To přece nejde přežít. Jedna věc je o tom slyšet, druhá být přímo u toho. A vidět ruce visící na hřebech, probodnuté nohy vzpínající se proti břevnu kříže. A nakonec ránu v boku, s které teče krev a voda. Jedna věc je slyšet, že ten, který byl ukřižován, byl vzkříšen. Druhá věc je, když člověk to ukřižování opravdu viděl. Učedníci stáli pod křížem a dívali se. A viděli, že tohle se už nedá vrátit. Hrůza ukřižování je v tom, že člověk nezemře hned. Život z něj pomalu prchá. Když dav na Ježíše pokřikuje ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho, připomíná důležitou věc: Někdy se podařilo ukřižované z kříže vysvobodit, po mnoha hodinách, a oni se pak zotavili a dále žili. Někteří. Někteří se už zotavit nemohli. Na kříži přichází pomalu a nepoznatelně chvíle, od které už to nejde vzít zpátky. Chvíle, od které je už tělo příliš porouchané, příliš rozbité, aby se ještě dalo něco dělat. Dlouhou dobu, skoro celou dobu se dá něco dělat, sejmout ukřižovaného a život bude pokračovat. Ale blíží se stále chvilka, od které už to nepůjde. Učedníci stáli pod křížem a viděli, že tento bod už byl překročen, že Ježíše jaksi už nejde spravit.

A proto místo slov, hned po pozdravu pokoje, Ježíš ukazuje rány. Jako by zazněla slova: Ano, vím to. Všichni víme, že jsou věci, které už nejde opravit. Je hranice, zpoza které už se nejde vrátit. Hle, zde má zranění neslučitelná se životem. Zde já, živý na věky věků. Jako by jim říkal: Hle, právě tuto nevratnou, smutnou a zároveň odpornou smrt jsem porazil. Nepřicházím k vám s lékem proti stárnutí. Nepřicházím s prodloužením života. Přicházím se znamením smrti na rukou, na nohou a na boku a hle, jsem živ.

Učedníci jsou v tu chvíli shromážděni za zavřenými dveřmi ze strachu před Židy. Před všemi Židy? To jim opravdu každý z toho národa, z jejich národa usiluje o život. To jistě ne. Bojí se právem nebo neprávem? To zatím nevědí. Co přesně by se jim mohlo stát, to jen nejistě tuší. Jsou obrazem celého lidského společenství. Život lidí je obklopen nejistými oabvami. Po setmění na osamělé ulici máme obavu, že by nás mohl někdo přepadnout. Ale kdo přesně? Nevíme. Snad tamten podivně oblečený člověk? Proč tu uprostřed noci jne tak spotává. Snad se někdo skrývá v této temné postranní uličce? Přes den si člověk říká: Něco by se mohlo stát. Možná na mne přijde nějaká nemoc. Možná se něco stane mé rodině. Jasné nebezpečí ještě není vidět; člověk ještě není odsouzen k nějakému rozsudku, k nějakému neštěstí, na které by jen trpně čekal. Ale celý svět lidí jako by byl obklopen nejasným, číhajícím nebezpečím. Tušíme, že by se mohlo stát něco zlého. Ale zavíráme před tím dveře, říkáme si mě se tohle nestane. Ale nejasné tušení nebezpečí za těmi dveřmi pořád zůstává.

Ježíš tu hrůzu přináší přímo před učedníky a staví jim ji před oči. Řekne Pokoj vám a ukáže jim ruce a bok, do kterého má proraženou díru rovnou dovnitř, do hrudníku. Známe ten příběh a snad už to tam neslyšíme. Ale Ježíš udělal něco, jako kdybyste přišli k vyděšené skupině lidí, řekli jim uklidněte se, nelekejte se a pak z tašky vytáhli useknutou hlavu. Ta slova a ten skutek jdou přímo proti sobě.

