Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Tato Ježíšova slova znějí jako obecné přísloví o životě. Trochu jako naše přísloví „kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem“. To, že Petr vztáhne ruce, se již od strodávna vykládá jako roztažení rukou při ukřižování, protože je tam řečeno: To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. Smysl však, soudím, je prostší: Když vás má někdo jiný přepásat, tak ty ruce prostě zvednout musíte. Podobně, jako když vás doktor poslouchá fonendoskopem na boku, nebo když vás třeba má někdo jiný umít. Jako když oblékáte dítě, podobně když oblékáte starce. Musí s vámi přece trochu spolupracovat.

Proto soudím, že Ježíš k Petrovi mluví o životě obecně. Je to rychlá změna, protože těsně před tím mluvil k Petrovi velmi osobně. Osobněji to snad už nejde, protože se vrátil k tomu, jak jej Petr třikrát zapřel. Mluvil o jeho vinně, o jednotlivých zlých skutcích, zlých rozhodnutích, byť ne úplně přímo. A nyní tedy jako by řekl, s člověkem je to tak:

Když jsi byl mladší, sám ses přepásával. Mládí začíná tehdy, když se člověk o sebe může postarat sám. Dodejme tedy, v našem čase třeba o věku patnácti let těžko můžeme mluvit jako o mládí, protože v tu dobu se o sebe jen velmi málo lidí stará samo. Těžko se to rozeznává, ale mohli bychom říci, že mládí začíná první výplatou. Sám se o sebe člověk může postarat, mnoho se však od něj ještě nečeká. A když se od vás ještě moc nečeká, co vám vlastně rozumného zbývá, než se řídit tím, co sám chcete?

Příběh Davida nám to ukazuje velmi jasně a stručně: David se jde podívat mimo své město, na velký svět, na bitvu – jeho bratrům to vadí. Když tam je, zajímá se, jak získat půl království a princeznu k tomu. Zdá se to přízemní. Ovšem přízemní se to zdá lidem, kteří už mají nějaké své království: Svůj dům, svoji práci; někdy i svou princeznu. Taky k tomu všemu nějak došli. A co po Davidovi vlastně chceme – aby poradil králi jak vést bitvu? Kdo ho bude poslouchat?

Neštěstí mnoha časů včetně našeho je, že od mladého člověka skutečně očekává, že rozhodne nějaké světové věci, jako třeba bitvu. Generace za generací snad už pomalu dvě stě let říká: Naslouchejme mladým. Takový postoj je velmi špatným vysvědčením pro každé takové pokolení, protože říká: Mladí přinesou řešení – protože my ho nemáme, jsme bezradní. Co jsme tedy celou dobu dělali? Když někdo celou dobu odmítal myslet, odmítal odpovědně jednat, nemůže najednou svou odpovědnost přehrát na mladé. Když se dospělí celou dobu věnovali zábavám a osobním půtkám a nemysleli na budocnost, na Boží zaslíbení, je ubohé, až sprosté najednou říci: Mladí, vy nám teď řekněte, kam máme jít.

A platí to i pro církev: Šlo či nešlo budovat církev, kdo ví, težká věc. Ale je divné říci, ač se to často děje: Tak, vy mladí, vy teď sežeňte do církve další mladé a vůbec to celé vybudujte. Je to zbavování se odpovědnosti, je to nezodpovědné. A co je nezodpovědné, je nakonec také kruté. Ano, je kruté říci člověku, který se sotva rozkoukává na světě, který zcela přirozeně by spíše chtěl někde vandrovat po světě, koupit si první auto a získat princeznu: Ne, tohle neřeš. Ty teď řeš problémy celého světa, válku a mír, globální změnu klimatu. Ty teď ve čtrnácti či osmnácti letech buduj sbor. To je kruté.

Dodejme, že starší generace chce sice naslouchat mladým. Ale zároveň si představuje, že ti mladí vlastně přijdou se stejným řešením, jaké si sami představujeme, ale kterého nejsme schopni nebo nám nefunguje. V mém mládí ti správní mladí nebyli ti, kdo šli bojovat do Afghánistánu, ale ti, kdo demonstrovali proti válce jedním dechem se starci, kteří zasedali v Bruselu. Dnes ti správní mladí nebudou dělníci z průmyslové zóny ale ti, kteří spolu se starci bojují za klima. Když se říká „mladí, jděte volit“, mlčky se vždy přepokládá, kterou stranu.

Ježíš v dnešním příběhu mluví k Petrovi, který je jako on středního věku. A který už to trochu zná, že s věkem člověku ubývá možností. Ale proč? Protože stále více umí a dokáže, protože také bohatne a tak se od něj stále více čeká. Stává se potřebnějším. Více lidí k němu hledí, více lidí na něm závisí. Kdo z nás by mohl na rok odjet někam do světa? Víme, kolik věcí by se mezitím nejspíš zhroutilo. A nebo, asi by to stále šlo, ale mnoho věcí by před tím bylo potřeba důkladně ošetřit, najít si v mnoha věcech zástup. Nevyhnutelně se člověk stává zavázán tomu, co dříve začal.

