Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Správněji přeloženo: Nedrž mě, nevěš se na mě, ještě jsem nevystoupil k Otci. Jak víme z jiných evangelií, Ježíše se jeho milí po vzkříšení dotýkali. A kdybychom četli dnešní evangelium dále, uslyšíme, jak Ježíš sám vyzývá Tomáše až k trochu děsivé věci, totiž aby vložil dlaň do rány v jeho boku. Ježíš odrazuje Marii Magdalskou nikolivod doteku; jen od toho, aby příliš lpěla na jeho přítomnosti. Tohle totiž ještě není všechno. Nejde o to, že by jeho tělesná přítomnost byla něco nepodstatného. Jen to ještě není všechno.

Ve všem ostatním si totiž dává Ježíš záležet na tom, aby bylo nad slunce jasné, že v těle vstal. Že o to právě jde. Tak, co první Marie a ostatní ženy spatří, je kámen. Obvykle něco přes metr v průměru, který uzavíral navždy vchod do hrobu. Tento přetěžký kámen je nyní odvalen. Nemá cenu otevírat východ z hrobu pro někoho, o němž by platily výroky, které obvykle zaznívají v krematoriu: Jeho duch kráčí dál. Navždy s námi bude ve vzpomínkách atd. Jen ten, kdo chodí v těle, potřebuje dveře. – A přece se pak Ježíš objeví mezi těmi, kdo byli, a to je zdůrazněno, shromážděni za zavřenými dveřmi.

Když pak přivolaný Šimon Petr vešel do hrobu, uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Když by někdo kradl mrtvolu, proč by ji rozbaloval? Už nedává moc smysl, krást Ježíšovo tělo. Ale když už by se někdo tak hanebného skutku dopustil, udělá to rychle, nebude se na místě moc zdržovat. A už vůbec si nedá práci se složením nějakého šátku. Ale pokud někdo vstane z mrtvých, chce mít volnost pohybu. A především bude chtít, aby opět byla vidět jeho tvář. Ta tvář, zakrytá šátkem. Ta tvář, podle které lidé jeden druhého poznávají. – A přece čteme, že Marie Ježíše nejdříve nepoznala, myslela, že je to zahradník.

Ovšem když se Ježíš zjeví učedníkům, jako první věc jim ukáže ruce a bok. To je jeho první sdělení učedníkům: Ty rány stále mám. Tělo něco znamená. A když je pak pověřuje čistě duchovní pravomocí, tedy odpouštět nebo zadržovat hříchy, přece to provede tělesným, obřadným způsobem: Dechne na ně.

S Ježíšovým napomenutím Marii – nedrž mě, dosud jsem nevystoupil k Otci – se to má jako s naplněním všech zaslíbení v Písmu: Nakonec Bůh dává více, než člověk čekal. Tak Abraham toužil po tom, aby měl syna – a dostal celou zemi a stal se praotcem národů. Stejně tak Ježíš je vzkříšen v těle, ale nejen to, v těle vystoupí i k Bohu. Teď je znovu živ v těle. Ale to není všechno. Teď bude lépe živ v těle. V těle sedí na pravici Otce, jak věříme. Proto také můžeme říkat: Vezměte, jezte, to je mé tělo. Jíme tělo Páně a pijeme krev Páně, aniž bychom tím Kristu působili újmu.

Kristus svým vzkříšením obnovuje stvoření. Na počátku řekl Bůh „učiňme člověka podle naší podoby“ – a bylo to dobré. A Bůh neruší své slovo a Kristus potvrzuje, že Bůh je pravdivý. Teprve tělo, které je vždy na jednom místě a v jednom čase dělá z člověka něco jiného, než je Bůh – Bůh je všudypřítomný a mimo čas. Teprve tělo, to, že jsme jen na jednom místě, nám umožňuje poznávat nové věci. Nejprve neznat chuť, vůni nějaké věci. Ale pak ji poznat. Nejprve něco nevidět – a pak to vidět poprvé. Být někde doma – a pak poznat i cizí zemi. Být slabý – a pak zesílet. Dobře to řekl učitel církev Řehoř z Nyssy: Bůh je nekonečný, proto jej lze nekonečně poznávat. V tom je věčnost. Dokonalost Boží je v tom, že Bůh nic nepotřebuje, nic mu nechybí a nic nepřebývá. Krása člověka je v tom, že pořád něco potřebuje. Že se může stát dítětem Božím.

