Kdo říká, že nemůže, může ještě třikrát tolik. Tak zní jedno atletické, vojácké přísloví. A vyprávěl mi jeden vojenský kaplan, že podobným způsobem jsou cvičeni i čerství rekruti. Výcvik není tak náročný, že by jej zvládli jen ti nejsilnější, to vůbec ne. Nejde tu o nějaký závod, ale o cvičení, který má připravit k boji každého, silnějšího i slabšího. Ale s každým se zachází tak, aby poznal dno, hranici svých sil. – A pak dokázal zápasit ještě o nějaký čas déle. Necvičí se totiž na nějakou soutěž – cvičí se do zápasu, kde jde o to nejcennější, o život.

Právě tak probíhá setkání vzkříšeného Krista s učedníky. Celou noc se snažili, ale nic nechytili. Nepředstavujme si ten lov jako nějaké sváteční rybaření na břehu Ohře, v sedě se skládací stoličkou někde na sluníčku. Probíhá v noci a je to dřina jako ve fabrice. V biblických komentářích se často o plavidle, na kterém se plaví Ježíš s učedníky, mluví jako o lodičce. Ale co je to za lodičku, která uveze dvanáct chlapů i s vybavením? Loď učedníků je už docela slušně velké, profesionální plavidlo. Také taková loď byla pěkně drahá – proto se s obdivem mluví při povolání učedníků, že „zanechali loď i svého otce a šli“. Představme si něco jako menší jachtu – loď asi takových rozměrů. A zacházet s něčím tak objemným a těžkým, to už vždycky znamená dřinu. Zde už působí síly silnější, než člověk. Je potřeba být stále ve střehu; když je potřeba zabrat, musíte ze všech sil, jinak to s vámi může špatně dopadnout. Asi jako když se stěhuje almara nebo tlačí nepojízdné auto. S takovou vahou, a ještě větší, učedníci celou noc zacházejí. Ve vlhku, ve tmě a pořád myslet na ty velké síly, co kolem působí. Jak říkám, dřina jak ve fabrice.

Jak náročný asi ten rybolov byl, usoudíme z toho, že Petr byl jen v prádle. Podívejte se na dnešní orientálce a zjistíte, že velmi dbají na zahalení celého těla. I při těžké práci. Obnažení těla se v orientě považuje za věc nedůstojnou, i u mužů. Z Petrova sporého ustrojení vyčteme, že dřina dosáhla takového stupně, kdy už je člověku všechno jedno, kdy už ani nemyslí na to, jak vypadá. A navrch, celé se to odehrává ráno, po probdělé, prodřené noci. Po ránu oplývá vstřícnou náladou málokdo – a to i když se v noci vyspal.

A lidem v takovém rozpoložení se náhle ukáže na břehu Ježíš. Jen tak si přijde a řekne: Nemáte něco k jídlu? Netuším, na kolik byli lidé tehdy pospolití. Ale Galilea rozhodně nebyla nějaká Krkonošská vesnice, kde těch málo lidí musí držet pospolu a postarat se i o úplného cizince, aby někde neumrzl. V Galileji bylo lidí dost, ani možností obživy nebylo úplné minimum. A tak si troufám tvrdit, znělo to asi jako dnes. Asi jako kdyby dnes dělník po noční směně vyšel z továrny a první, na koho by narazil, by byl nějaký úplně cizí člověk, který by mu řekl: Neměl byste padesát korun na jídlo? Po probdělé noci někde u soustruhu by tohle bylo první, co by slyšel. Ale unavenému člověku už se nechce hádat, i když to v něm vře. Na hádky potřebuje člověk elán a taky trochu chuť. Tak mu jen stručně řeknou: Nemáme.

Nedráždi hada bosou nohou, říká se. Ale právě to má podle všeho neznámý na břehu v úmyslu. Po tom, co chce znavené a hladové učedníky pumpnout o rybu, začne jim dávat rady. A to asi všichni známe, jak je tohle nesnesitelné.

Učedníci kupodivu dají na tu radu. Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete. Hodili jí. Jednají v tu chvíli správně. Až bych řekl vznešeně. Mohli by trvat na tom, že něco takového je nemožné. Že oni jsou tu rybáři. Že to oni se namáhali celou noc. Ale jak by si tím pomohli? Jak by si pomohli tím, že všem dokážou, že jejich počínání selhalo? Že tu není naděje na výsledek? Mohli by říkat: My jsme tu ti rybáři. Ale jací jsou rybáři, když nic nechytili? Mohli by říkat: Ne, my víme jistě, že dnes zůstanou sítě prázdné. Ale toho by se asi těžko najedli.

