Na počátku bylo Slovo. Co ovšem dokáže jedno slovo? Když bych řekl třeba „jablko“, tak si ho představíme, ale nic víc. Můžeme snadno ozkoušet, že jednotlivá slova nejsou většinou o moc víc, než písmena. Když řeknu „A“, slyšíme ten zvuk. Když to písmeno napíšu, někdo jiný ho přečte a vydá stejný zvuk. Z písmen bych musel sestavit slovo, aby si šlo vůbec něco představit. A ze slov větu, aby se vůbec někdo něco dozvěděl.

Když se však budeme zamýšlet déle, vzpomeneme, že i jedno slovo může mít moc. Řekněme slovo „láska“, které již určitě někoho napadlo. Ve společnosti je jedno, co říkáte. Stačí používat slovo „láska“ a už vypadáte jako dobrý člověk. Když zazní slovo láska, lidé mají strach mít námitky, aby to snad nevypadalo, že jsou proti lásce – z církve to známe velmi dobře. V trochu jiném prostředí můžete říci třeba „tolerance“, „rovnost“, „matka příroda“ nebo „udržitelný rozvoj“.

Naopak, pokud bude chtít někdo slovem zaútočit, stačí použít slovo „nenávist“, „strach“, „komplex“. Skoro nikdo zase nebude chtít, aby se na něj to slovo přilepilo. Aby to nevypadalo, že třeba cítí nenávist, že z něj mluví strach, že ho vůbec celého ovládá nějaký komplex, nějaké trauma. A když už se na nějakého nešťastníka takové slovo přilepí, sledujme pozorně, jak se hned překotně snaží, aby se od něj to slovo zase odlepilo. Skoro není potřeba dodávat, že v jiném prostředí to bude třeba slovo „nacionalista“, „netolarantní“, nebo, záleží kde, „liberální“ nebo „konzervativní“.

To není to slovo, o kterém mluví evangelium. Takto v zásadě fungují čáry a zaříkávadla. Jedno slovo, ani nevíme, co se jím myslí. Ale stačí to slovo říci a člověk hned vypadá hezčí. Přesně jako zaříkávadlo v pohádce. Jiné slovo, ani není jasné, co přesně znamená, ale stačí ho o někom říci a hned se ošívá, jako bychom mu za límec hodili pavouka. To není slovo, to je zaříkávadlo.

Protože jsme obmyti křtem, jsem svobodní od moci kouzel. Duch nás v nitru ujišťuje, že patříme Bohu a míříme ke spáse. Proto nemusíme sami sebe ujišťovat a vynášet pomocí hezkých slov. A nemusíme se bát, že nás nějaké slovo očerní před Bohem – tím spíše se nemusíme bát soudu lidí. Jedno slovo neznamená v ústech člověka nic, člověk musí vysvětlit, co tím míní. Pokud někdo mluví o lásce – ať nám ukáže svou lásku na skutcích, ať pro nás něco udělá, ať nám dá něco, co opravdu chceme, ať je nám s ním dobře. Což není vůbec snadné.

A pokud nás někdo očerňuje, ať přesně řekne, co mu vadí, co přesně má být jinak, aby byl spokojený. Často pak zjistíme, že ať uděláme něco tak nebo onak, stejně pak budeme ti špatní. Když tedy někdo mnoho říká „láska“, počkejme si, jestli ji nějak prokáže. A když nás někdo osočuje, že je v nás třeba nenávist, klidně řekněme „no a?“. Neboť i o Kristu je psáno: „Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli; proto tě, Bože, pomazal Bůh tvůj olejem veselí nad tvoje druhy.“ Jistě je čas milovat i čas nenávidět.

Toho slova, které bylo na počátku, se člověk nemůže zmocnit a použít ho, na co chce. Už jen toto: Při stvoření říká Bůh nejprve: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Takové slovo nemůže člověk jen tak vzít a něco s ním udělat. Je to sloveso, je to příkaz. Člověk ho může buď poslechnout. Pokud vůbec může, pokud se ho týká – sám se člověk světlem nestane. Nebo může zkusit, zda se skutečně rozsvítí, když sám řekne buď světlo – a zjistí, že ne, že takovou moc sám nemá. Buď světlo je už skutečně mocné slovo. Ale člověk se světlem nestane ani sám světlo nevyvolá.

Podíl na moci slova má, až když ho může poslechnout. Až když Bůh mluví k němu a řekne „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Teprve slovo, které člověk bere jako příkaz od Boha, terpve slovo, které poslechne, mu dává skutečnou moc: Moc splodit nový život, naplnit zemi lidmi, kteří jsou mu nějak podobní. Nebo moc postavit si kurník a mít denně čerstvá vejce, prakticky zadarmo. To je zjevně dobré slovo, když funguje, když přináší užitek a radost.

