdo trvá na dodržování přikázání, tomu chybí láska. Při tom pořádně ani nevíme, kdo se tím myslí. Protože, kdy jsme naposledy slyšeli někoho říci: Tohle je Boží přikázání, musí se bezpodmínečně splnit? Skoro nikdo takový není; když někdo takový je, vyvolá to velké překvapení.

Proto si myslím, že naše doba staví přikázání a lásku proti sobě jaksi pro jistotu. Aby si každý raději rozmyslel, než řekne: Přikázání Boží. Aby je raději ani nepřipomínal. Téměř každý, kdo přikázání připomene, jako by se za to omlouval. Jakoby říkal: Ani já nejsem bez lásky; ale přeci jen, je tu přikázání Boží. V tu chvíli má náš čas konečně někoho, komu by vítězoslavně řekl: Ne přikázání, ale láska.

Co však vůbec znamená ta láska, o které všichni mluví? Znamená, jak se zdá, především nikomu v ničem nebránit, ba více: Čím je co divnější, tím více s tím souhlasit. Tato láska se najvíce projevuje tím, že nečeká žádný řád. Možná proto, že tato láska sama nechce být nikým omezována. Tato láska se také obvykle projevuje spíše k někomu vzdálenému. Možná zase proto, že vzdálený člověk vám do ničeho nemluví, kdežto bližní vám do života obvykle mluví.

Především je to však láska silnějšího k slabšímu. V tomto smýšlení se lidé v zásadě dělí na pacienty a terapeuty, na oběti a jejich zachránce. A ten, komu se pomáhá, obvykle nemůže říci ne. Vždy, když jsem se účasnil nějakého výcviku v pastýřské péči, ten učebnicový příklad člověka, kterému se má pomoci, byl obvykle úplně na dně: Měl obvykle nějakou smrtelnou nemoc, jeho dcera byla prostitutka, syn alkoholik, prostě všechno špatně. Na něco takového však ve skutečnosti není potřeba se tolik cvičit: Kdo je na dně, je rád za všechno, je rád, že si ho někdo poslechl. Není tak těžké někomu pouze naslouchat a nedávat rady, když stejně už žádnou radu dát nejde.

Je jistě správné mít pochopení a Písmo samo k tomu vyzývá – ovšem, také to zase není tak těžké. Těžší je dát radu člověku, který ještě není úplně na dně, ale mohl by tam skončit. Když mu však řekneme: „Udělej tohle“, také nám může říci „ne“. A když nás poslechne a naše rada nevyjde, celkem právem řekne „je to tvoje vina, tys mi poradil“.

To je ovšem ta láska, o které zde Ježíš mluví: Láska, která řekne: To je dobrá rada, dobré přikázání, tím se budu řídit. Zdrojem lásky totiž není jen lítost nad druhým. Zdrojem lásky také není jen to, že jsme na někoho zcela odkázáni. Zdrojem lásky je také velmi často obdiv. Milujeme často toho, komu se chceme podobat. Jen se podívejme kolem sebe: Lidi nikdo nemusí nutit, aby milovali sportovce, zpěváky, herce; takovým, kupodivu, ani nikdo nezávidí jejich bohatství. Lidé je milují, protože by chtěli stát na jejich místě, protože by se jim chtěli podobat. Proto se také dělají rozhovory se sportovci: Aby se lidé dozvěděli, jak svého úspěchu dosáhli, což ovšem obvykle nedovedou říci; i když už všichni víme, jak rozhovor se sportovcem dopadá, přesto se o to stále někdo pokouší. Víceméně podobně dopadají rozhovory s hudebníky, také to jsou, jako sportovci, spíše lidé intuice, než že by dovedli svou cestu slovy popsat. Herci pak obvykle trpí tím, že hrají stále, takže se od nich sice něco dozvíme, ovšem nejspíše ne to, co jsme se opravdu chtěli dozvědět.

Nicméně, tato láska existuje: Láska k tomu, koho obdivujeme, jehož cestou bychom chtěli jít. Láska k tomu, koho bychom se chtěli zeptat: Jak ses dostal tam, kde jsi. Jak bych mohl napodobit tvé kroky? Co konkrétně bych měl udělat – jaká jsou přikázání.

