Má přijít Duch svatý a učedníci mají poznat, že spravedlnost je v tom, že odchází k Otci a my ho již nespatříme. Kdyby Ježíš zůstal na zemi (i když taková věc není možná), tedy kdyby zůstal na zemi, brzy by to zase bylo jako s Mojžíšem na poušti, jako ostatně i za Ježíšova pozemského života: Lidé, nejspíše i jeho učedníci, by zase zapomněli, proč se za Ježíšem dali. Zase by začali reptat, vysvětlovat Ježíšovi, jak by to všechno měl dělat jinak. Bůh už poslal lidem dost proroků. Už měli šanci mít svého rádce, svého průvodce před očima. Dostali už dost šancí poslouchat druhého jen proto, že co říká, je prostě pravda. Ale respekt k takovým lidem nikdy netrvá dlouho. A lidé je brzo raději zamění za někoho, kdo jim možnost volby nedává. Kdo je prostě násilím, násilím zbraní jako dříve nebo násilím společenským a duševním, lží dotlačí k něčemu, co nechtějí, ale musí. Lidi, kteří neužívají žádného násilí, kritizuje každý. Lidi, z kterých jde strach, nekritizuje nikdo. Když to takto lidé chtějí, soud nad nimi, nad všemi lidmi, je spravedlivý: Bůh už mezi nimi v těle nebude.

Ten soud padá i nás za chvíle, kdy raději zmlkneme před někým, kdo je takzvaně „od rány“, kdo je jízlivý, sebejistý, kdo dovede zesměšňovat. Když mlčíme před někým jen proto, že je mezi lidmi oblíbený a kdybychom jej kritizovali, lidé by nás neměli rádi. A když naopak nemáme problém dávat nevyžádané rady lidem tichým, zdrženlivým, jako byl třeba Mojžíš, o kterém Písmo říká, že byl nejpokornější z lidí. Nemáme problém hlasitě je komentovat, protože víme, že nám to nevrátí. Díky tomu se lidé sprostí úskoční těší všeobecné známosti a úctě, lidé pokorní naopak ztrácejí chuť vůbec mluvit. Ježíš je Syn Boží a král. Žádný král, ani v tomto světě, netráví svůj život hádkami hulváty a posměváčky. A toto je sám Syn Boží.

Co bylo třeba učinit, bylo učiněno. Přišlo již mnoho proroků. Byli to lidé chybující a hříšní jako my. Ale že někdo chybuje, že má slabosti, že je třeba prudký a temperamentní nebo naopak zádumčivý a chmurný, ještě neznamená, že neříká pravdu. O Bohu lidé řekli, že je příliš vysoko. A když poslal lidi přímo k nim, řekli: Co vy nám budete povídat, co ty nám budeš povídat, jsi člověk jako my. Nakonec poslal svého Syna, ve všem stejného jako lidé, ale bez hříchu. Když ani tohle nefunguje, když ani Ježíš, který nehrozí žádnými tresty, který tichým slibuje zemi za dědictví, když ani jemu nikdo nevěří, tak co by měl ještě Bůh podniknout?

Každý člověk si alespoň trochu zoufá. Vidí nespravedlnost světa, chyby druhých. A Ježíš říká: Já přináším Boží království lásky a spravedlnosti. Ale lidem se to zdá nepravděpodobné, nevěří tomu. Aniž by ale měli něco lepšího. Každý si i trochu zoufá nad svou povahou a svými činy. A Ježíš přináší odpuštění a přijetí, říká „kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven“. Ale lidem se nechce říci: Pomoz, Kriste, sám nemohu. A tohle všechno, aniž by měli cokoliv lepšího místo Krista. Lidé hledají lásku i spravedlnost. Ježíš ji nabízí. O čem lidé jen sní, to on plní, to on nabízí. Lidé nemají odpověď na své otázky, lidé nemají řešení pro své problémy, zde se nabízí odpověď na vše. Ale lidem se z nějakého důvodu nezdá. Není to přesně, co si představovali. A když budeme k sobě poctiví, i pro každého z nás je na Ježíšovi a jeho učení něco, co nám úplně nesedí, v čem bychom Ježíše trochu předělali. Někomu vadí jeho mírná slova a dělá a jedná, jako by je Ježíš ani neřekl. Někomu vadí jeho slova přísná, to dnes platí hlavně o dnešku, a dělá a jedná, jako by je ježíš neřekl. Otázek a problémů je spousta, odpověď a řešení je jedno, ale pořád se někomu něco nezdá. Má se Ježíšova přítomnost protahovat do nekonečna? Ne. Co se stalo, stačilo, zemřel za každého, kdo uvěří, vstal pro každého, kdo uvěří, víc už zde na zemi není třeba. Král se vrací ke svému Otci, aby se ujal vlády.

