Kdyby tu s námi dnes seděl Ježíš, tak na tu kazatelnu nevylezu. Prostě ne. A kdo z vás, bratři a sestry, kdo by se odhodlal předložit mu svůj názor na víru, naději i lásku. Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen, zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol?

Jak to, že by to nešlo? Jak to, že bych nemohl kázat, že nikdo z vás by nemohl vydat své svědectví druhým, říci svůj názor, kdyby tu s námi seděl Ježíš v těle? Jak to, že když je zde ve svém Duchu, je naopak nutné, aby bylo řádně kázáno Boží slovo? Aby zaznívala vyznání a svědectví? Proč budu srdečně zvát k biblické hodině, abychom podle příkazu Písma hloubali společně nad Božími řády a zaslíbeními? Proč je chvályhodné a k prospěchu všech, když mnozí v takové chvíli vysloví svůj postřeh a náhled na věc? Nyní mezi námi zcela platí slova Božího muže Mojžíše: Kéž by všechen Hospodinův lid byli proci. Ale kdyby zde mezi námi seděl Ježíš v těle, nikdo jemu samému nebude říkat, jaký je. Snad se jen nesměle budeme ptát, na to, čemu nerozumíme. Přitom mezi sebou nejvíce mluvíme o tom z víry, čemu rozumíme a je to tak dobře.

Ony totiž v životě člověka, jak říká Kazatel, opravdu existují vhodnější a méně vhodné časy. Někdy člověk, i vzdělaný, musí umlknout před větší autoritou. Snad jste někdy viděli, jak se přísný učitel třese před autoritou školního inspektora. Musíme tedy někdy přenechat místo těm, kdo lépe vědí. Po celý život se máme čemu učit.

Ale na druhou stranu platí, že kdo chce být věčným učedníkem, ten se nikdy nepostaví na vlastní nohy. Ten bude po celý život někde skrčený v koutku, neschopen vlastních názorů a rozhodnutí. Proto opouštějí učitelé nás a my je.

Ale přesto se můžeme ptát sami sebe: proč tu Kristus jako Mesiáš skutečně nemohl být těch 1000 let, proč s námi nebyl déle než pouhých 33 let? Proč nás déle nemohl chovat ve své bezpečné náruči? Proč své učedníky i nás opustil?

Protože by to nebylo hrdé, protože by to neodpovídalo Božímu stvořitelskému záměru. Bůh nás přece stvořil ke svému obrazu. Jaký obraz o Bohu bychom asi podávali, kdybychom byli zbaběle schovaní v koutě, kdybychom se nedokázali na vlastní nohy postavit? Každý obraz přece skrze sebe sděluje nějaký příběh. Jaký příběh bychom sdělovali my? Příběh o Bohu, který svým nejvěrnějším nedá ani tolik důstojnosti, jako má okolní svět.

Takové dítě: Má-li štěstí na rodinu, co mu v takových pěti letech chybí? Celý svět kolem něj je nový, jako včera stvořený. Může ho na každý den objevovat, stále má co na práci a přitom se vždy může utéct k matce a otci. Co člověku chybí?

A i když i rodiče se z té naivity a prvních nesmělých kroků těší, přece je těžká rána, když už dítě dále neroste. Když celý život zůstane jako pětileté. Marná věc,předáváme život dále, abychom se po čase setkali s dospělým člověkem. S člověkem na naší výši. Až vystoupím vzhůru, potáhnu vás všechny k sobě, říká Kristus. A tak i my jsme taženi dopředu životem, dokud jej celý neprozkoumáme. Od sklepa až po půdu. Od vrcholů až po propasti. Poznáme vrchol sil, kdy všechno leží jakoby na nás a všechno zařizujeme a pořádáme. A poznáme i čas, kdy pochopíme, že se bez nás svět také obejde. Musíme propátrat celý život, radosti i bolesti, do šířky i do hloubky, protože život je náš dar a náš úděl. Máme rádi děti, rádi s nimi mluvíme. Ale pořádně si, marná věc, můžeme promluvit jen s dospělým člověkem.

Potřebuje však Bůh děti? Vždyť Syn je od věčnosti! Syn byl dříve než tento svět. Dříve než byl Abraham, já jsem, praví Kristus. Bůh nikdy nebyl, není a nikdy nebude sám. Vždy je Jeden ve třech. Bůh musí být dokonalý, nic mu nesmí chybět. Jinak to není Bůh. A tak tu člověk a celé stvoření není proto, že by musel být. Že by Bohu něco chybělo.

Člověk je tu právě proto, že Bohu nic nechybí. Bohu nic nechybí, a proto má na rozdávání. Jaká je to radost! Nejsme děti nouze a smutku, ale děti nekonečné dokonalosti, štědrosti a radosti, která byla před námi. Z nekonečné bohatství a radost zakládá život a proto je život dobrý. Boha nic k ničemu nemůže donutit. Bůh je absolutní vůle. A tak, když žijeme, když jsme na světě, není to omyl, smutná shoda okolností. Je to proto, že Bůh celou mocí a silou své vůle si přeje náš život. Jaká radost!