Učedníci si říkají: Něco hrozného by se mohlo stát. A Ježíš mezi ně přichází a říká: Stalo se. Vždyť se to už stalo. A právě nad tím, co už nejde vrátit, jsem zvítězil. Ježíš ani naše víra v něj tu nejsou hlavně pro to, aby věci napravovali. Aby pomáhali. Jistě, některé lidi odvede víra ze špatné cesty. Přestanou ničit sami sebe nezřízeným životem, překonají staré rány, které si nesou, do jejich rodiny se vrátí klid a tak podobně. Ale podobné věci dokáže i zdravý životní styl, cvičení, k podobným věcem může člověka dovést i zdatný psycholog. Bohu díky za to, jak moc nám vía pomáhá v životě, Bohu díky za to, jak víra lidi uzdravuje a naparvuje. Ale tahle část víry, to je pořád ještě Ježíš, kterýc chodí po Galileji, káže pokání, káže dobré zásady pro život a uzdravuje. Mnoho lidí v něj tehdy věřilo a zcela správně a právem. Ale pak byl tento dobrý mistr ukřižován, probodli mu ruce, nohy a nakonec bok. Všichni to viděli.

Víra, která zůstává jen u Ježíše před vzkíšením, která zůstává jen u Boží pomoci v životě, taková víra je stále ještě zavřena za dveřmi, za kterými číhá nejisté nebezpečí. Chromí, posledlí, slepí byli Ježíšem v evangeliích uzdraveni. Ale jak žili dál? Už se jim snad do konce života vyhýbaly všechny nemoci, všechny trable života, všechna pokušení? Nemuseli tušit, že toto je pořád ještě ve hře?

Stejně tak, jako víra často uzdravuje a krásně napravuje život, krásně vede lidi životem, takže jsou skrze víru šťastní a spokojení, stejně tak jsou lidé, jejichž modlitby za uzdravení zatím zůstávají nevyslyšeny. A mi dokonce tušíme, že z některých nemocí se lidé asi spíše neuzdraví. Stejně tak jsou i lidské životy zmrzačené už odpočátku. Jsou lidé, které lidská zloba a trápení zasáhly příliš brzy nebo v příliš velkém množství na to, aby jejich život byl ještě někdy pěkný. Aby člověk mohl vidět, musí se mu v matčině lůně vytvořit oči. Aby se člověk vůbec mohl radovat, musí u něj v dětství smysl pro radost vzniknout. A pokud tu šanci nedostane, co počít? Pokud člověka zasáhne příliš velké hoře, které se pořád připomíná, co počít?

Co počít? Když už se nedá dělat nic, vlastně tam v pravém smyslu víra začíná. Když už je rozbité tělo Ježíše sňato z kříže a dokonce uložené do hrobu, když už je jasné, že se nedá dělat nic, tam ve velikonočním jitru teprvě začíná víra. My nevíme přesně jak to Bůh udělá. Jaký bude třeba ten nový, ten nekonečný život člověka, který třeba už deset let před svým skonem už nikoho nepoznával, už nemluvil, už ani nebyl sám sebou. Nevíme, jak Bůh věčně vynahradí život dítěti, které nic hezkého v životě nepoznalo a jehož dospělost pak byla už jen prodlužovaným trápením. Ani jsme přímo neviděli, nikdo to neviděl, jak Ježíš vstává z kamené desky, na níž byl položen z hrobu. Ale viděli jsme ty rány kříže na nyní věčně živém. Víme, že Ježíš jako první vstává z naprosto zoufalé, neřešitelné situace. Víme, že on jí prošel první. Víme, že se Bůh ujme svých utraných dětí. Že porazí svět a všechnu jeho moc.

Základem naší víry tak není, jak všechno na světě naparvit. Ale jak se připravit na to lepší, na to nejlepší, jehož je mocen Bůh a co dá lidem navždy. Základem toho je odpuštění hříchů, které se má dít mězi námi, v církvi. Sama moc tohoto krutého, nemilosrdného světa je poražena. Svět a ďábel, ať se sebevíce snaží, nedokáží udržet Krista v hrobu. Nedokáží vybudovat své hrozné dílo skázy na trvalo. Kristus má rány na rukou a na boku a hle žije. Tím spíše nemá být žádné výčitky, žádné staré křivdy mezi námi.

