Introitus: Žalm 22, 2.10–19
Pozdrav: Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti. Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá.
309, 1–4
Vstupní modlitba:
1. čtení: Izaijáš 53, 1–8
309, 5–8
2. čtení: Jan 19, 17–30

Proč to vidíme až teď? Ježíš Nazaretský, král židovský. Už mudrcům od východu při Ježíšově narození bylo zakázáno podat Herdovi zprávu, kdo je ten právě narozený král židovský. Ježíš sám svým učedníkům nařídil, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. A velekněží a zákonníci se báli právě toho: Že lid prohlásí Ježíše za krále a přijdou Římané a zničí chrám, Jeruzalém i celý národ. I Pilát, když končí s výslechem Ježíše, připouští: Jsi tedy přece král? Tedy kolem Ježíšova titulu se pořád chodí jako kolem horké kaše.

Všichni tuší, že je král, Ježíš sám to ví. Někteří by to i řekli, ale nějak „se“ tuší, že „se“ to nehodí. Tak to chodí od počátku věků až po dnes. Všichni tuší, že za vším stojí nějaký neznámý Bůh. A alespoň v našich krajích „se“ nějak obecně má za to, že Ježíš s ním má cosi do činění, že přišel od něj. Bylo zde po staletí rozšířeno křesťanství, pomalu v každé vsi stojí kostel a na každé druhé mezi Boží muka, na kterých je Ježíš znázorněn – i ten nápis tam je: INRI – Iesus Nazaretus, Rex Iudeorum. Ale i sami dněení židé cítí většinou potřebu zařadit Ježíše mezi své učitele. Ježíš má své čestné místo dokonce v Koránu. A až tak daleko jako v Indii zařadili Ježíše mezi…, nu, mezi ty posvátné osoby. Ale všude mu raději říkají Mistr, jak za jeho života. Mistr svého oboru – prosím. Když si to okolnosti žádají, jdeme za mistrem zedníkem, mistrem malířem, mistrem truhlářem – znají svůj obor, dovedou posloužit. A pak zase zmizí z našeho života.

Ale mluvit o něm jako o králi, to „se“ nesluší. Co znamená to „se“? Přece mudrci od východu, učedníci, zástupy, ti všichni byli ochotni to říci. Ale ti první přijeli z cizí země, nevyznají se v poměrech. Ty druhé vede nadšení a horlivost. A lid? Ten podléhá náladám, je kam vítr, tam plášť. Mudrci, učedníci, zástupy: Ti všichni by se dali přirovnat k ovcím. Ovce je dobrý tvor. Mírný, čistý, zranitelný. Ale ovce sami si cestu nenajdou, bez pastýře scházejí z cesty a padají za oběť šelmám. Někdy jako by stádem projel proud, nějaký impuls a všechny ovce se někam bezhlavě pustí. Proto potřebují pastýře, který vidí dál. Který se nenechá strhnout okamžitým hnutím mysli. Pastýři říkají, co „se“ sluší. Jako pastýř Izarele jedná Bůh, když posílá mudrce zpět domů. Jedná tak Ježíš, když brání všem, aby o něm říkali, že je Mesiáš. Jednají tak i velekněží a zákonníci, když mají kvůli Ježíšovi obavu o svaté místo i lid.

Svět už totiž svého vládce má. V našem čtení je to Pilát. Ten vládce si žárlivě střeží svůj titul. Bojí se toho, kdo by mu jej mohl vzít, slídí po něm, hubí ho. A spravedliví se musí ptát sami sebe: Vláda přeci patří Bohu a jeho Mesiáši. Ale zatím to nejde říci. Kolik lidí bychom tím přivedli do nebezpečí. Nejde ale jen o Piláta a o světské vladaře. Jak jsme si už řekli: Kde kdo má tušení o Bohu v nebesích a Ježíši, jeho Mesijáši, který žil zde na zemi. Ale chovat se tak, jako by už ne zemi vládl? Vždyť tak to také není. Je sice psáno u proroka Izaijáše: „Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě.“ Kdo by nechal kojence hrát si nad děrou zmije? Vždyť sám Bůh ví, že ten čas ještě nenastal, ví to přece i jeho Syn. A tak nám záleží na pravdě. A nejen nám, křesťanům. Mnohým na ní záleží, ale také vědí, jak težké je ji říci.