Kristus odchází a teď teprve lidé řeknou: Tak hezké to bylo, škoda, že už odešel. Takoví už se dnes nerodí, nebo podobné věci řeknou. Staré dobré časy skončili, takové jako tehdy už to nebude. Tohle smutnění si zaslouží všichni, kdo nevěří. Teď a tady.

Protože skutečnost je úplně jiná. Ježíš odchází tam, kam měl vždy dojít a kam dojde také každý, kdo věří. Neodchází na odpočinek, odchází usednout na nebeském trůnu vedle svého Otce a přijmout vládu, řízení nad celým světem. Řídí i naše kroky, i tuto svatou hodinu služeb Božích, i každou minutu a vteřinu, která nyní ubíhá, každou minutu a vteřinu, která poběží, až usedneme u kávy a až se odebereme domů a až bude pondělí, úterý a tak dále. Byl člověkem jako my, poznal náš úděl na vlastním těle a my jsme poznali, jak jedná Bůh, který přišel na zem. Nastala zcela nová a také docela krátká doba, kdy už není čas váhat, zda s Ježíšem jít nebo nejít, kdy už není chvíle na to navrhovat mu jiné možnosti. Protože už sedí na trůnu a vše řídí k rychlému konci. Dal najevo, že rozumí našemu údělu, když se stal člověkem, dal najevo, že pro nás chce život, když za nás zemřel, dal najevo, že věd dotáhne do konce, že má na to splnit své sliby, když vstal z mrtvých. Žádná zásadní otázka nezůstává nedořešena, to základní je jasné jako den. A menší, praktické otázky bude řešit s tím, kdo se za ním dá. Hned, bez přešlapování, pořád ještě je čas, ale už dlouho nebude – a každý bude překvapen, jak rychle to všechno skončí. Ať už dojde na konec svého života a nebo dříve skončí celý svět. Bude to všechno dost rychlé.

Bratři a sestry, nás tady sedí sotva dvacet. Bylo by lepší, kdyby nás bylo aspoň tak třikrát víc, jenže co se dá dělat. Není čas ptát se, proč je to tak, nás Kristus po svém odchodu prostě zanechal na takovém místě a v takovém počtu. Když Ježíš opouští svých pouhých dvanáct učedníků, říká jim: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli.“ Teď není čas vysvětlovat, proč zrovna my jsme v takové situaci. Jednou nám to Kristus jistě osvětlí, pokud ještě v nebeské blaženosti budeme mít náladu zkoumat takové otázky; spíš budeme rádi, že už je vše úspěšně za námi. Teď na to prostě čas není, základní otázka je jasná: Ano, Kristus je ta odpověď, uvěřili jste tomu Pravému. A není moc času. Třetina z nás je v poslední části svého života běhu, třetině z nás se život začíná rozbíhat čím dál tím rychleji a třetina z nás jsou děti, které snad mají ještě času dost – ovšem i ty děti pobíhají a jsou netrpělivé, jako by času bylo málo.

