Co dělal Ježíš po těchto čtyřicet dnů mezi vzkříšením a nanebevstoupením? Evangelista Lukáš nám říká: po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím. My však máme zapsána jen ta zjevení den dva po vzkříšení. A pak jen tento příběh. To je zvláštní.

Vidíme na tom, že evangelia psali lidé, kteří to všechno zažili (Matouš, Jan) a nebo měli vše od přímých svědků (Marek, Lukáš). A kteří o Vzkříšeném sami svědčili. V době, kdy zasedli ke psaní evangelia, znal každý ty události po vzkříšení z vyprávění tehdy ještě živých svědků. O tom především apoštolové vyprávěli lidem. Ovšem bylo ještě třeba zapsat, co všechno se stalo před ukřižováním a vzkříšením. Aby se na to, pro samou radost, nezapomnělo.

Alespoň část lidí si příjemné, radostné věci tolik nepamatuje. Z radostných časů si mnozí pamatují nakonec jen ten celkový dojem. V jasnějších obrysech si člověk pamatuje spíše co zlého či trapného se mu stalo – a co zlého nebo trapného udělal. Má to jinak dobrý smysl. Pamatovat se hodí hlavně to, na co by si měl člověk dát do budoucna pozor. To zachraňuje život. Kdežto když všechno klape, když je v nějakém čase všechno bez starostí – na co si to pamatovat přesně? Jedině možná aby nad tím člověk smutnil a říkal: „Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?“ To není moudré, ptáš-li se na to, jak se píše v knize Kazatel.

Ježíš navíc po vzkříšení učil o království Božím, tedy to, co učil už dříve. Jak poté víme, učil z Písma. Písma i jejich výklad Kristem už tu máme, není důvod to psát znova. Co dělal Kristus po vzkříšení děláme každý den na biblické i doma, když čteme Písma. Jako je Ježíš stále vzkříšen, toto také běží dál.

A tak máme z těch čtyřiceti dnů vlastně zapsáno něco trochu trapného, tedy pro Petra. Podobně, jak jsme řekli, si i my sami často pamatujeme spíše ty trapné příhody. Čteme: Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu. Zopakujme: Petr byl na lodi svlečen, myslí se do prádla, aby si nenamočil a neumazal plášť. Ten si následně vezme a skočí s ním do, asi nesjpší kalné, vody u břehu. Ovšem jak jinak – před Mistra a pána přece nemůže předstoupit polonahý, to by bylo neuctivé. A ovšem mohl se také obléci a prostě tam dojet lodí s ostatními: nebyli daleko od břehu.

Petr chce nějak – rychle a tedy zmateně – ukázat úctu a oddanost Kristu. Protože před tím třikrát zapřel, že ho zná. Právě v nejtěžší Kristově chvíli.

Bývá to tak, že když jsme někomu ukřivdili, když jsme sami sebe před někým zahanbili, když ho pak vidíme znovu, máme někdy překotnou snahu ukázat: „ale já takový normálně nejsem, to byla jen moje slabá chvíle. To nejsem já, ten podlý, ten hanebný“ Jenže – opravdu? A co když se v té „slabé chvíli“ teprve ukázalo, jaký jsem skutečně, v hloubi srdce? Co když, jaký opravdu jsem, se skutečně ukázalo ve chvíli, kdy o něco šlo. Ano, proto je taková chvíle trapná. Zároveň je ovšem znamením, že má člověk svědomí.

A jsou ovšem lidé, kteří se nikdy nestydí, kteří mají vždy pocit, že všechno udělali správně nebo z pochopitelných důvodů – a jaká je pro ty naděje na nápravu? Ano, nelze se vyhnout tomu, že se člověk někdy stydí za své chování. Bolí to, ale vede to pak k lepšímu životu. Pokud tedy má člověk naději odpuštění – a nového života.

Ježíš kupodivu Petrovo selhání nepřejde mlčením. Mohli bychom skoro říci, Petra si vychutná. Podobné věci zažijete obvykle spíše v převážně mužském společenství: Jeden den uděláte ostudu, druhý den přijdete do práce (Petr konečně šel do práce, lovit ryby) a už se můžete těšit, že někdo řekne takévéto „Á, náš … přichází“. Připomíná se, že si o sobě člověk moc myslel, že se přecenil. A tak se mu říká nadneseně „náš závodník, náš mistr bojových umění, náš Romeo“, něco takového.