A svou vůli Bůh jistě prosadí a jistě dovede ke zdárnému konci. Nemusíte však odcházet nakvap, nemusíte se dávat na útěk, protože Hospodin půjde před vámi, Bůh Izraele bude též uzavírat váš průvod. Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší, praví Hospodin skrze Izaiáše proroka. Kristus přišel, abychom Boží vůli porozuměli. Ne rychle a hned, jako mávnutím kouzelného proutku. Třicet tři let mezi námi žil. I on začal život v náruči matky. Když dospěl, mnoho musel pracovat, budoval království, lidé se na něj tlačily se svými požadavky. A pak vzal kříž, nezamiloval si svět, ale zvítězil nad ním. Celý život člověk propátral a prošel, od sklepa až po půdu, od vrcholů po propasti.

Nemusíme být rychlí, ani nemůžeme. Vždyť naším darem je, že jsme ve všem jiní, než Bůh. Nám běží čas – ale proto jsou také v životě cenné okamžiky, cenné dny měsíce a roky. Běží nám čas a tak se také můžeme na něco těšit. Vždyť i ty děti jsou šťastné skoro nejvíc proto, že vědí, že ještě něco přijde. Nám nejde všechno hned – ale proto nás těší, když něco zvládneme. Co zvládneme levou zadní, to nás zas tolik netěší – kdo ráno víská nad tím, že si zavázal tkaničku? My musíme jíst a pít. Ale proto nám také chutná jíst a pít. A tak, všechno, v čem jsme jiní, než Bůh, tvoří radosti života.

Měl by Bůh člověku závidět? Jaké neporozumění! Nemá Bůh v moci svůj vlastní dar? Když nám dává život, neví snad, co dává? Bůh se v Kristu stal člověkem. Vzal si i to, co je jen naše, protože je to Pán. Někdo snad řekne: Ani padesát Kristu nebylo, co on ví. Ale i v tom poznal život – k životu patří, že může skončit náhle. A tak i kdyby se člověk nedožil dospělosti, i na tom poznává, co je na životu podstatné: Je křehký a není v našich rukou. Může se naopak táhnout a přece je naší povinností jím projít. To si nikdo nevybírá.

Co je tedy na nás? Když se Bůh stal člověkem, máme se snad stát Bohem? Ne, vždyť tím, čím jsme, jsme právě proto, že nemůžeme vše. Jeden Otec v nebesích už tu je a proto právě jsme milované děti.

Prvorozený Syn odešel do nebes. Za třicet tři let byl hotov se svým dílem, poznal život do hloubky a do šířky. Je spravedlivé, že přijímá odměnu a odchází k Otci. Je spravedlivé, že nyní, když nám ukázal, jak se z životem zachází, nechává nám náš dar v rukou. Nedáváme přece dar, abychom si ho nechali v ruce. A my teď můžeme pomalu vyrazit za ním. Není nám úplně jasné, jak to všechno dokázal. Ale teď si to zkusíme také. Pro nás je teď v životě také všechno poprvé, jako pro Krista. Nevíme všechno dopředu – vždyť bychom to nesnesli, vždyť proto jsme lidé, že se do nás všechno vědění naráz nevejde. Je to řečeno takto: Duch vám oznámí, co přijde. Co nám Kristus nemohl sdělit, když byl s námi? Jaké to je, jak se člověk cítí, když jedná po Kristově příkladu. To je tajemství, které nejde teď nikomu předat: Ani svým nejbližším nemůžeme říci všechno, abychom je neranili. V něčem jsme sami, jako Kristus, když byl s námi na zemi. To je to tajemství, které ani do Písma zapsat nešlo: Jaké to je, když si to člověk skutečně zkusí jednat jako Kristus. Je to někdy těžké.

Ale spravedlnost je v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen. Co se nám staví do cesty, je již poraženo a nemůže nás přemoci. Nebylo by přece spravedlivé, když nejsme všemohoucí, když máme na život jen málo času, když přesto máme jít životem pomalu a nesměle, abychom nakonec mohli také prohrát. V tom není hřích, že nevíme. V tom není hřích, že nám jdou věci z ztěžka. Hřích je v tom, že svět nevěří. Že nutí člověka udělat raději rychle a špatně, raději snadno a špatně, než jít pomalu dopředu. Věřte a pomalu na to přijdete, Duch vám časem vysvětlí všechno.

Cíl je tedy v tom chopit se daru života po vzoru Kristově. Aby člověk, který zde přece nemusel vůbec být, došel svého cíle – aby se v poslední den nemusel na nic ptát.

Nakonec: Až tedy dojdeme do Božího království, už budeme vědět, co chceme. A to tam na nás také bude čekat. Budeme chtít znát Boha, protože tady na zemi ho často nevidíme – protože je nekonečný, tam jej budeme věčně poznávat; protože je dobrý, budou to samá dobrá překvapení. Budeme chtít být spolu s bratry a sestrami, protože tady jsme často sami a nebo si musíme s ohledu na druhé držet dostup. Teď musíme jít Kristovou cestou, abychom v božím království vůbec věděli, co máme žádat – protože právě to nás tam čeká.