Dnes je poslední velikonoční neděle. Připomínali jsme Kristův kříž, ve kterém se sbíhá utrpení světa, oslavovali jsme Kristovo vzkříšení, které vše mění. Připomínali jsme události kosmického významu.

Dnešní třetí část vyprávění o setkání Ježíše s učedníky na břehu galilejského jezera nám ukazuje, že velký zápas vybojoval Kristus a velké vítězství patří jemu. O velké věci se můžeme opírat, to velké za nás bylo vykonáno, to velké vítězství patří i nám. A u nás často bývají nejprospěšnější činy, které se zdají menší, které se zdají málo nápadné – ale o to větší přinášejí užitek.

Začínáme tím, jak učedníci na radu neznámého hodili síť na druhou stranu lodi. Právě za nimi bylo znaščné úsilí noci neúspšného rybolovu. Mohli říci: Když to nešlo doteď, je jasné, že je konec. A to je právě to: Člověk si sám stanovuje hranice nemožného. A velmi na nich trvá. A Ježíš, kterého ještě nepoznali, chce po učednících jen o maličko víc, než zatím udělali: Jen ještě jednou spusti sítě. Neříká jim: Přeplavte se na druhou starnu jezera, tam ryby najdete. Neříká jim: Lovtě až do večera, pak určitě něco chytíte. Chce po ni jen ještě jeden malý krok.

A zde vidíme, že právě malá změna obvykle přináší velké dobro. Můžeme třeba vidět na zákonech, že obvykle větší úlevu přinese zrušení nějakého nesmyslného sutanovení, než když se vydá zákon zcela nový a s ním přijdou netušené potíže.

Tím spíše u lidí, kteří jdou v zásadě správnou cestou, obvykle stačí, jen aby trochu poopravili ty, co přehánějí nebo naopak nedostahují. A přitom člověk daleko raději provádí radikální změny, než aby jen sám sebe trochu poopravil. Raději změní kurz o sto osmdesát stupňů, než aby se o dva či tři stupně vychýlil z kurzu. Čloěvk si raději řekne: Ode dneška úplně jinak! Než aby si řekl: Ode dneška trochu lépe. Přitom, když sledujeme u lidí, které považujeme za v zásadě spravedlivé, správné, když u nich sledujeme náhlé obraty v názorech a chování, obvykle nás to spíše vyleká. Když takový obrat nastává už po několikáté, povzdychneme si: Už zase? Co si zase vymyslel.

Ale právě do malých změn v návycích, do malých změn v řeči a chování se člověku obvykle moc nechce. Raději si řekne: Doteď jsme dělal vše špatně – když udělám opak, budu logicky dělat vše dobře. Problém je v tom, že nejspíše dosud nedělal vše špatně. Ani učedníci dosud nedělali vše špatně. A ryby v Galilejském jezeře určitě byly. Jezero jimi bylo proslulé, ty přes noc nezmizeli. Jen dosud učedníci házeli sítě na mališko špatné místo. NA radu cizince je hodili jinam.

A to je právě to: Na radu. Když děláme opravdu velké chyby – to často dovedem rozeznat i sami, perotože vše se kolem nás hroutí. Ale když děláme jen malé chyby – těch si obykle těžko sami všimneme, ty nám obvykle musí naznačit někdo z vnějšku. Člověk musí tedy maličko spolknout svou hrdost. To se mu nechce a kupodivu snáze uvěří tomu, že dosud dělal špatně všechno – protože pak může brát svou proměnu jako velký výkon, jako své hrdinství.

Všimněte si, jak někteří lidé na jednu stranu dovedou dlouho mluvit o tom, jak se kdysi v něčem strašně mýlili, jak bloudili. A na druhou stranu ti samí lidé nejsou schopni přiznat, že by dělali byť jen maličkou chybu v současnosti. Dřív, to ano. Dřív bylo všechno špatně. Ale teď – teď je všechno dobře. Od učedníků se však dnes učíme, že malý krok v před nebo naopak malé ustoupení z pozic dělají často víc, než radikální změny. Jenže nevypadají tak dramaticky a tak se do nich nikomu moc nechce. Učedníci však právě zažili velké drama kříze a velké drama vzkříšení – a tak sjou siti dramat a tak mohou jednat rozumně. My, na konci velikonoční doby, pokud jsme svá srdce otevřeli ukřižovanému a zmrtvýchvstalému kristu, bychom také měli být syti dramat a být schopni malých úprav kurzu ve svých životech. Jednoduše řečeno: Pokud nám někdo v malém radí, pokud nám někdo maličkost vytýká, netřeba hned propadat panice, že děláme vše špatně. Ale stejně tak netřeba zarputile trvat na všem, co děláme. Životní směřování má být jasné – způsob jednání ale stojí za to občas maličko měnit.