A pak je tu ten, komu na pravdě vůbec nezáleží. Pilát, vládce tohoto času. Ten Pilát, který se pohrdavě ptá: „Co je pravda?!“ A jaké překvapení, ten to náhle řekne naplno: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ Na pravdě mu vůbec nezáleží, odsoudil nevinného. Nezáleží mu na ní a tak se o ní také nebojí. Klidně napíše otevřeně „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ Poděšení velekněží a zákonníci chtějí hrát dál svou hru: Vždyť jsme se přece dohodli, že se za krále jen vydává. Ach, proč jsi to napsal. A Pilát řekne: Co jsem napsal, napsal jsem. Na pravdě mu nezáleží, proto ji najednou vyleje mezi lidi. Nezáleží mu na ní, nemusí si ji někde schovávat, vyleje ji.

A náhle to všichni vědí: ďábla nejde obehrát. Lže celou dobu, ale na konci klidně řekne: Ano, ukřižoval jsem vašeho krále. No a? Velekněží a zákoníci už teď budou hrát poslušně podle jeho pravidel. I když se dozvědí o vzkříšení, dají rozhlásit, že Ježíšovo tělo ukradli učedníci. Už budou jen těmi pastýři, kteří pasou sami sebe.

Ježíš Nazaretský tedy přeci jen je král židovský, jak všichni tušili. Ale právě ve chvíli, kdy si to každý může přečíst ve své vlastní řeči – buď hebrejsky, řecky, nebo latinsky, právě v tu chvíli ten král umírá na kříži. Vidět mrtvého krále není nic strašného: I v naší zemi známe hroby většiny našich králů, chodíme se na ně dívat. Snadno se oslavuje ten, kdo je po smrti. Je radost pečovat o jeho dědictví, vykládat smysl jeho života – on už se ozvat nemůže. A tak dodnes mají Ježíše všichni v ústech. Všimněte si, není téměř nikdo, kdo by Ježíše přímo hanobil. Pro sebe si jej vykládají židé a to je ještě to nejméně špatné. Ale v ústech jej mají i muslimové, mezi své svědky jej zařadili i marxisté, také za jeho smrt chtěli trestat židy němečtí národní socialisté. A když nás tento svět chce pohanět, dovolává se proti nám také Ježíše. Každý by chtěl být dědicem toho mrtvého krále.

Ve svém posledním pořízení však Ježíš hledí, aby na zemi nezůstalo žádné jeho dědictví, kterého by se někdo mohl chopit. Podle písem si vojáci rozdělí jeho šaty a losují o jeho oděv. Maria už není na zemi jeho matkou – řekl jí „ženo“ svým slovem z ní učinil matku svého učedníka a jej jejím synem. Není Ježíšova dědictví – to si rozdělili vojáci. Není Ježíšových příbuzných – synové jeho matky jsou pouze její synové. A není ani Ježíšova hrdinství a vzdoru – nakonec sám žádá své mučitele o úlevu od žízně. Před pár hodinami jej prohlásili za krále celé země. A on jen likviduje svou pozůstalost.

Dokonáno jest. A po Ježíšovi nezbylo na zemi nic. Žádné dědictví, žádní pokračovatelé, žádný pozemský odkaz. Nu, zkuste se řídit jeho odkazem: Když tě svádí tvé oko, vyrvi je a hoď za sebe. Prodej co máš, rozdej chudým a následuj mě. Kdo nemá v nenávisti svého otce a matku, není mě hoden. Četl vůbec někdo z těch, kdo se k Ježíšovi hlásí jako k mistru, jeho slova? Kdo se tím vším může řídit? Ne, Ježíš nezanechal žádný odkaz, žádné pokračovatele, nezbylo po něm ani hrdinství. Pár hodin byl králem nad zemí a za tu chvilku vymazal zcela své dědictví. Po Ježíšovi na této zemi nezbylo nic, to je smysl velkého pátku. Ježíš zemřel.