Člověk ovšem ještě musí vědět jak. Řekněme založit rodinu je jedna z nějtěžších věcí. A málokdo vám řekne něco trochu určitějšího, jak na to. I když by to šlo, i když by třeba mohl říci „nechoď na schůzku v teplákách a nemluv jen o sobě“. Také „chyť rybu“ se lehko řekne, těžko udělá. Není však tak těžké popsat, jak vyrobit rybářský prut nebo síť. Jen někdo musí vydržet poslouchat.

To slovo, které bylo na počátku, je totiž celá řeč. Asi jako Bibli říkáme „Boží slovo“ a přitom má asi tisíc stránek malými písmeny. Nebo jako, když někdo vydrží poslouchat dvacet minut kázání, někdy řekne: To bylo dobré slovo. Nikdo si samozřejmě nepamatuje celou Bibli – přesto je celá k přečtení. A nikdo si nepamatuje celé kázání, i když ho celé pozorně vyslechl. To slovo nemůžeme najednou pojmout celé – a přece je celé k nahlédnutí, celé pochopitelné.

To slovo se dokonce trochu podobá tomu, když přemýšlíme sami o sobě: Víme co, jsme dělali a zažili – byli jsme přece u toho. A přece si nepamatujeme každou minutu svého života. U každé jedné věci můžeme posoudit, zda jsme ji udělali dobře nebo špatně – a přece sami sobě úplne nerozumíme. A sami sebe nedovedeme úplně nahlédnout. Přitom jsme sami sobě pořád přístupní.

A tak to slovo, které bylo na počátku u Boha, je trochu jako my – jenže mnohem lepší. Samo sebe úplně zná. Ví, co dělat – ale navíc ví, jak přesně to udělat. Ví, že co řekne, to se také stane. Když řekne: „Buď světlo!“, je hned světlo. Zkrátka, evangelium nám ukazuje, že ten, který nám byl ve všem podoben – kromě hříchu – byl od počátku, vždy u Otce. Není stvořený, není času, kdy ho nebylo.

Byl nám svým způsobem podoben, ještě než přijal naše lidství, než se narodil z ženy. Není to proto, že by byl podle nás – ale proto, že mi jsme podle něho; nejen my, ale všechno co jest: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“

Evangelium nás tedy ujišťuje, že celý svět není šalba a klam. V podstatě vše, co si člověk přeje, je dobré. Nejen tak jasné věci, jako blízkost druhých lidí, nebo být potřebný, nebo mít radost z práce. Ale třeba i sláva, slovo tak důležité pro naše dávné předky, jejichž jméno často končilo na -slav Václav, Boleslav a tak dále. Sláva znamená, že člověk našel něco, umí něco, co je důležité i pro druhé, proto se o něj zajímají. I touha zvítězit, porazit nepřítele, má dobrý kořen. Protože je na světě nepřítel – naše zlé sklony, náš hřích, ďáběl sám a jeho lež a svévole. U všech přání člověka bychom našli dobrý kořen.

Hřích je však v tom, že člověk je na svá přání tak hrdý, přijdou mu tak opravdová, že za nimi jde přes mrtvoly. Nehledá jejich splnění u Boha a toho, co přikázal. A tak jich nakonec stejně nedosáhne, stejně je zklamaný z výsledku.

A podobně, vědět jak něčeho dosáhnout, vědět jak věci fungují, je v zásadě dobré. Jenže opět, člověk je pyšný na to, že dovede věcí dosáhnout, že je dovede zařídit. Takže se neptá, jestli to, co zařídil, co se mu povedlo, je opravdu dobré. Člověk si říká: Jinak to nejde. Jinak se to udělat nedalo, takže je to právně. Musel jsem, protože jinak to nejde.

Již od počátku je nám Kristus, slovo Boží, podoben. Kromě hříchu. My si totiž buď přejeme něco dobrého – ale jsme moc pyšní na to ptát se, jak toho dosáhnout. A pak jsme otrávení, zklamaní, jako by Bůh byl náš nepřítel a nepřál nám. A nebo něčeho umíme dosáhnout, ale jsme moc pyšní na to, abychom se Boha ptali, jestli je to opravdu dobrá věc.

Jedině v tom slovu, které je od počátku, v Božím Synu, je jak dobrý cíl, tak způsob, jak jej dosáhnout. Je v něm všechna moc – a zároveň poslušnost a pokora. V něm je veškeré tajemství člověka, proto se to slovo stalo tělem, aby naplnilo veškerou povinnost člověka, aby za něj zaplatilo jeho dluh a dovedlo jej ke slávě. Amen