Druhá věc, kterou v příběhu vidíme: Že do života promluvil Pán, že něco změnil Pán, ví se často až z výsledku. Jan viděl plnou síť ryb a došlo mu: To byla dobrá rada. Je to docela jiné než přístup některých, kteří se v každé maličkosti cítí vedeni rukou Boží. Něktří si připadají v každém kroku vedeni duchem, ostatní jasně vidí, že je to blouznění či pocit vlastní důležitosti. My však pmatujme na Kristova slova: Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Člověk se snaží věci vykonat dobře – co je z Ducha však obvykle poznává až zpětně. Máme jistotu, že za nás Kristus zemřel. Máme jistotu, že vstal z mrtvých. Máme jistotu spásy. A tak se nemusíme obluzovat falešnou jistotou, že každou maličkost, již děláme, děláme z Ducha. Mnohdy jednáme v nejlepším úmyslu – ale je to prostě omyl. Jindy hřešíme, aniž bychom to věděli. Jindy ale poznáváme, že věc dopadla lépe, než kolik sil jsme do ní vložili, protože nás vedl duch. Ne naše oslňující životní dráha, ale Kristus nás vykupuje. A tak máme svobodu říci – zde a zde jsem se mýli, zde a zde jsem se dokonce provinil. Ale zde mne Bůh vedl.

Do třetice nám příběh ukazuje uvážlivou radost Petrovu: Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. Vidíme Petrovu touhu být Bohu co nejdřív, co nejblíž. Vždyť si namočí šaty, když se brodí vodou. A přece dříve, než se vrhne za Kristem, přehodí přes sebe plášť. Nebojí se ponížení, že si zmáčí lepší šaty. A zároveň se bojí před Krista předstoupit jen tak v prádle. A tak nám ukazuje, jak se ve zbožnosti má vždy pojit horlivost s uvážlivostí. Reformátoři církve nám zanechali poučení: Pravý vztah Bohu je strach, spojený s příchylností. Petr chce co nejdřív stát před Kristem, nechce však před ním stát v prádle. Možná bychom, jak o tom jednou mluvil apoštol Pavel, už chtěli stát před Boží tváří. Jistě však toho nedosáhneme tím, že doma vypijeme jed. Pak bychom jistě stanuli před Boží tváří. Ale Bůh by se nás zeptal: A co to vše nedokončené, co za tebou zůstalo? Co všichni ti lidé, které si na zemi zanechal? Můžeš mi ukázat svůj zápas, který si na zemi vedl? Celkem jedno, zda úspěšný či neúspěšný. Ale můžeš jej ukázat.

A nebo méně drasticky: Můžeme takto mluvit o modlitbě. Člověk se má modlit každý den – na druhou stranu skutečně zbožný člověk nesemele před Bohem páté přes deváté, ale přemýšlí, zda co Bohu říká, dává skutečně smysl. Pohleďme opět na Petra: Kvůli Kristu se oblékl. Kvůli Kristu si ale hned také šaty namočil. A tak se nemusíme bát, že by Bůh nepřijal naši neobratnost, těžkopádnost našeho snažení – ovšem pokud jsme alespoň pokusili vykonat věci rozumně a důstojně. Možná jako kdyby byl chudý povolán před vládce, krále nebo prezidenta: Že přišel v nejlevněšjím obleku ze všech hostí, to se snaší. To není hanba – na lepší nemá. Ale kdyby rovnou přišel v teplákách, připadal si důstojný a skvělý už tak jak je, bylo by to trapné. Zkrátka: Není úplně pravda, že by Bůh přijímal každého takového, jaký je. Spíše je pravda, že Bůh přijímá každého, kdo se alespoň snaží být lepší.

Nakonec pak vidíme, že Kristus vlastně ten jejich lov ani nepotřeboval. Tam na ohni už rybu má, i chleba. Vyzývá však učedníky, aby přinesli i z ryb, které nalovili. Na jeho radu – z jeho moci. A přece je ulovili oni. I když bez Krista by zůstali bez úlovku, přece ty ryby vlastníma rukama vytáhli. A tak vidíme, že před Bohem málo znamenají naše dramatická gesta, divadla, která někdy hrajeme. Ale tichá snaha dělat věci o něco lépe, to, že je nám hloupé stát před Bohem v nedbalkách, rozumnost v jednání, nám nakonec dává podíl na velkých věcech. Jejichž původcem je Bůh sám. Ale na kterých nám dává podíl. Na úspěších, které jsou Boží – ale i naše. Amen