Co my s tím? My víme, že se nemáme starat o pokrm a oděv, protože nám to vše Bůh dá. Ale stejně chodíme do práce, bereme důchod nebo se připravujeme na budoucí povolání. My víme, že Ježíš řekl nemocnému „staň se ti podle tvé víry“ a ten se uzdravil. Ale chodíme k lékaři. Věříme, že od počátku Bůh „jako muže a ženu je stvořil, co bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Ale stejně radíme mladým, aby se ženili a vdávali s rozmyslem. Tušíme, jak by to dopadlo, kdybychom vše rozdali chudým – neslavně. A tisíc dalších věcí. I Bůh sám, i jeho Syn Ježíš, i ti jednají v tomto světě obezřetně. Jak tak potom nemáme jednat my? Dobře, že jednáme rozumně, ba jsou špatnými pastýři všichni, kdo vedou lidi ke zbrklosti. Ale jak zabránit tomu, abychom ze samé obezřetnosti nedopadli jako ti velekněží? Kdy ještě jednáme obezřetně a kdy už křižujeme samotného Krista?

Jednejme tedy s takovou obezřetností, jakou tento svět žádá. Ale přitom si každou vteřinu připomínejme, jak kraloval těch pár hodin náš král, nikoliv jen mistr, ale král. Tento pátek nám ukázal, že nad světem vládne jen ten, kdo světu umírá. Naším úkolem v tomto životě je smrt. Aby po nás nic nezůstalo, aby všechno zůstalo jen pro nebeské království, které přichází s velikonoční nedělí. Pracujme, starejme se o zdraví, pečujme o lásku, starejme se o svou pověst jen proto, že ještě nepřišel náš čas. Ale přijde. Hlavní není majetek nahromadit, ale prospívat jím druhým, umět se s věcmi a penězi natrvalo rozloučit. Hlavní není s lidmi něco prožít, ale vytrvat s nimi až do smrti. Hlavní je dokázat říci: Ještě žiji v tomto světě, ale už žízním po jiném. Hlavní je mít tento svět v zásadě za vyřízený: Zde je dokonáno, zde již moc nezmůžeme. Je na čase pomalu se stěhovat za Kristem do jeho království, pomalu vyjít k velikonoční neděli. To je samo o sobě nemožné a nesmyslné, jako všechno Ježíšovo učení. Ale: Ejhle, on už tam prošel před námi a nic po něm na zemi nezůstalo. Amen

Modlitba po kázání:
329
Ohlášení:
320
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, hledíme nyní, poníženi tvou bolestí a smrtí, toužebně k tvé velikonoční neděli. Doufáme ve věčnou neděli tvého králoství, ve věčný odpočinek, věčný svátek a věčnou hostinu. Proto Tě dnes v důvěře prosíme především za všechny umírající. Dej jim přijmout jejich poslední čas, pomáhej všem, kteří touží vypořádat své pozemské věci, kteří chtějí odpuštění přijímat i dávat. Dodej zmužilost všem, kteří jsou blízko umírajícím: Jejich příbuzným a přátelům i těm, kteří přijali péči o umírající jako své poslání. Nám všem pak dej, abychom se dokázali radovat i z toho, co je jen na chvíli, neboť víme, že vše dobré přijímáme od tvého Otce, pro Tvou zásluhu. Dej nám důstojně oslavit tvůj svátek, být tvými výmluvnými svědky, požehnej nadcházejícímu velikonočnímu času a dej nám všem pokoj a odpočinutí od našich starostí. Denně jsme živi z milosti tvého Otce a Otce našeho, na něm zcela závisíme, k němu se modlíme, jak si nás ty sám naučil. Otče náš…
Poslání: Kazatel 7, 1–14
Požehnání: Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! Požehnej vás Všemohoucí…
331