Při svém třetím zjevení se Ježíš vrací k Petrově zradě. Jako tehdy Petr třikrát zapřel, že Ježíše vůbec zná, nyní na Ježíšův dotaz třikrát vyzná, že má Ježíše rád. Tehdy seděl Petr u ohně a Krista zapřel před lidmi, kteří seděli kolem. Také nyní sedí u ohně, kde pekli rybu a kolem jsou shromážděni učedníci.

Už když andělé hlašovali vzkříšení, vzkázal po nich Ježíš jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl. Tedy již první slova po vzkřšení jsou, že se s Petrem, zvláště s ním, dále počítá. Dalé na více místech čteme, že se Ježíš přímo Petrovi ukázal. Petr se tedy již dozvěděl, že mu bylo odpuštěno.

Proč tedy ještě tento rozhovor? Protože se odehrává před ostatními učedníky. Opět vidíme, čeho jsme si v letošním velikonočním období všimli: Víra není pouze věc soukromí, pouze vnitřní věc. To je důležité, protože stále slyšíme v různých obdobách: Ať si každý věří, čemu chce, ale netahá to na veřejnost. A nebo, od samotných lidí: S Bohem se setkávám sám – onbyvkle se zmíní nějaké pusté místo bze lidí, příroda, les. A druhým lidem do toho nic není.

Již v tomto světě však má být patrná Kristova vláda. To se steží stane, pokud se s Kristem každý bude setkávat jen sám. Pokud o sobě navzájem nebudou věřící vědět. A pokud setkání s Kristem nebude věřejné. Krátce, nebude-li církev, nebudou-li bohoslužby. Nechte si víru do soukromí znamená: Nechte si víru do soukromí, aby se na veřejnosti mohlo mluvit o tom skutečně důležitém, o tom, co rozhoduje. O politické moci, o hospodářství. Protože to jsou ta skutečná moc, která rozhoduje.

Člověk se nakonec přizpůsobuje tomu, čím je obklopen. To z Kristových otázek právě Petr poznal. Ve chvíli nadšení při poslední večeři řekl Petr: Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím. Ježíš odpověděl: Svůj život za mne položíš? Amen, amen, pravím tobě: Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. Tak se cítil, když byly kolem ostatní učedníci. Ježíš se ho také před ostatními učedníky nyní ptá: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ V kruhu učedníků se jaksi hodilo být ten nejhorlivější. Před lidmi u ohně v Kajifášově dvoře se to už nehodilo.

Ale takové je vlastně pohanství: Soukromá víra, vnitřní pocit podle toho, co se zrovna hodí, co člověka obklopuje. Když jde člověk lesem, bude prosit boha lesa, aby ho z toho lesa vyvedl, v tu chvíli by mu dal všechno. Když přijde do města, bude si chtít naklonit městského boha a na toho lesního ani nevzpomene. Až pojede po moři, bude obětovat Poseidonovi. Co zrovna naplňuje jeho svět.

Petr už poznal, jakou moc má nad člověkem chvíle. Ježíš se ptá: Miluješ mě víc, než ti zde. Petr se nyní již s druhými nesrovnává. Ale co víc, použije daleko slabší slovo: Mám tě rád; je to stejné, jako v češtině. Už se znovu nenechá strhnout chvílí: Ježíš vstal z mrtvých, nyní je jasné, že je to Boží Syn, učedníci jsou jistě plní nadšení. Teď je na snadě říci: Miluji tě víc, než ti zde. Já jsem přece první vyznal, vzpomeň jsi: Ty jsi Mesijáš, Syn Boha živého. Ale Petr zůstává u vyznání, které by snad už mohl říct i u toho ohně: Nejsi ty jeden z nich? Ano, měl jsem ho docela rád. To už by asi šlo. Záleží na tom, co zůstává, ať už je člověk kdekoliv.

A Petr na tomto slabém vyznání „Mám tě rád“, vydrží, i když se ho Ježíš, přede všemi, zeptá ještě dvakrát. Musela to být trapná chvíle, muselo být obtížné nenechat se strnout očekáváním, pohledy ostatních učedníků, které nejspíše říkali: Tak ať už konečně řekne, že ho miluje. Ale Petr trval na svém.

Rozeznal, že spása nespočívá v síle naší lásky, ale v síle Boží lásky. My nejsme zdrojem lásky, ale Boží láska ozařuje nás, my ji jaksi jen odrážíme. Jan to pka jasně uvádí ve svém listě: V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Petr ze skušenosti poznal, že mu nakonec jde nejvíc o sebe a že se mění podle okolností, kterého obklopují. To je nějak v každém. Jistě v něm trval i nějaký cit k Ježíšovi. Když ho zapřel, tak se pak hořce rozplakal. Nevzal si za to zapření peníze, nevysmál se Kristu. Ale natolik, že by spolu s ním či dokonce místo něj zemřel, natolik Ježíše nemiloval. Řekl jen, co je pravda – a hlavně, co by mohl říci kdykoliv, ať už se na něj dívají Ježíšovi příznivci, nebo odpůrci.

Kristus Petrovi odpovídá „Pas mé beránky, pas mé ovce“. Ovce je v naší kultuře sprosté slovo, stejně jako stádo. Nejsem ovce, nepatřím do stáda. Dobrá, ale to nic nemění na tom, že se člověk vemi přizpůsobuje tomu, kde zrovna je a kdo nebo co se v tu chvíli zdá nejmocnější. Dobrá, nejsi ovce – ale bude zajímavé si srovnat, jak jsi o tom nebo onom mluvíš teď, jak jsi o tom mluvil před rokem a třeba před pěti lety. Možná nejsi ovce; ale velmi pravděpodobně jsi prázdnou nádobou, ve které je vždy na chvíli to, co se zrovna hodí a tebe samého je v tom jen málo.

Petr řekl, že má Ježíše rád. Alespoň to v něm zůstalo i ve chvíli, kdy ho zapřel. Oproti lásce Krista, který za něj zamřel, chabé. Proto je důležité, co člověka obklopuje. Proto je lepší, aby, kamkoliv člověk přijde, se také nacházelo ono stádo, další ovce, jejichž pastýřem je Kristus. Ne proto, aby člověk mohl říci: Miluji Tě, Kriste, víc, než ti zde. Ale protože nás víra druhých nese a povzbuzuje. Jen tak je možné nejen mít Krista docela rád, ale naplnit ono přikázání: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Sám tohle člověk nedovede. Amen