A to právě udělá i Ježíš. Na tom vidíme, že láska není vždy a zcela vše přijímající a chápající, že láska čeká od druhého také nějaký standart chování.

Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ To je to, čím se Petr, večer před ukřižováním chvástal. Může to říci i dnes ráno, po tom, co se stalo, jaksi, může to říci i za střízliva?

Máme to velmi pěkně přeloženo, Ježíš používá slovo milovat, které v běžném užívání v podstatě říká jen žena muži a muž ženě. Rodičům neříkáme, že je milujeme, stejně tak sourozencům to neříkáme, dětem to neříkáme, přátelům už vůbec – i když je třeba všechny v srdci milujeme. Ježíš ještě dodá „víc než ti zde“. A navrch to ještě celé třikrát zopakuje – pochopitelně, Petr ho také zapřel třikrát.

Petr tu chvíli vydrží, zatne zuby, překousne tu hanbu. Nedá se a ani jednou Kristu neodpoví stejně silným slovem „miluji tě“. Trvá na mnohem slabším slovu: Mám tě rád. Před ním stojí Syn Boží, král nebes a země, pramen života. A Petr vydrží a řekne pokaždé jen: Mám tě rád.

Rád má ovšem člověk kde koho. To si můžete jít koupit jabka a říkat si: Doufám, že za pultem bude ten a ten nebo ta a ta, protože toho nebo tu mám docela rád. Mnohým a mnohokrát jsem již musel v životě zdůraznit: Není zdravé a není ani rozumné čekat od lidí všechno nebo nic. Sto nebo naopak nula procent. Ale od někoho třeba patnáct, od někoho třicet pět. V podstatě na každém je něco dobrého a na nikom není všechno dobré. Každý člověk má své hranice a omezení, každý je něco neschopen pochopit a ani nemá cenu mu to říkat, každý má nějakou otravnou vlastnost, která možná časem zeslábne na snsitelnou míru, ale zcela v tomto životě nezmizí nikdy. Od lidí nejde mít nekonečná ale stejně tak ani nulová očekávání.

Petr ovšem řekne, že takto miluje Krista. Že ho má docela rád. Že od něj něco čeká, v něčem mu přijde fajn, řekli bychom. Při tom je psáno: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ Není tedy zoufale málo říci: Mám tě docela rád, Bože?

Je to zoufale málo. Na druhou stranu, Petr odpověděl pravdivě. Tentokrát se nepřeceňoval a neholedbal. Protože, po pravdě řečeno, tak to skutečně bylo: Ve slabé chvíli se skutečně ukázalo, že Petr asi Krista měl docela rád, ale zase tak, aby kvůli němu umřel nebo se dostal do vážných problémů, to zas ne.

Ježíš kupodivu hned třikrát na toto upřímné ale dost chabé vyznání v zásadě odpoví: Máš mě docela rád, no, tak to stačí na to, abys byl biskup. Když má někdo někoho docela rád, tak na něj bere alespoň trochu ohled, aspoň něco pro něj udělá.

Dnešní čtení je tak pro nás poučením, abychom nepředceňovali své srdce a nedomnívali se, že je plné té nejryzejší lásky k Bohu a bližnímu. Ve skutečnosti je naše lidské srdce o dost chladnější. Ve skutečnosti, když si někdy pořádně vylijeme srdce, snadno zjistíme, že už v něm nic moc dalšího nezbylo.

Petr je nám příkladem, abychom o sobě uvažovali střízlivě a věděli, že v naší lásce k Bohu jsme zdaleka ještě nedošli dokonalosti, že v ní stále rosteme a cíle dojdeme až po vzkříšení. Abychom začali tím, že jsme věrní v malém – je zaslíbeno, že kdo je věrný v malém, bude věrný i ve velkém.

A podobně u našich bližních – ač se to zdá zoufale málo, přece už na tom se dá stavět, že je máme alespoň trochu rádi. Řekněme, i na tom, že někoho máme rádi tak na 15% už se dá stavět. Protože ta jediná stoprocentní láska je láska Boží k nám. O tu se opírá ta naše láska sama o sobě velmi chabá. Ale protože je opřena o lásku Boží k nám, tak on je to nakonec dostatečný základ růstu. Amen