Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. Říká se nevěřící Tomáš – a není to žádná pochvala. Nikdo nechce být ten nevěřící Tomáš. Jak nevypadat jako ten, kdo chce vložit svůj prst do ran?

Mnozí prostě odmítnou přemýšlet o tom, že Kristus vstal v těle. Vstal nevstal, to je jedno. Jen hloupý Tomáš se ho chce dotknout, duchovní lidé chápou ten duchovní smysl. Kdo takto smýšlí, tomu je jedno, so nám samotný vzkříšený chce nejvíce říci. Čteme totiž: „postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok.“ Po tom, co Ježíš učedníky pozdravil, tohle je to úplně první, na čem mu záleželo. Přesně to, co chtěl Tomáš vidět – a, pravda, i se toho dotknout – ruce a bok. Právě toto, mnohými považované za to nejduchovnější evangelium, evangelium Janovo, předkládá jako to první, co chce Ježíš sdělit své církvi: Jsem to já tak, jak jste mě viděli naposledy.

Lukášovo evangelium, které je takové přesné evangelium, protože ho, jak soudíme, napsal doktor, Ježíš říká dokonce: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ To „vědecké“ věcné evangelium o tom mluví nejvíce, to „duchovní“ evangelium z toho dělá tu první věc. Je to, řekněme filosof Jan a vědec Lukáš, kdo musí svým posluchačům říci: Právě vy, koho zajímají duchovní věci, nebo i vy, kdo chete vědět věci přesně, jak byli: Kristus vstal v hmatatelném těle. Měl maso a kosti.

To znamená, že to je i náš cíl: Být vzkříšeni v těle, žít navěky v těle. Proč to lidé nechtějí slyšet? Protože velmi často nechtějí – učenci našeho času věnují právě neúměrné úsilí tomu dokázat, že ve vzkříšení o tělo vůbec nejde.

Pro jedno lze mít pochopení: Člověk v těle zažil jen samé bolesti. A nebo, lidé proti němu byli jen proto, jaké bylo jeho tělo. Jen v tom duchovním světě bylo odpočiutí. Nicméně, zeptejme se, zda kdy by člověku bylo nabídnuto, že to trápení těla odejde jako mávnutím proutku, zda by neřekl: sem s tím! Možná ne hned: Všimněme si, že Ježíš se již během svého pozemského života musí zvláště dlouhodobě nemocných zeptat: Chceš být zdráv? Člověk by na to, po dlouhém trápení, skoro zapomněl. Ale nakonec, myslím, by došel k tomu: Mohu-li mít tělo, které funguje, které není zdrojem bolesti, zdrojem zášti a pohrdání druhých, pak ano. Sem s tím a hned! To je, tedy, dalo by se říci, pochopitelný důvod, proč nechtít mít tělo.

Pak je to to horší: Lidé, kteří své tělo propůjčovali celý život hříchu. Měli výhodu, že mohli utlouci nebo naopak okouzlit, přes svoje tělo mohli mít moc i dobrý pocit hned. Měli výhodu, že mohli svůj život naplnit nečinností, nemuseli snášet námahu. Ani tu námahu, kterou pro nemocného znamená i běžný pohyb.Ti by velmi rádi řekli: No, nakonec, na tom těle nezáleží. Ty intelektuální a duchovní věci, to je ono. Co jsem dělám se svým tělem, to je ten soukromý život, na kterém nezáleží. To jsou takové ty přírodní procesy, na kterých v posledu nezáleží. Důležité jsou ty veřejné, společenské a ideové věci.

V našem čase toto přesvědčení našlo výborný prostředek v počítačové síti, kam se přesunul ten podstatný život mnohých. To se však nemoho stát bez toho, že by již předtím lidé nebyli přesvědčeni, že na těle vlastně tolik nezáleží. Takové jednání pak vede buď k bezuzdnosti, nebo právě opačně k upjatosti, k mučení těla podivnou stravou, k nápadnému zanedbávání tělesného vzhledu atd. Na první pohled překvapivě se často objevuje i těch samých lidí obojí najednou. Opravdu jen na první pohled. Obojí je vlastně snaha dokázat, že na těle nezáleží: Tělesné jednání nemůže pošpinit duši, ničení těla nemůže zničit duši, domnívají se. Ale ne, platí to, co zpívá tělo v té písničce: Nedávej mi, duše, viny. Bylas se mnou v každé chvíli.

Nezapomínejme ani dnes: Vše, co učedníci Pánu v Písmu říkají, říkají za nás, na našem místě. Protože i my jsme učedníci, žáci a ne mistři. Dobří žáci kladou odvážné dotazy. V našem čase stále rostoucí osamělosti lidí za nás Tomáš mluví dobře: Nehcci vyprávění, nechci nauku, chci se dotknout těch ran.

Proč je tedy nakonec mistrem kárán. Za to samé, co jinde všichni učedníci: Že toto je cíl, vkříšení těla, měl z Písma znát již dávno. Tak přece Bůh člověka stvořil, v těle a bylo to dobré. Proto záleží na tom, co člověk dělal, proto záleží na tom, jak se k lidem z masa a kostí choval. I to málo, co dokáže slabé tělo, á velkou cenu, co je pro někoho malý skutek, pro někoho to největší, co zvládne. O tom, co se zde stalo, svědčí Písma, svědčili o tom Tomášovi i jejich bližní. Tomášovi správně záleží na tom, aby Kristus vstal v těle. Ale nechce přijmout svědectví lidí, kteří jsou pouhé tělo, u kterých zná jejich slabosti. Musí být přitom osobně, jinak neuvěří. Ježíšovo blahoslavenství patří těm, kteří uvěřili, protože ze svdeství Písma i církve poznali, že k tomuto vzkříšení vše mířilo již od počátku. Buďme také mi těmi, kdo přijmou svědectví lidí, skrze které k nám o radosti vzkříšení promlouvá Duch svatý. Amen