Tak, nastala chvíle, kdy už není čas se s Ježíšem přít a říkat mu, jak by věci měli být jinak. Šel trochu napřed, připravit nám nebeské příbytky a také proto, aby nás nerozptyloval. Už víme sami co, protože nám seslal svého Ducha. Duch pravdy vás uvede do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. Ježíš odešel do nebe, my to víme, nám dal svého Ducha, jakoby na nás pro tu chvíli nechal, ať ho zastupujeme, takže na chvilku jsme my těmi Mojžíši, Jeremijáši, těmi proroky v tomto světě. Takže teď můžeme přesvědčovat, že by se mělo dělat něco jinak leda každý sám sebe.

Vše je v chvatu, ale máme jeho Ducha, Ducha pokoje. Takže, i když času už je málo a my neplánujeme život našeho sboru na desítky let dopředu jako možná naši předkové, ale spíše na měsíce, protože noc pokročila a den se přiblížil. Ale přece máme Ducha pokoje, Ducha utěšitele.

Takže jsme na tom jako dívka v prvních tanečních, kterou vede zkušenější partner. Je toho na ní hodně, nechce šlápnout vedle, ale když bude při věci, když bude poslouchat rady a vedení svého tanečníka, tak se do toho nějak vpraví a utancuje to. Když párkrát šlápne vedle, nic příjemného to není, ale bere se to. Nebo jsme jako mladá žena, která první sedne k šicímu stroji, teď se ta mašina s vrčením rozjede, táhne jí látku s pod rukou, ale stojí za ní nějaká starší žena a říká jí teď pozor, ať se ti to nezaškubne … jo, dobrý, děláš to dobře. Když dílo pokazí, může kus upárat; ale měla by být při věci, nebo tu starší dost rozladí. Nebo jsme jako mladík v autoškole, kterého poprvé posadili za volant vozu. Je toho hodně najednou, co musí dělat, ale musí se zklidnit, musí být při věci a poslouchat rady instruktora. Až bude mít volant trochu v ruce, může se i trochu pokochat krajinou. A ta dívka, co tancuje, se může zaposlouchat do hudby nebo si prohlédnout róby žen kolem. A žena u stroje se napije kávy, než začne nový šev.

Nemáme být nervózní, máme pracovat v klidu a krás světa taky trochu užít. Někdy může přijít i vleklý úsek našeho života, i začátečnímu řidiči se může zdát, že na rovině se nic nemůže stát. Máme být klidní, ale také stále při věci. Moc času není; ale na dobré jednání je čas vždy, vždy ještě jde slyšet ten hlas, který vysvětluje. Vysvětluje třeba to samé už po sedmé, po desáté, jen jsme si to ještě nevzali k srdci. Kdo dobře poslouchá, překoná časem částečně tu nervozitu, pojede, bude pracovat, tančit, už skoro samostatně. Kdo si bere k srdci Slovo boží i slova jeho kazatelů, časem už tolik nepotřebuje rady a napomínání církve, když si je dříve dal k srdci a pohybuje se k radosti všech celkem samostatně a přeci v souzvuku s ostatními. Ale nějakou sólo jízdu, sólo tanec, sólo práci si stejně moc neužijeme, protože čas je blízko.

V klidu a přitom při věci, to je příkaz tohoto času. Na velké otázky a pochyby už čas není, jsme na tom, jak jsme a v tom holt musíme obstát. Jen žádná beznaděj, žádné „proč jsme tady“, proč jsi nás vyvedl z Egypta? To jsou slova žalobce, slova toho, který říká, že nic současného nemá smysl a nemá šanci, že dobře už bylo nebo bude až za dlouho. Vládce tohoto světa, ten všechno haní, vše zlehčuje, vše zesměšňuje, ale sám nemá co nabídnout. Ten je již odsouzen. Nastal krátký čas, kdy jsme je od nás v Kristu vzdálen. Ale z jeho Písma, mezi bratry a sestrami i ve svém srdci slyšíme jeho hlas, na všech těch místech dohromady, někde víc, někde méně, ale vždy nerozděleně. Teď jsme tu v jeho zastoupení, s jeho posláním, ale jen na chvíli a brzo budeme u cíle. Jděme za tím správným cílem, se střízlivostí, duchapřítomností a v pokoji.