Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. Kdo jsou blahoslavení? Slyšíme tam slovo sláva a tak by člověk řekl, že je to někdo, kdo si zaslouží oslavu, chválu. Neviděli, měli to těžší. A možná čím dále později žijí od doby, kdy Kristus vstal z mrtvých, čím dále jsou od jazyka a kultury jeho doby, tím to mají těžší a tím více by měli být oslavováni.

Takto uvažovat však znamená, že Ježíšovo vzkříšení působilo nějvíce na ty, kteří k němu byli v místě a čase nejblíže. Jako zapálený oheň, který hřeje ty, kdo jsou přímo u něj, ti dál alespoň z dálky vidí světlo plamenů. A kdo přijde až druhý den, ještě může nahmatat žhavý popel, o den později už jen studený popel. Tak tomu není. Milost Boží vždy narůstá, jak se říká v Žalmu: Kalich mi plníš, až přetéká. Boží dílo se prosazuje stále více. Bůh nestárne a neslábne. Stejně tak Kristivo vítězství nad smrtí nebylo dočasné. Ale je to vítězné tažení.

Království Boží tedy na světě stále roste. V naší zemi a v posledních destiletích i v západní Evropě sice utrpělo nepopiratelnou porážku, z celosvětového pohledu však nikdy nebylo evangelium tak rozšířeno jako dnes. I když nás Zjevení dopředu varuje těmito slovy: „A šelmě bylo dáno, aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila“ a ta slova se již vícekrát naplnila, i ve Zjevení je to jen vítězství dočasné. Obecně tedy, čím dále od chvíle Kristova narození přijde člověk na svět, tím (v průměru) lépe; o to rozšířenější je jeho království. A to to slovo blahoslavení znamená. Nejde tolik o slávu, ale o blaho. O to, že má někdo štěstí. Nám se to hůře překládá jedním slovem, v řečtině, jazyku evangelia, to slovo znamená vyloženě, že můžeme někomu závidět, protože má štestí. To tam znamená blahoslavení.

V našem příběhu totiž vidíme, že Kristovo vzkříšení, když se s ním lidé setkali přímo, teď a tady, zastihlo každého jaksi nehotového, neúplného. Každý – Jan, Petr, Marie Magdalská, na něj odpověděli ne úplně patřičně, každý ukázal svou jednostrannost. Pro nás je to lepší, protože se skutečností Kristova vzkříšení žijeme stále. Od chvíle, kdy se o něm učíme jako děti nebo jakon dospělí v přípravě na křest. Kdy o něm přemýšlíme, dáváme ho do souvislosti s Božím Zákonem a skrze něj zákonu rozumíme, chápame skrze ně dějiny světa. Prožíváme ho citově v modlitbě, při zpěvu duchovních písní, zakoušíme moc, ketrou nám dalo Kristovo vzkříšení, když konáme dobré skutky a když přímo a bez záludnosti mluvíme. V mnoha věcech, v mnoha stránkách své osobnosti. A v každém věku. A na to ve všem tom ho zakusit máme čas. Tolik času, kolik máme na světě vyměřeno. My to máme jednodušší, než první svědkové vzkříšení.

Jak jsme tedy řekli, v prvním setkání se Vzkříšeným se ukázala jednostranost, neúplnost těchto svatých svědků:

První Marie, která spatřila, že kámen je od hrobu odvalen, zalarmuje učedníky: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Je to trochu takové: „něco je špatně, něco s tím udělejte“. Je to Marie, které se Ježíš ze všech lidí vůbec první zjevil. Ale je to také Marie, které Ježíš rázně řekne: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím“ Již na počátku své činnosti blahoslavil – vida, zase to tu slovo máme – Ježíš ty, kdo si mají na co stěžovat: Hladovějí a žízní po spravedlnosti, pláčí, mají čisté srdce. Vnímat, co je špatně, je potřebné. Konečně, kdo se domnívá, že vážnější, zásadnější problém nemá, že vážnější problém na světě není – na co potřebuje zachránce, spasitele.

Ježíš však, myslím, svým příkrým slovem Maii říká: Problémy se budou řešit – i tvoje osobní – až vystoupím na nebe a usednu po pravici Otce, až se ujmu vlády. Maria nemůže Ježíše umačkat, nemůže ho tam na věky objímat a držet. Protože Kristus tu není jen aby vyřešil pouze a jenom náš problém. I náš velmi osobní problém řeší spolu s tím, jak se jeho vláda uplatňuje na celém světě. Abych to uvedl prostým příkladem: Nelze čekat, že naši bolest zubů vyřeší Bůh zázrakem, když si je ostatní nechávají vrtat. Raději se někoho z bratří a sester zeptejme, zda neví o nějakém zubaři. I náše velmi osobní smutky se řeší s tím, když o jeho vzkříšení vědí i jeho bratři, další lidé. Na svoje problémy musíme hledět přeci jen trochu tak, že se vyřeší tak, jak by se pod Kristvou vládou vyřešili u každého jiného, méně čekat na nějaké speciální řešení jen a jen pro nás.