Takový sklon je v každém z nás: Dokazovat, že už jsou všechny možnosti vyčerpány, že už není naděje. Jako by se v tom ozýval onen první hřích z ráje. Člověk zatoužil mimo dobrého poznat i zlé. Mimo života v Boží přítomnosti také život bez Boha. A tedy beze smyslu. A v tom vzdoru trvá. Touží dokázat, že není naděje, že není Boha. Chce to mít vědecky, úředně potvrzené. Jak to, že je tolik lidí schopných vynakládat velké úsilí na to, aby dokázali, že není Bůh? A nebo, ještě spíše, že se Bůh nestará. Že není tam, kde by přece měl být, že není mezi lidmi, kteří jej hledají, že není v církvi. Co tím člověk získá? Co tím člověk získá, když řekne: Není naděje pro život, není naděje vzkříšení, není naděje na konečnou Boží spravedlnost? Získá jediné: Svůj vzdor z ráje, svou vzpouru proti Bohu, dotáhne do konečné, neměnné podoby. Jako kdyby byl člověk v hořícím domě a zamkl se v něm, jen aby dokázal, že je to jeho dům. Učedníci však vzkříšeného viděli už dvakrát. Už věří, už jsou svobodní od tohoto lidského sklonu.

A tam se člověka dotýká víra, tam i začíná jeho svoboda – tam, kde neumí, kde to jen zkouší, tam, kde si nemůže být jist výsledkem. Podívejme se jen, co lidé dělají v čase, kdy jsou svobodni. V čase, který mají jen pro sebe, kdy po nich nikdo nic nechce. Jdou třeba chytat ryby. Ne proto, aby se tím uživili. Kdo chytá ryby pro obživu, zatahuje je pokud možno všechny velkou sítí, na jistotu. Ale sváteční rybář jde s prutem, a když ráno odchází, všichni tušíme, že nebude velké překvapení, když přijde večer s prázdnou. Lidé také chodí do přírody – právě proto, že většinu času v přírodě nežijí, ani by to neuměli. Ale jdou si ozkoušet, jaké je to tam, kde se nevyznají. A lidé také čtou nebo sledují filmy – sledují příběhy, u kterých neznají konec. Čtou detektivky, kde mohou pouze tápat, zda je vrahem skutečně zahradník .

To, co lidé bezpečně umějí, to dělat musí, to je jejich úkol na světě. To je rutina. A rutina je dobrá věc, protože člověk musí nějak fungovat a svět musí nějak fungovat. Bez rutiny se žít nedá, když člověk vůbec v ničem, ani v takových těch běžných lidských věcech, nefunguje spolehlivě, tak je opravdu jako ty biblické „plevy ve větru“.

Konec konců, Ježíš potkává učedníky po tom, co skutečně poctivě celou noc pracovali. Pokud by čekali, že za nimi pečené ryby samy doplavou, asi by čekali věčně – i na Ježíše.

Ale přece je Ježíš potkává až v tom, co jim nejde. A z toho vezměme: Co člověku jde dobře, tam, kde si je bezpečně jistý v kramflících, v tom svobodný není. V tom je trochu jako robot, trochu jako stroj – a člověk musí být v něčem, v mnoha věcech, jako robot, jako stroj. Mnohé musí dělat bez velkého přemýšlení, jako svou druhou přirozenost – jinak by nefungoval. Ale v tom, co nám jde, v tom víra ani svoboda není.

Víra a svoboda, ta se s námi potkává právě v tom, co nám úplně nejde, ale o co se přece snažíme. A tak jsme ve víře nakročeni: Jednou nohou se jistě opíráme o to, co nám jde, co umíme. Vždyť když Kristus přišel, kázal nejdříve: Čiňte pokání. Napravte, co se napravit dá. A víra je tak jednou nohou opřena o to, že nejsem úplný lump, že nejsem přece úplně zlý. Nejen, že takoví máme být, že nemáme být úplně zkažení. My to máme i sami sobě přiznat, máme mít vědomí, že se na nás i něco dobrého najde – a ono se jistě najde, jinak bychom tu neseděli.

Ale druhou nohou je víra nakročena k tomu, do čeho se člověku úplně nechce: Do nejistých situací, do nejisté budoucnosti. Směrem ke svatosti, kterou hlásáme a kážeme, ale které nikdy úplně nedosahujeme. K tomu, jací bychom chtěli být a jací zatím nejsme. Víra je nakročena i v přáních dobrých věcí, u kterých si musíme přiznat, že se v našem životě nenaplnila a nejspíše už v tomto čase nenaplní – ale která si přesto v srdci zachováme. A tak nikdy nemějme svou jistotu ve svých slabostech, selháních, ve zlých věcech, které se staly. Mějme svou jistotu v tom, že míříme ke břehu, do přístavu, kde na nás čeká náš dobrý Pán, kterému nic není nemožné. Amen