A to včetně lidí, kteří se v mládí vsadili na věci zcela pomíjivé. Starý záletník už musí vše podřídit tomu, aby jeho stárnutí nebylo tak znát a mohl ještě někoho obloudit. Starý narkoman nebo alkoholik už musí zcela vše podřídit této své zálibě, už se moc ničemu jinému věnovat nemůže. Ať si člověk vybral to, co má zaslíbení nebo to, co pomíjí, nevyhnutelně ve zralém věku stojí v nějaké službě.

A proto Kristus říká: Následuj mě. Protože nevyhnutelně člověk vždy někomu slouží. A je čím dál tím víc znát, komu. Kristus skutečně v prorockém slovu naznačil, jakou smrtí Petr oslaví Boha. Soudím, že jako proroci, tak i Kristus ukazuje vidění z budoucnosti, jakoby filomový záběr z budoucnosti. Kdy Petra, jak víme z tradice již ve věku po sedmdesátce, oblékají v nějaké kobce v Římě. Proto zvedá ty ruce, aby mu nakonec dali pás, a vedou ho k ukřižování, jak opět víme z tradice.

Ano, jde, kam nechce – ale protože by v tomto věku stejně šel někam, kam nechce. Kdyby nešel na kříž, tak by ho nejspíš vedli k doktorovi nemocniční chodbou. Stejně si v tomto věku člověk vybírá už málo. Ale vede ho, co si vybral dříve.

Na konci je to hrozně vidět.

Již po staletí se lidé vysmívají tomu, že kostel je plný vdov; církev se toho sama mnohdy leká. Jenomže to také nad jiné ukazuje, co jediné lidem v životě zůstalo a kdo je jejich Pánem. Mě by víc děsilo shromáždění, kde jsou jen mladí lidé – protože, kde budou všichni za dalších dvacet let – a někdy bývá tak, že za dvacet let už tam žádní nejsou. Lidé se též děsí vládního paláce, plného starců – ovšem to stejně tak ukazuje, že mít moc na druhými bylo to, na čem lidem celou dobu nejvíc záleželo. Ukáže se prostě časem.

Následuj mne. To je závěr, který dělá Kristus nad životem člověka. V každém věku to má ale jinou podobu. U mladého člověka to znamená ujmout se zaslíbení pro život – když bychom to měli trochu zjednodušit, naučit se jako ted David hrát na kytaru a zápasit s medvědem, rozhlédnout se, kde získat půl království a princeznu. A pokud naše pokolení nelže, že mu na mladých zákleží – a já myslím, že lže-- tohle pro ně může udělat: Nechat je získat dům a ženu, případně ženě muže s domem. To samo je příkaz od Boha, první příkaz Písma ostatně. I v tom si pak člověk může počínat čestně nebo nečestně, podle Zákona nebo bez ohledů.

Ve věku středním člověk slouží těm zaslíbením, na která vsadil. Co dělat, ví nejlépe podle toho, že po něm stále někdo něco chce a mnoho věcí se bez něj prostě neobejde. Skutky apoštolské nám ukazují aspoštola Petra jen o pár měsíců později zcela na roztrhání, takže pro službu potřebným musí být ustanoveni diakoni, aby se mohl cele věnovat kázání a vyučování, pastýřské službě.

Ve stáří už můžeme trochu spatřovat soud nad člověkem. Kde ho nelezneme? Jak poslouchá svého Pána ze slov Písma, jak to dělal vždycky a nebo, někdy, jak k tomu alespoň přeci jen ve stáří došel, ještě stihl využít času milosti, jako třeba Abraham ve věku sedmdesáti pěti let – nebo jako ti dělníci na vinici, kteří přišli sloužit na poslední hodinu dne a přece dostali stejnou odměnu jako ti, kdo snášeli polední horko a dřinu od svítání. Nalezeneme člověka v shromáždění církve, což je nakonec jedna z posledních věcí, které dělá, protože sám chce? Nebo jej spatříme, jak se zuby nehty drží pozemského trůnu a vlády nad lidmi, protože tomu celou dobu sloužil. A nebo, jako většinu, dělat jen to, co sám nechce? Na konci života se nejde vyhnout tomu, že člověk tím či oním trpí – a nechce. Bude trpět pro spravedlnost, pro svého Pána, nebo tím, že vsadil na pomíjivé?

V každém čase Kristus praví: Následuj mne! Protože tak či onak, člověk vždy nečemu slouží a není svým Pánem. Raději tedy ať slouží životu, ať slouží vítězi. Kristus zvítězil, Kristus kraluje, Kristus rozkazuje! Amen