Víra nikdy nemůže být jen osobní; kdo si věří jen doma, sám si to čte – jak mnozí říkají – tomu platí ta slova: Nedotýkej se mě (pokud jsem v tvém smýšlení nevystoupil k Otci a nevládnu nadevším, nejen nad tvým čistě osobním životem). Zvláště dnes velmi rozšířené a zhusta prosazované čistě osobní víře, ve které další lidé nehrají roli, platí tato slova.

Ke hrobu, na Mariinu výzvu, přiběhli Petr a Jan; dlužno dodat, že bez jejích slov by se tam nebjevili, takže opravdu platí, že vidět problém, upozornit na něj, důležité je. „Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu“. Podle toho,jak je to napsáno, je zřejmé, že ten druhý učedník byl Jan, co napsal toto evangelium. Jan byl zjevně nejchytřejší z apoštolů – pozná se to na tom, že jeho evangelium, listy i zjevení jsou psány nejsnazší řečtinou a právě opravdu chytrý člověk dovede mluvit jednoduchými slovy, to je totiž to nejtěžší. Doběhl tedy první ke hrobu, což naznačuje, že chytrý člověk vidí dřív. A jan nám také řekne, že to viděl a uvěřil – tedy asi jakovůbec první. Ale také nám v čisté upřímnosti nezatají, že do hrobu nevešel. A to je potíž se skutečnou chytrostí, skutečným intelektem: Vidí možná první, ale neřekne. Vidí možná první, ale neudělá. Petr možná to tak rychle nepochopil, ale zase bez váhání šel do toho hrobu. A zase na druhou stranu, Petr vešel do toho hrobu, ale co z toho udělal za závěr?

A tak vidíme chytrost, která ví první, ale ze samé przíravosti neřekne a neudělá. A vidíme akčního Petra, který jedná, ale tase moc nechápe. A když jde o velký okamžik, o rozhodující okamžik, málokdy je učlověka zároveň pochopení a zároveň jednání a svěděctví. Ani my jsme ještě nedosáhli dokonalosti. A tak u nás je v setkávání se vzkříšeným často buď vůle k činu, ale jen málo porozumění, nebo nám už všechno do sebe krásně zapadá, už mnoho vidíme, ale v jakémsi ostychu zůstáváme v pozadí, mlčenliví.

A nakonec Tomáš. Musíme říci, že samo o sobě není chyba, že žádal důkaz Kristova vzkříšení. Vždyť Kristus sám ho učdníkům nabídl první; čteme: „přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: ,Pokoj vám.‘ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok.“ To, myslím, učinil, aby víra nebyla jen zbožným přáním, přáním, které je otcem myšlenky. Aby víra nebyla jen dětským slastným usnutím, které si řekne: Dobře to dopadlo, určitě to dobře dopadlo. Aby člověk neskončil ve svém svědeství jen na: „Já tak věřím, mě to pomáhá, mě to ulidňuje.“ Ale aby bylo vzkříšení skutečností, zjevenou celému světu. Aby o vzkříšení mluvil člověk stejným způsobem, jako by mluvil třeba o stavbě Karlova mostu nebo objevení Ameriky.

Tomáš je ve své odpovědi na vzkříšení trochu podobný Marii: Jako Marie Magdalská touží obejmout Ježíše a jaksi si jej nechat pro sebe, aby jen její smutky řešil, jako Marie chce, aby tu Ježíš byl jen pro její cit, tak zase Tomáš chce, aby tu Ježíš byl jen pro jeho rozum, aby jen jej osobně vyučoval, jako kdybychom si najali domácího učitele. Přesvědčil o své přítomnosti všechny zbylé apoštoly, všichni mu schodni svědčí o vzkříšeném – kdy se vůbec lidé shodnou na nějakém svědectví nebo co která událost znamenala. Ale Tomášovi musí Ježíš přinést důkazy osobně.

Podobá se tak trochu lidem, které nezajímají církevní dějiny, kteří nacházejí na myšlenkách teologů jen samé chyby, u kterých všechno poznání přišlo až s jejich dobou a po pravdě řečeno, s nimi samými.

Ale nám Kristus říká: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Máme před sebou ten „veliký oblak svědků“, můžeme vidět, jak Boží království na světě rostlo. Můžeme načerpat mnoho ze svědectví i poznání ostatních křesťanů. Krom toho, máme na to čas. Proto také můžeme nechat postupně pronikat Kristovo vítězství nejen naším myšlením, ale nechat je i vést naši vůli k činům. Můžeme mít nejen chuť něco udělat, ale postupně můžeme lépe a lépe přemýšlet o tom, co má vlastně cenu. Naše vzepjaté city můžeme doplňovat také střízlivým uvažováním, kromě uvažování se můžeme též učit věci prožívat. Boží království postupuje světem. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. Amen