Jako když se člověk vzbudí ze zlého snu. Jako když mu opadne horečka. Jako když se po operaci probudí z narkózy. Takové to je po první velikonoční neděli. Zlé je za námi. Ale co dál?

Ještě odeznívá šok ze strašné smrti. Ještě stačí zavřít oči, aby se před nimi hned objevil hřeb v nohou. Hřeby v rukou. Probodnutý bok, ze kterého teče zvlášť krev, zvlášť voda. Div smrti, který by přesto šlo opakovat u každého člověka. A skloněná hlava, korunovaná trním, krví zbrocená.

Ještě zcela nevyprchala pachuť viny v ústech, viny za zradu Mistra a Pána, stisk úzkosti a zoufalství kolem srdce pomalu povoluje.

Ale srdce již tepe radostí, z plných plic se vdechuje nový vzduch, vítr naděje. Tak je po velikonocích. Jako uzdravující se, který po dlouhé nemoci vstal z lože, jde vratkým, nejistým krokem. Tak nově vykročili apoštolové a není už ani pomyšlení na cestu zpět. Ale kam teď?

A stejně i my vyrážíme od velikonoc do nového světa. Věříme pevně, že Kristus Pán vstal z mrtvých. Věříme, že vše je naše. Ale kam se vydat? A s čím tam jdeme? Kdyby někdo vyzvídal, co je křesťanské náboženství, řekli bychom jistě: Víra, že Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých. „A to je celé?“ ptal by se tazatel. Nu, kdo v něj věří, nezemře na věky, ale má život věčný. A co má takový věřící dělat? Nic, jen věřit. Nejsou snad nějaké zákazy a příkazy? Ne, byli jsme osvobozeni od Zákona hříchu, jsme svobodni. Duch sám v nás působí, co se bohu líbí. A to je co: Milosrdenství, věrnost a spravedlnost. Ale to chtějí všichni, co vy máte nad to. Víru, Písmo, svátosti, Bohoslužbu. A bez toho by se to neobešlo? Ne. Proč?

Ano, čemu křesťan věří, to ví. Co má zaslíbeno, také. Ale co má dělat?

Ano, co má křesťan dělat, o tom vypráví dnešní čtení. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Po velikonocích, považte! Tento Šimon Petr viděl prázdný hrob. Viděl pravého Boha a pravého člověka, který vstal z mrtvých. Viděl prvorozeného z mrtvých, který má brzy usednout po pravici Boha Otce a tam připravit příbytky pro všechny věřící. Před pár dny byl svědkem největšího zlomu v dějinách, byl svědkem kosmického vítězství Všemohoucího Boha nad všemi jeho nepřáteli: Nad smrtí, ďáblem, hříchem; nad falešnými bohy, modlami, nad všemi, kteří se jim klaní. Vítězství nad pohany a všemi nepřáteli božího lidu Izraele. Jako by slunce vyšlo přímo uprostřed lidí, jako blesk proťal celý vesmír, jako by se ukázala dna moří a kořeny hor. A Petr jde lovit ryby. Jenže, při tom všem, co má dělat? Slyšel: Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Ale kam přesně? Kde na mapě hledat to místo. Nu, jde tedy lovit ryby.

Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Kolik z těch slov slyším skryté, tajné, skromné něhy. Petr jde lovit ryby. Proč bychom s ním nakonec nešli. A tak každý, kdo poznal vzkříšeného, má se nejdříve zajímat o ty kolem něj. Ne jen a pouze, zda něco potřebují. Petr je možná s sebou nepotřeboval. Řekl, že on jde lovit ryby. Ale proč nejít s ním? A tak, aniž to učedníci pozorují, děje se v nich tajná proměna. Když si Ježíš tohoto Petra vybral, tedy je asi dobré být s ním. Takoví buďme, bratři a sestry, jeden k druhému. Když tu tak spolu sedíme, tedy proto, že každého z nás Pán povolal. A když povolal, jistě věděl proč. A tak je každý z nás nějak zajímavý, stojí za zájem. Ne proto, že každý člověk je zajímavý – tak to není. Životy lidí se sobě navzájem dost podobají. Proto jde psát knihy a točit filmy – docela snadno lze zachytit život tak, aby se v díle každý našel. Ne proto, že každý člověk je vzácný – lidí jsou miliardy, každou minutu se nějaký rodí, každou vteřinu nějaký umírá a nikdo si toho ani nevšimne. Ale proto, že každého z nás Bůh povolal, v každém ze zcela záhadného důvodu našel nějaké zalíbení, život každého z nás už není náš, ale sám Bůh v něm jedná. Tolik slyším v té prosté větě „I my půjdeme s tebou.“ A proto první otázka každého z nás nemá být: Co mám dělat? Ale: Kdo jsou ti druzí kolem mne, co oni dělají. Bez toho se nehneme z místa, bez toho děj nepokračuje. Ani děj našeho dnešního čtení.

Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Učedníci zapomněli na sebe a na své plány a šli s Petrem, protože ho měli rádi. Protože chtěli být s ním. A pak na chvíli asi zapomněli i na Petra: Měli plné ruce práce s plachtou na lodi, s kormidlem, se sítí, kterou táhli pod hladinou. Museli proto pevně držet lana v rukou a dávat pozor, aby nespadli do vody. Dělali něco spolu, nebyl tam jen Petr, nebyli tam jen učedníci, ale i ta věc. A to je kouzelné na hovorech u kávy, na lidských rozmluvách: Lidé také dovedou úplně zapomenout na sebe, na své životy, i na toho, kdo s nimi mluví. Baví se o nějaké třetí věci, zapomenou na to, co si o tom druhém myslí, co on si myslí o nich. Nejen, když spolu lidé mluví. I když spolu pracují, tak to tak někdy je. I když spolu jdou městem nebo krajinou, když něco prožívají. Je moc hezké, když si člověk přestane dávat pozor, co si o něm druhý pomyslí. Když ani toho druhého nezkoumá. Velmi vzácná chvíle: Většinou, když se člověk něčemu oddá, lidé kolem něj na něj hledí s podezřením.

Druhá věc je, že té noci nic neulovili. Měli se rádi, rádi šli za druhým, zapomněli na sebe. Ale nic z toho nebylo. A to se pustili d odvážné věci: Lovit ryby v noci, máchat se ve studené vodě a ještě pořádně nic nevidět – jen z té představy na mne jde zima. Ale nic z toho nebylo. A když je po velké dřině, náhle všechno vyřeší jednoduchá rada: Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete. A tak je to i s námi: Velké namáhání a nic z toho není. A pak jednoduchá věc, která nestojí skoro žádnou námahu: A velký výsledek. Ale jen proto, že učedníci byli po té neúspěšné, zbytečné dřině ještě pořád ochotní poslechnout tu radu. Bývá to totiž tak, že člověk je schopen podniknout obrovské úsilí. Ale když to se mu nepovede, odmítá pak udělat byť jen jednoduchou maličkost, která by ho nic nestála.

A pak teprv, až zpětně, si Petr uvědomí, stejně jako my: Tomu našemu společnému počínání bez výsledků teprv Pán nasadil korunu. On náhle dopřál úspěch. A Petr, který byl cele zabrán do své noční práce, takže nebyl ani pořádně oblečený, se náhle sebere, ukázní. Obleče se, odstoupí od své práce a běží děkovat Jemu jedinému, Pánu Ježíši Kristu. Také my, když se nám něco zdaří, jednejme podle jeho příkladu. Zapomeňme na svou zásluhu, oblečme cudnost a běžme za ním, běžme děkovat a radovat se z jeho díla bez myšlenek na sebe.

Ale to ještě není konec, to ještě není vtip celého příběhu. Vtip je v tom, že Ježíš ve skutečnosti od nich nic k jídlu nepotřeboval. Jen s nimi žertoval. Když vystoupili na břeh, už se tam na ohni pekla ryba a chléb. Nechal je přinést i z jejich ryb, ale svou rybu a svůj chléb jim rozděloval. A ty je nasytily, to on je nasytil. Ani ten div nepotřeboval. A ani oni jej úplně nepotřebovali, protože jejich potrava, to, z čeho měli žít, už bylo u něj dávno připraveno.

Co z toho plyne pro nás, již jsem naznačil. Ale přece: Křesťan nemůže světu mnoho říci o tom, co po něm Bůh žádá, leda mnoho obecného. Jeho cesta začíná zájmem o druhé. Každého vyposlechněme, protože na druhou stranu každý občas potřebuje mnoho mluvit o sobě. Neberme to jako oběť, ale snažme se najít skrytou krásu v tom,jak Bůh druhé vede. Není to snadné, je to na dlouho. Raději než hledat vlastí cestu, chtějme jít s druhými jejich životem. Važme si toho, když se nám s druhým podaří promluvit o něčem zajímavém – je to dar Boží. Jistě také vždy budeme něco dělat: Svědčit o Kristu, pomáhat potřebným, starat se o toto místo, kde nyní sedíme a o náš sbor. I mnoho jiného, co je třeba jen zábavné a ani ne tolik potřebné. Ale vždy pamatujme: Kdybychom nedělali jedu věc, dělali bychom jinou. Výsledek je vždy nejistý, skromnější, než naše úsilí. A pak přichází sám Pán a jako by nám vždy sebral naši slávu – z mála udělá velmi moc. Proto nikdy pro velký úkol nezapomínejme na věci malé, skoro bezpracné, které nesou často překvapivý výsledek. Nikdy se nenechme tak unavit, že bychom už na tyto maličkosti neměli sílu. Na laskavé slovo, na malou laskavost pro druhého. Za vše dobré děkujme střízlivě a pokorně Pánu. Vždy pa pamatujme, že Ježíš má již pro nás připraveno více, než bychom dokázali vlastními silami. Ještě dříve, než něco začínáme konat. Již od té první velikonoční neděle, i když jsou před námi ještě tři další. Amen