Co je pravda? Pravda je, že existuje skutečné zlo. A že každý člověk je ho schopen. Každý z vás je ho schopen. Ježíš Kristus, dokonalý člověk a pravý Bůh, skončil umučený na kříži. Každý, kdo dnešního dne vnitřním zrakem hledí na Krista, přibitého hřeby na kříž, s trnovou korunou na hlavě, má pochopit: To bych mu dovedl udělat i já. A i kvůli mě se to stalo. Jen takový může pochopit tajemství dnešního dne.

Kdo si myslí, že by za Ježíše bojoval s jehoslužebníky, nechápe nic a nemá z jeho kříže prospěch. Kdo si myslí, že by vtrhl do davu a volal by, ať Pilát propustí Ježíše (tak je to v jednom hloupém filmu), nechápe nic a nemá z jeho kžíže prospěch. Kdo si myslí, že by Ježíšovi pomáhal nést jeho kříž, aniž by ho donutili, jako donutili Šimona z Kyrény, nechápe nic a nemá z jeho kříže prospěch. Kdo si myslí, že by nad ním plakal, jako ty ženy – tomu platí Ježíšova slova: Plačte sami na sebou a nad svými dětmi. Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým? K čemu je pláč, kterým člověk dává jen najevo: Nemám ani schopnosti ani sílu zde něco udělat. Jen to všechnu tu hrůzu nechám proběhnout před svýma očima. Dobrý je leda jako výmluva. Kdo si myslí, že by byl platný víc, než že by jako Josef z Arimatie vyzvedl tělo a účastnil se příprav k pohřbu, nechápe nic a nemá z kříže prospěch.

Větší vinu, jak Ježíš říká v dalším oddíle, mají skutečně ti, kteří Ježíše vidali. Ne jen velerada, ale i Jidáš ve své okázalé krizi víry, Petr a učedníci, ty ženy, co nad ním plakaly. Všichni, kdo si říkají: Já s tím přece nemám nic společného. Já jen nemůžu dělat nic jiného. V jiném světě, v království Božím, by bylo přirozené za Krista bojovat.

Ale v tomto světě spočívá první část Kristova vítězství, jeho kříž, v tom, že i ti, kteří pro něj byli ochotni vytasit meč, se o sobě dozvědí něco hlubšího. Že vydá svědectví pravdě. Rozhodnout se dobře v kritickém okamžiku dovedou lidé povětšinou dobře. Dodnes je poměrně běžné, že při střeleckém útoku se muži vrhají před ženy, které ani neznají; muži i ženy pak kryjí překvapivě často svým tělem děti, které ani neznají. Cosi dobrého je v lidských genech, ve stvoření. Horší už to bývá, když má člověk čas rozvažovat, přemýšlet o následcích a vyhlídkách. Kdy věci nejsou dramatické, ale spíš trapné, stresující, zahanbující. Když se člověku jeví, že nebezpečí, nepříjmenostem, se dá předejít. Proto Ježíš říká Petrovi: „Schovej ten meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“

Ne proto, že by se nemělo bojovat. Vyhýbat se násilí, když na to nemáte, není žádná ctnost: Násilí se vyhývbají velekněží; sami říkají: „Není nám dovoleno nikoho popravit.“ Hned v další rozmluvě však říkají: „My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za Syna Božího.“ Pokud podle toho Zákona měl Ježíš skutečně zemřít, měli Ježíše zabít sami, Pilát by je přece nemohl zastavit. Boha je přece více třeba poslouchat, než lidi. Ale velekněží se domnívají, že jeden člověk musí zemřít za lid, aby se předešlo krveprolití.

A také Pilát se snaží vyhnout násilí. Říká: „Já na něm žádnou vinu nenalézám. … Chcete-li, propustím vám tohoto židovského krále.“ Nenalézá na Kristu žádnou vinu. A jen proto a z žádného jiného důvodu má moc od Boha, aby trestal vinné a chránil nevinné. Na to má své legie. Je v jeho moci řvoucí dav rozprášit – ale nechce mít potíže.

Jan Kalvín napsal, že morální příkazy zákona, nauka o tom, jak se má jednat, jsou zrušeny, naharezeny milostí. To, co trvale platí, jsou předpisy o obřadech, protože všechny ty předpisy o obřadních oblecích, očištování a obětech se naplnily v Kristu. A má pravdu. Co je dobré a co zlé lidé víceméně tuší, většinou se k tomu rozumem dá i dojít. Ale jaká je pravda o životě, o člověku, to poznáváme, jen když zažíváme, když to vidíme vlastníma očima. Jen skrze jednou chvíli, jeden obraz, který nám zůstane v mysli. Kristova oběť je obřad, jako každá oběť. Když jde Kristus Pán na smrt, je to skutečný obětní obřad. Řekl Petrovi: „Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ Kalich z nebe, posvátný předmět a posvátný nápoj. Ježíš jediný věří v tu chvíli v moc obětního obřadu. Ostatní mají dojem, že na náboženství teď není chvíle. Je čas na akci, jak Petrovi říkají reflexy. Je čas realistického uvažování o společnosti, domnívají se velekněží. Je čas na taktický ústip, uvažuje Pilát. Ježíš mluví o andělích, kalichu z nebe a o království v nebesích. Vypadá to, že je mimo.

Ale v jeho dokonané oběti na kříži se nakonec vyjevuje pravda, která dosud nebyla zjevena. Sice že hřích je hlubší, než násilné jednání, než hrubost. Že hřích je především nekonat, co mám konat. Neposlouchat Boha. Takticky lhát. V tom příběhu si každý připadá jako bezmocná oběť. Petr, protože Ježíš vydal nepraktický rozkaz. Velekněží, protože si namlouvají, že bez nich by Boží lid zanikl. Nemohou, než jednoho obětovat. Pilát, protože provincie je neklidná. Nikdo z nich se nezachoval násilně, agresivně. Každý z nich, jak se domnívá, by v nějaké jiné realitě, jiném světě, Ježíše nechal být; možná i za něj bojoval. Každý z nich se domnívá, že za to nemůže. Že je oběť situace.

Ale skutečná oběť vysí s probitými zápěstími a kotníky v ohavných bolestech na kříži. Čím to, že když nikdo, jak se domnívá, nezamýšlel nic zlého, když každý se snažil zabránit, jak se domnívá, nečemu horšímu, vše končí tak hrozným obrazem bolesti a utrpení, že jich mnoho takových k vidění není? Co je pravda? Piláte, tohle je pravda! A každý ji vidí, víc vidět být ani nemůže.

Ježíš nám tedy ukazuje, co je v každém z nás. Počátek poznání je parvdivě rozpoznat, že i já bych Krista přibyl na kříž. Lépe, že já jsem svými přestoupeními a selháním ve svých povinnostech Krista na kříž přibyl. Kdo toto pozná, tomu nezbývá, než pevně věřit, že Bůh je mocnější a Krista skutečně vzkřísil. Jinak jsme všichni ztraceni. Amen