Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Tvořili spolu dobré společenství. A podnikli dobrý záměr. Ale výsledek se nedostavil. A my zde hned vidíme: Učedníci se změnili, ale svět kolem nich se nezměnil. Oni jsou noví lidé a nové společenství – ale v tom samém starém světě. Proměnil se vnitřek. Proměnilo se nitro učedníků, proměnilo se to, jak to uvnitř jejich společenství chodí. Stali se vlídnými a vlídným se stal i jejich kruh. Ale svět, ve kterém žijí, se vlídnějším nestal. Vždyť také z toho světa byli vykoupeni.

Svět, ve kterém žijí, stanovuje cenu každého díla: Aby přišel dobrý výsledek, musí se podniknout námaha. Ale svět, nepoctivý obchodník, už za cenu úsilí nezaručuje výsledek. Aby se něco povedlo, snažit se musíte. To platí. Ale aby přišel dobrý výsledek jen proto, že se snažíte – to už neplatí. Učedníci šli spolu lovit ryby. Šli s tím, že budou patřit k sobě, jeden k druhému, i kdyby se celý podnik nezdařil.

Že je s učedníky něco jinak vidíme na tom, co následuje: Po celonoční neúspšené dřině v chladu, temnu a vlhku na ně někdo neznámý ze břehu volá: Nemáte něco k jídlu? Někdo, jak se zdá, kdo v noci v klidu spal, když oni dřeli. Někdo, jak se zdá, kdo by chtěl teď přijít k hotovému. Připomíná to trochu tu anekdotu, kdy za řidičem školního autobusu, který uvázl uprostřed polí pro poruchu motoru neustále chodí děti, že vědí, co s motorem je. Vzteklý řidič je dlouho odhání, až toho podleního se zeptá, co tedy s motorem je. „Je to rozbitý“, odpoví dítě. Tak nějak se učedníci na lodi musí cítit.

Ale nyní již nejsou ze světa. Nyní mají jeden druhého v Kristu a jak se jim na světě vede nebo nevede není na prvním místě. Vždyť nyní již směřují na místa lepší, která jim vydobil Kristus. Jejich nezdar při rybolovu není celý jejich svět. Jejich nezdar nijak nesouvisí s tím neznámým člověkem, který se jich ptá. Kdyby si uměl jinak pomoci, kdyby měl kde jinak jídlo sehnat, nejspíš by se jich neptal. Protože být prosebníkem je vždy trochu ponižující. Ten člověk na břehu, jak se zdá, je na tom nakonec stejně jako oni. On nemá nic k jídlu – a oni také ne. K němu i k nim, jak se zdá, nebyl svět spravedlivý. Učedníci tedy jen klidně odpoví, že nic k jídlu nemají.

Muž na břehu však kupodivu pokračuje dále ve své dovolenosti. Jako by dráždil hada bosou nohou. Radí profesionálním rybářům, jak chytat ryby: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Když kdysi podobně po celou noc lovu neuspěli, Petr tehdy opáčil Kristu: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ A to k němu tehdy nemluvil neznámý loudil, ale sám Kristus. A přece mu tehdy Petr musel říci svoje. Ale teď se učedníci bez všeho odporu řídí radou neznámého člověka.

A mohli by při tom říci: Do toho nám nemluv, my si to děláme po svém. Společenství, ve kterém se lidé cítí dobře, totiž stále hrozí, že se stane samo sobě cílem. Učedníci mohli sami sebe chlácholit: Hlavně že jsme si spolu takhle pěkně vyjeli. To je vlastně jedno, že se nich nechytilo. Stane se snadno i církvi, že skončí na tom, že je lidem spolu dobře. Že se změní na společenský klub a je jí nakonec jedno, co hlásá. Nesmíme proto nikdy zapomenout, že Kristus je ten, kdo buduje dobré společenství. On je ten základ. První je hlásání evangelia, první je slovo Boží – a z něj jako plod vyrůstají dobré vztahy. Ale obráceně, totiž že by lidé, kteří se mají rádi vymysleli nějaké nové evangelium – tak to nefunguje.

Učedníci nezapomněli, že vyjeli lovit ryby. A také později nezapomněli, že jsou povoláni jako rybáři lidí – jako ti, kteří mají hlásat evangelium a získávat lidi pro evangelium. Že si nic nedělají z nezdaru neznamená, že přestali toužit po zdaru. Církev, kterou budou brzy tvořit, není útulek. Není místem na dožití, ale hradem a zbrojnicí, kde se člověk posiluje a vyzbrojuje k dobrému boji v tomto světě. Místem, z jehož dveří člověk vychází do boje sám se sebou, se zlobou a lhostejností světa a kam se pak zse navrací pro posilu.

Učedníci již vědí, že se nesmí nechat porazit časem. Že jejich Pán, Kristus, je i Pánem času. A že přicházejí léta hubená. Třeba i dlouhá léta, kdy není vidět zdar. Ale jako nic není na tomto světě stálé, tak také ani neúspěch, doba ponížení a hanby, není stálá. Kdo čerpá naději s hůry a nenechá se udolat, ten vydrží až do času, kdy se karta zase obrátí. Na pravé straně byly ryb spousty. Kdyby to teď vzdali, vzdali by to metr před cílem.

Shrnuto, plynou nám z této části příběhu čtyři věci:

Za prvé: Ani dobrému společenství s dobrým cílem není v tomto světě zaručen úspěch. Dobré věci se podnikají ve zlém světě. Proto se právě cení, když se lidé svorně spojí k dobrému cíli, že musí počítat s nejistým výsledkem a tak je jejich odhodlání cennější, než kdyby byl výsledek zaručen. Snáze se lidé spojí k loupení či rabování – tam si něco odnesou vždy.

Za druhé: Společenství víry pomáhá nést nezdar. Vzpomeňte na proroka Elijáše, který sám volal k obrácení, sám zůstal věrný Hospodinu. A zdar mu velkou část života nebyl dán. A přál si umřít, jen andělé a nějaká cizí vdova mu byli na pomoc. Kdežto mi máem jeden v druhém oporu, jako ti učedníci na lodi.

Za třetí: Takovým společenstvím podpory je však církev jen do chvíle, dokud pamatuje, že jejím cílem je ten rybolov, totiž snažit se do sítě víry zahrnout, co to jen jde. Ve chvíli, kdy církev přestane bděle vyhlížet nové lidi, kdy si přestane dělat naděje na růst, stane se jen zaopatřovacím ústvem, jakýmsi chudobincem. Má však být hradem, z nějž se vyjíždí do boje; jak stojí v žalmu: Se zdarem do boje důstojně vyjeď za pravdu, mírnost a spravedlnost, svou pravicí dokážeš činy, jež vzbudí bázeň.

Za čtrté: Nezdar a bídu svého konání přiznáváme, jako učedníci přiznali, že tentokrát nechytili nic. I jako církev. I jako každý jeden z nás po šesti dnech práce přiznáváme, co se nezdařilo, v čem jsme chybovali. I snad každý večer to vyznáváme. Ale ne proto, aby to tak zůstalo. Vytrvalost v těžkých dobách máme, abychom dočkali časů lepších. A hříchy vyznáváme, abychom už nehřešili a dočkali dnů, kdy i sami ze sebe budeme mít radost. Noc pokročila, den se přiblížil. Amen