Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud. Dnešní Ježíšova slova se bohužel často vykládají jako Ježíšova obhajoba. Tedy jako: Moje království se netýká veřejných věcí, zákonů. Ale jen pocitů, prožitků. Nijak Římu nepřekáží.

Přesně tak by si to však Římané přáli. Snesli ve své říši kdejakou víru. Ať si každý věří, čemu chce. Ať se k tomu lidé třeba i scházejí. Jen každý musí uznat, že je to Řím, kdo soužití všech věr umožňuje. Že Řím, jeho úřady a vedení jsou nakonec to opravdu skutečné a jisté, kdežto každá víra je věcí každého pocitů, věc nejistá osobní. Později Římanům nevadilo, že křesťané věří ve vzkříšení – jak poznamenává odprůce křesťanství Celsus, i o lékaři Eskulapovi se říká, že křísil mrtvé a dokonce vtsal z mrtvých. Nevadilo, že Ježíš je Syn Boží – i Herakles byl syn Boží. Každý křesťan dostal od římanů šanci vyznat „Kyrios kaisar“ – císař je Pán. Mučedníci a vyznavači však vyznávali: Kyrios Kristos – Ježíš Kristus je Pán. A právě za to končili roztháni dravými šelmami.

Pilát dává Ježíšovi přesně tuto možnost: Podívej: Tvůj národ a tvoji velekněží mi tě vydali. Kdybychom ještě žili v čase, kdy nějaké národy či nějací kněží rozhodují, tak jsi mrtvý. V našem čase však já mám moc tě zachránit. Mohou tě soudit podle svých zákonů, ale to mnoho neznamená, protože jim není dovoleno tě popravit. Ježíš však této možnosti nevyužil. Protože přišel naplnit právě ten Starý Zákon, ta židovská Písma. Stal se tou obětí za hřích a obětí smírnou, o které se v nich mluví.

Na místo toho, aby využil šancí, které mu dává Římská civilizace, připomíná Pilátovi, co to král vlastně je. Co se o králi můžeme dozvědět z tohoto světa: Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moje družina by bojovala. Slovo služebník, které užívá, má podobný význam jako osobní asistent mebo třeba ministr. Ten, který stojí po boku vládce a vykonává jeho vůli, protože mu věří a protože jej obdivuje. Takový byl i v tomto světě prapůvod králů. Ne že král má moc sám od sebe. Ale ukázal se jako nejstatečnější, nejschopnější, často také nejkrásnější. Jako ten, kdo ví co dělá. A proto chtějí být lidé jako on, proto ho chtějí následovat. Proto mu chtějí stát po boku. Pochází ze sebepoznání a uznání: Tento člověk je lepší než já. Tento ať je první. A já budu druhý po něm.

To je jedna z podob lásky, ne kterou naše doba – stejně jako doba Pilátova – poněkud zapoměla. Pro Piláta byla jen moc s hůry, z Říma. Moudrý Řím překonává všechny ty náboženské a národnostní hádky a jako o nedospělé se o různé národy stará. Kristus před tím řekl: „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak.“

Láska jistě je, že se staráme o bezmocného. Láska je i v tom, že člověk od něko přijímá péči. Ale pak je tu ještě láska, která vychází z obdivu. Která říká: Chci být jako tento člověk, protože ten ví, co dělá. Můžeme ji nalézt i v tomto světě: Takovou láskou milují lidé třeba sportovce. Nějaký brankář jim žádné peníze nedal. Nějaký brankář jistě nepotřebuje naše slitování, protože je chudý jako kostelní myš, protože je těžce nemocný. Ale lidé jej sledují a říkají si: Chtěl bych být schopný jako on. Tento člověk se dostal na skvělé místo. Chci znát jeho cestu.

Taková je ovšem i láska, kterou mají malé děti ke svým rodičům. Jistě že od rodičů přijímají všechnu péči. Ale zrovna v době, kdy je vazba dětí na rodiče nejsilnější, je to proto, že děti říkají: Až vyrost, chci být jako máma nebo chi být jako táta, protože umí to nebo ono. Na těchto věcech můžeme vidět, co je království v tomto světě.

Taková lásku měli i učedníci k Ježíši. Petr na jednom místě říká: Kam bychom jinam šli, ty máš slova života věčného. A na více místech se vždy dva učedníci ptají: Ať máme jeden místo po tvé pravici, druhý po tvé levici. Ať jsme právě ti druzí po tobě, to je to nejlepší. V jednom případě za to dokonce prosí matka těch dvou učedníků. A sám Kristus při poslední večeři říká: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“

Ve chvíli, kdy Ježíš stojí před Pilátem, je toho všeho zbaven. Jeho družina se rozutekla. Při tom, Petr a možná i další byli nejdříve připraveni bojovat, aby nebyl vydán židům. Měli dva meče, vzpomeňme; Petr i tasil. Ježíš sám mu však přikázal schovat meč. Neboť nyní má podstoupit oběť za hřích, o které mluví Zákon. Před veleknězem i před pilátem stojí jako velekněz a oběť zároveň. Věta, kterou Ježíš Pilátovi říká, zní doslova „Nyní mé království není z tohoto světa.“

Přece však nepopře, že je král: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Z toho je moje moc.

Dnešní neděli se posledních sto let slaví slavnost Krista krále; zvyk původně římskokatolický, který však mnohé ostatní církve přejali, protože se ukázalo, že právě v našem čase je důležité připomínat, že Kristus je také král.

Je jistě i naším lékařem, je tím, kdo nás zachraňuje a vytrhuje ze soužení. Ale neměli bychom zůstat jen u toho, že jsme středem jeho péče – a tak se vlastně celý svět točí kolem nás. Vždyť tak uvažuje nemluvně.

Kristus za nás trpěl, on je naší smírnou obětí. Je obětí, ale obětí dobrovolnou. A tak bychom o něm neměli uvažovat jako pilát, který jej považoval za oběť zaostalého náboženství, které kdyžtak pomůže – pokud ho to samotného nebude příliš stát. Neměli bychom nad ním plakat, jako Jeruzalémské ženy. Je obětí dobrovolnou, obětí, kterou jako kněz podle zákona přinesl.

Měli bychom si tedy dnes připomenout, že „se proto narodil a proto jsem přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě“. Že jej milujeme proto, že jsme rozeznali, že ví, co dělá, že jej obdivujeme a chceme být hned druzí za ním. To také znamená si přiznat, že jsme skutečně až ti druzí za ním, sám sebe pravdivě poznat. Znamená to stát mu poblíž s dobrovolně plnit jeho přikázání, nepochybovat, že co žádá, je dobré. Amen