A co budeme dělat potom? Touto větou děti s oblibou znepříjemňují rodiné výlety. Je léto, jdete s nimi půvabným lesem. Kalužky slunečního světla se půvabně rozlévají po vyhřátém jehličí, balvany podle cesty změkčuje hebký mech. Kousek dál borůvka, na pasece zas malina. Sem tam ptáček zazpívá, čmelák probzučí kolem. Jaká krása! Jak dlouho už jste nebyli v lese a už jste tu. Kam jdeme, vytrhne vás ze zasnění naléhavý hlásek. Na zříceninu. A kam půjdeme potom? Potom si dáme oběd v hospodě. A kam půjdem potom? Potom se půjdeme vykoupat? A kam půjdeme potom? Potom už na vlak a domů. A co budeme dělat doma? A to už se ve vás sbírá mrzutost. Co budeme dělat doma? Co já vím! Teď jsme v lese, tak se dívejte kolem na tu nádharu a neotravujte.

Protože potom – potom už bude po výletě. Potom znamená, že celý tento divukrásný letní les už zase bude pryč. Otázka „Co bude potom.“ znamená, že co je teď, se ruší, že nemá žádný význam.

Proto cítím velikou velikonoční radost z krátkého Petrova rozhovoru s ostatními učedníky. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Petr neříká: Musím lovit ryby, abychom měli co jíst. Až nalovím, tak se najíme a odpočinu si. I odpověď učedníků zní mi jako: Proč ne, půjdeme také, nemáme nic jiného v plánu.

Když je člověk uprostřed radosti, nic neplánuje. Když jste pozváni jako hosté na svatební hostinu, máte snad dopředu naplánované, v jakém pořadí budete mluvit s lidmi? Ne, jste součástí toho veselí, pomalu každý člověk je vám tam milý, jdete od jednoho k druhému, s tím si jen připijete, s tím posedíte déle. Tedy pokud se veselka vydaří. Když po zimě přijde konečně krásný jarní den, když jste nenadále zrproštěni těžké práce, když poprvé vtsanete po vleklé nemoci – nemusíte si plánovat, co budete dělat. Všechno bude lepší než to předtím. Když po dlouhé době vydíte své milé přátele, cokoliv s nimi podniknete vás potěší. Urpstřed radosti nejsou žádné plány potřeba. Není potřeba, aby bylo nějaké potom, protože dobře je právě teď.

A jak čtu ta slova, učedníci se ani po neúspěšném nočním lovu neptají „co bude potom“, kam dosdu půjdeme. Nemají podle všeho žádný plán. Je jim spolu dobře, protože jsou společně svědky velké velikonoční radosti. Proč tak soudím? Považte: Celou noc se dřete na lodi, na nic pořádně nevidíte, vlhko, zima, provazy řežou do rukou. A bez výsledku. A ráno na vás kdosi neznámý ze břehu zavolá: Máte něco k jídlu? To je to první, co ráno slyšíte, když clou dobu vidíte prázdnou loď. A pak vám po tolika hodinách dá radu: Zkuste ještě jeden pokus, hoďte to na pravou stranu. Je div, že Petr neseskočil z lodi a nebrodil se k břehu, aby samozvaného rádce vytrestal. A ostatní učedníci by jeli za ním na lodi. Tak by to vypadalo normálně. Ale učedníci jsou spolu podle všeho rádi a tak to klidně zkusí znovu.

Podobně fungují hry. Když se ve fotbale vsítí míč, vtip hry je v tom, že tím zápas nekončí. Brankář jej znovu hodí na hřiště a všichni hráči se jej znovu snaží dostat do branky. Když se skončí šachová partie, figurky lze znovu rozestavit do původních pozic, otočit šachovnici a zahrát si odvetu. Hrami lidé tráví mnoho času právě proto, že nemá smysl se ptát: A jaký to bude mít důsledek pro budoucnost? A u vtipu, tam také nemá smysl se ptát: A kam šel ten pán potom z té ordinace? Co pak dělali ti policajti a podobně.

A tak duchu času po vzkříšení v našem životě nejvíce odpovídá to jednání, které si volíme dobrovolně. Bohoslužby, které nejsou povinné a přesto si bez nich mnohý člověk nedovede představit jedinou neděli. Dobré jednání vůči druhým, na které nemá nikdo nárok, odpuštění, na které nemá nikdo nárok a nám se přece chce něco dobrého udělat a někomu odpustit. Co člověk nemusí, to přece dělá nejraději.

Žádná hra by však člověka nebavila, kdyby bylo dopředu určeno, že nemůže vyhrát. Ani odpouštět se člověku nechce, když druhý o odpuštění nestojí, ani konat takové dobro, o které se nikdo neprosí. V každé hře musí být aspoň malá šance na úspěch.

Učedníci netušili, že k poslednímu pokusu v lovu na ryby je vyzval sám Ježíš. To poznal Jan, až když tento poslední hod vyšel. Ani mi netušíme, jestli náš každodenní pokus o dobré jednání je jen náš pokus, nebo zrvona ten, kterému sám Pán již dopředu zaručil úspěch.

Jedna věc zaujme: Když učedníci dorazili na břeh, na ohni už byl chléb a ryba. Ježíš tedy tentokráte neměl hlad. Ten noční rybolov nebylo něco, co by on sám nutně potřeboval. Tak také my si můžeme spočítat, že Bůh, který je mocen všeho, jistě není odkázán na naši snahu ve světě. Ale právě takto se Ježíš chce setkat s učedníky. Chce se setkat s živými, s těmi, kteříto nevzdávají, kteří to nezabalili. Kteří i po noci bdění ještě zkusí jeden pokus, protože vládnou sami nad sebou, protože nejsou vykolejení a zatlačení světem do kouta.

Na konci tu spolu stolují učedníci, kteří nic nechytili, i když chytali celou noc. A Ježíš, který má na jediné slovo 153 velkých ryb. Co ti mají společného? Bůh vševědoucí a lidé, kteří dopředu nemohou říci, co se podaří a co ne. Bůh všemohoucí a lidé, kteří se často snaží nadarmo. Náš je zápas a Boží je vítězství. A přesto je naše i vítězství. Ježíš přece na závěr říká: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ Vy, skutečně vy jste je nalovili. Za všechny naše úspěchy i zásluhy vděčíme pouze Kristu, ten nám dává uspět. A přece jsou to zároveň opravdu i naše úspěchy a naše zásluhy.

V čem se Bůh a člověk setkává? Setkává se v Kristu. Kristův je zápas na kříži, ale jeho je i nedělní vítězství. Setkává se ve víře: Kristus ví, že učedníci na jeho slovo přeci jen učiní ještě jeden pokus. Ví i o vás, bratři a sestry, že svůj zápas v tomto světě přece na každý den nevzdáte. A učedníci poznají, že je to Pán, když vytahují plnou síť. A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. A my poznáváme, že pro nás není jiného vítězství v životě, než to, které nám dopředu připravil Kristus, a které nám nikdo nemůže vzít. Bůh nás zná, říká: Vím, které jsem si vyvolil. Ví, že nikdy nepadneme na trvalo. A my věříme, že je to on, kdo nakonec korunuje náš pozemský zápas nevadnoucí korunou, který nás zve: Pojďte jíst. A že s ním budeme syceni vším dobrým na věky věků. Amen