Podmínkou takové lásky je ovšem přiznat si, že je někdo větší, než já. Nebo alespoň v něčem lepší. Zároveň ale, že je stejný jako já. Že to co dělá, já bych mohl dělat také. Nebudeme se totiž asi ptát člena Keňského kmene Kalindžinů, jaktože tak rychle běhá – i když i takový atlet musí mnoho cvičit, přece se narodil s darem, který jiní nemají. Zeptáme se raději někoho stejného věku a zhruba stejné postavy jako my, o kom víme, že dovede běžet rychleji, než my – pokud tedy dovedeme uznat, že někdo takový je a že kdybychom si poslechli jeho rady, i mi bychom mohli být na jeho místě. Nebo, nebudeme se ptát dědice velkého majetku, jak zbohatl – i když i takový se musí velmi snažit, aby svěřené dědictví nerozházel, ale spíše rozmnožil. Zeptáme se raději někoho z podobných poměrů, jako jsme mi – pokud dovedeme uznat, že se k bohatství dostal vlastní pílí a že bychom na tom mohli být podobně jako on, kdybychom byli ochotni se řídit jeho radami.

Ano, láska, o které Ježíš mluví, je láska bratrská, agapé, (pokud chce někdo slyšet to řecké slovo). Láska k tommu, kdo je nám v zásadě roven, který je nám ve všem podoben a přece dosáhl něčeho lepšího. Proto konečně plně milovat Boha lze jen skrze Krista. Jistě lze milovat Boha pro jeho spravedlnost, co však takové lásce bude chybět k dokonalosti, je: Člověk si vždy nakonec může říci: Ale Bohu se to mluví, on je na nebi, mi na zemi. Kristus ovšem byl jako my, přece všechna přikázání naplnil. Ve všem nám byl podoben, kromě hříchu. To je konečně i zdroj nenávisti k němu; stejná, jako měl Kain k Ábelovi: Nenávist k někomu, kdo je stejný, jako my, ale dostal se dál. Nenávist k tomu, na jehož místě bychom mohli být, pokud – jak Bůh řekl Kainovi – bychom dělali věci dobře. Jak je psáno: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li dělat dobře?“

Touto láskou, láskou ke Kristu, který je stejný, jako my, ale lepší, milujeme Boha. A usilujeme-li o dokonalost, což máme usilovat, stejnou láskou se naučíme milovat i své bližní. Pravá bratrská láska totiž poznává jedno: Od každého se dá dozvědět něco, co sami nevíme. I kdybychom někoho převišovali skoro ve všem, stejně bude vždy znát něco, co my neznáme. Stejně se od něj vždy můžeme naučit, jak být v něčem lepší. Stejně je vždy něco, v čem bychom se druhému mohli a měli podobat. A ovšem, vždy se k tomu jde cestou konkrétních činů, je něco, co musíme udělat stejně. Je třeba přijmout nějaké přikázání.

Bratrská láska je tedy láska, která dovede přijmout radu. A ovšem také láska, která rady dává. Ne aby se nad druhého povýšila. Ale aby druhému umožnila dostat se na stejné místo jako my, být na tom stejně dobře, jako my. Druhého skutečně miluje ten, kdo mu přeje, aby byl silný, kdo mu přeje vzestup. Jakými slovy zakončuje Ježíš řeč, kterou jsme dnes slyšeli? „Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já.“ Jestliže mě milujete, měli byste se radovat z mého vzestupu.

Tato láska tedy dává rady, dává přikázání. Ukazuje konkrétní kroky k vzestupu člověka. Tato láska se také raduje, když se někdo radami řídí: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Tato láska miluje toho, kdo jde od horšího k lepšímu, kdo se vymaňuje z bezmoci a otroctví hříchu a stává se skutečně svobodným. Tato láska si pro nás přeje dobré skončení, tato láska chce, abychom došli až do nebeských příbitků. My na ni odpovídáme stejnou láskou, když přijímáme Boží přikázání jako dobrá, když věříme, že se můžeme dostat tam, kde je Kristus, do věčné radosti, a že se tam také dostaneme.

Usilujme o dokonalost, usilujme takovou láskou, která od druhého přijme radu, milovat i své bližní. Milujme své bližní tak, aby se mohli dostat tam, kde jsme mi. Jako Kristus nás miluje tak, abychom se dostali tam, kde je on, do věčné radosti. Amen

541
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Jakubův 2, 8–18
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen.
452