Je tu však ještě jeden učedník, který mezi nimi nebyl, Tomáš. V evangeliu před tím mluvil dvakrát. A vždycky jsou ta jeho slova, která jakoby do evangelia napsal někdo trochu zlomyslně; ve chvílích, kdy se zdá, že Ježíš jakoby přechází problém a nikdo si toho nevšiml. Když Ježíš řekne: Lazar umřel, pojďme k němu, Tomáš to dotáhne: Pojďme, ať zemřeme spolu s ním. Copak to nechápete? Když nechal mistr umřít Lazara, tak nás nechá taky. Když Ježíš při poslední večeři mluví o nebeských příbytcích učedníků, že jim tam jde připravit místo a že znají cestu, kterou jde, Tomáš do toho zase vpadne Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?. Ne, to tedy ne. Neznáme tu cestu.

A teď říká: Kdo nezažil, nemá co mluvit. Chci vložit svůj prst do těch ran světa, chci postavit tu nahou hrůzu toho všeho, co se ve světě děje, před Boha. Ukazuje se však, bratři a sestry, že ty velké zápasy víry nejsou něco, u čeho je pro člověka dobré být. Pro člověka je příliš silná káva sledovat, jak Boží naděje pracuje tam, kde už žádná lidská naděje není. Budeme snad chápat, jak už ted Bůh zachraňuje ty, pro které žádná lidská naděje není? Pobývat v pokoji umírajícího, který už je zpola vnímá, je to něco, co je pro každého člověka? Je to místo, kam by se měli vodit lidé z ulice, aby se podívali?

Stačí se vydat na správná místa, abychom nahlédli pod povrch těchto slunečných jarních dnů. V nemocnicích, různých léčebnách, v policejních zprávách: Tam se ukazuje zcela jiný svět, jak na pohled vypadá. Vidíte lidi, jak vtipkují, při hovoru se usmívají, pijí svou kávu. Všechno vypadá bez problémů. A pak vám začnou vyprávět příběh svého života a vy vidíte, co všechno strašného už se v jejich životě stihlo nashromáždit. Nejen to: Stačí se střízlivě zamyslet nad tím, podle čeho se lidé doopravdy rozhodují a jak funguje svět. Je dokázáno, že kdo se narodí jako hezké miminko, má velkou šanci mít i pěkný dospělý život. Rodiče si nemohou pomoci a k hezkému novorozenci jsou vlídnější. Nebo, zpívá se to dokonce v jedné písničce: V lásce prohrává, kdo rád víc má. V každém vztahu má vždy jeden víc rád. Ten musí víc obětovat, častěji ustupuje a podvoluje se, protože pro svou lásku nemůže jinak. Takové a mnohé další děsivé věci jsou jen na palec hluboko pod povrchem světa. Kdo tohle chce vědět? Kdo se tomuhle podívá do očí, nakonec nemá stejně jinou možnost, než říci: Můj Pán a můj Bůh. I když toto vše Bůh dopustil, i když je mnoho věcí velmi tvrdě ve světě zařízeno, nějak to proměnit, dát něco nového, tentokrát krásného a nadějného, může zase jen ten Všemohoucí. Ale je poznání hlubin světa nějaké požehnání? Ne, jen víme, že Bůh i tam je, že i do pekla sestoupil, že i tam má vše v rukou a i tam zaslibuje věčný život a věčnou radost. Ale lépe je o těchto věcech nevědět, nebo na ně nemuset moc myslet.

Bratři a sestry, lepší je víra, která tohle všechno nemusí vidět.Víra dobrosrdečná, která se jakoby tulí k Bohu. Víra, ke které patří naše posezení u kávy, kdy budeme poslouchat o životě jeden druhého, kdy někdo řekne něco zábavného a ostatní se zamějí. Kdy se snad dva lidé domluví, v čem si v týdnu vypomohou. Kdy se budeme snažit nepočítat křivdy, nenechat se urazit, kdy kruh církve je skutečně naplněn odpuštěním, upřímnými úsměvy, podáním ruky. To je blahoslavené, moci tu být spolu, jak tu spolu jsme. To je blahoslavené nemuset poznat Boha až za bezesných nocí, v pláči, v trablích.

My jsme viděli Kristovy rány. Víme, co všechno se může stát a co už se i stalo. A přece je lepší, když svou víru můžeme žít spíše v malých věcech. Že se tu scházíme každou neděli, že se i přes týden vidíme, že se navštěvujeme. Že se máme mezi sebou rádi. Amen