Ježíš, který byl vzkžíšen v těle, zůstává už napořád i člověkem. Proto nezůstává na zemi. Nezůstává na zemi, aby byl jen sám pro sebe, aby nic nepotřeboval. Ale vystupuje k Otci, protože ho jako každý člověk potřebuje. V tom se naše víra zcela liší od nauk Východu – že totiž blaho je v tom nic nechtít, aby pak člověk nebyl zlkamaný. V tom je naše víra pravdivá a jejich marná: Člověk byl stvořen aby chtěl a dostal. Jinak by jej Bůh na počátku postavil na poušť a ne do zahrady. Také na konci nechstá pro člověka poušť, v níž se prohánějí větry a duchové, ale nový Jeruzalém, zlaté město.

Kristus vstal z mrtvých, aby zachoval omezenost člověka, kterou máme rádi: Aby člověk měl žízeň – a pak se napil. Aby člověk byl i sám – a pak se těšil mezi lidi. Aby slzel – a Bůh mu setřel každou slzu z očí.

A tak má nyní lidská tělesnost vystoupit v Kristu k Bohu. K Otci Kristovu a Otci našemu. A má zůstat, co máme rádi:

Že jsme doma, pak jdeme poznat nové místo a pak se zase vrátíme. Ale mizí omezení zamčených dveří, velkých vzdáleností. Mizí únava s cesty. Kristus je nyní jen na jednom místě: Ale je hned na tom místě, kde chce být. Mizí tesknota po domově, po lidech, kteří od nás bydlí moc daleko, kteří se odstěhovali a už je neuvidíme. Kristus je vzkříšen a jde k Otci, aby člověk byl na jednom místě naplno, jak to má rád – a přece má podíl na Boží všudypřítomnosti a může být tam, kde právě chce. A protože Mojžíš a někteří proroci spatřili Boha viditelně – a Kristus je jediná podoba Boha – asi ani časem nebude člověk omezen v tom, kde chce být a co chce vidět.

A Krista Marie nepoznala – a pak ho poznala. Někdo se rád vidí v zrcadle nebo na fotografii, někdo ne. Kdyby však vypadal podle svých představ, asi každý by se na sebe rád díval. A především, vždycky nás těší, když nás někdo milý po létech pozná. Tak dnes je naše tvář to hlavní, podle čeho se pozná, že jsme to my. A sami rádi vidíme známé tváře. Zároveň nás ale i u milého člověka někdy ruší třeba obrovská bradavice na nose, převislý ret či co jiného. Rádi bychom zůstali sami sebou – zároveň bychom tak se sebou chtěli být spokojeni a druhým milí. A tak, jako je Bůh neviditelný a nejde ho vystihnout – a člověk vždy bude viditelný a podle toho ho známe – Kristus vystupuje k Otci, aby člověk po vzkříšení byl viditelný tak, jak si sám přeje a jak je to i druhým milé. Co se dnes stává jen občas, totiž že krásná duše je vidět na krásné tváři, to v novém stvoření bude pravidlo.

Kristus vystupuje k Otci, aby dal člověku podíl na jeho všudypřítomnosti, neviditelnosti – a nakonec i všemohoucnosti. V našem čase máme radost, když zvládneme něco vlastními silami. Když za nás někdo všechno udělá, když máme vše na podnose, velmi brzy nás to přestane bavit. Pěkně se to ukazuje na počítačích, které nám dovedou přinést až pod nos opravdu hodně. Ale nakonec, už do jejich počátků na nich lidé velmi rádi hrají hry: Tedy baví je velmi, když jim stroj nepomáhá, ale místo toho jim klade překážky a hádanky, které musí vyřešit. Rádi děláme věci sami – ale často se ukáže, že na něco prostě nemáme. Chtěl jsem sám – ale neměl jsem se do toho vůbec pouštět. Kritsus pak, když se zjevuje učedníkům, ukazuje jim ruce a bok. Probité ruce a probodený bok. Něco to stálo. Hodně to stálo. Tady jsou stopy, že jsem vám spásu dobyl vlastním tělem. Ale podařilo se! A už to nebolí.

Ještě mnoho jiného by se dalo říci o tom, jak tělo dochází radosti jen skrze to, co je duchovní, co je boží – skrze všudypřítomnost, neviditelnost, všemohoucnost a co ještě lze o Bohu říci. To však nechávám vašemu velikonočnímu přemítání.

Zbývá dodat, co řekl Kristus apoštolům: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Zbývá dodat, že když byl Kristus v těle vzkříšen a v těle odchází k Otci, již dnes záleží na těle.

Sice zda budeme, přes všechny překážky, již dnes ve shromáždění církve. Zda již dnes, přes vše někdy odrazující a odpuzující budeme se chovat vlídně ke každému, kdo je nám tváří v tvář a jehož tvář jednou spatříme oslavenou. Zda již dnes, i když dnes to ještě stojí bolest a únavu, budeme konat skutky spravedlnosti. Již v tomto čase se tvoří a upevňuje to společenství, o kterému Ježíš řekl: Odcházím k Otci svému – a Otci vašemu. Amen