Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A přitom si vůbec nepředstavoval, že začne zrovna takto. „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“, odpověděl své matce. Jako ve křtu na sebe bere vinu lidí, jako v poušti podstupuje stejné pokušení, jako v povolání učedníků prožívá stejné nesmělé oťukávání, které zažívají lidé, než k sbě navzájem získávají důvěru – zkrátka jako ve všem dosud, i zde přijímá, aniž by musel, úděl člověka.

Člověk se velmi často stává známý tím, co si vůbec nepřál. A v povědomí lidí se často zapíše tím, co pro něj samotného není nijak důležité. Třeba herci velmi těžko nesou, že jim každý na potkání opakuje nějakou slavnou větu z filmu, který natočili před třiceti lety a bývali by si na něj už ani nevzpomněli. Ano, herci se velmi obávají, že si je lidé zapamtují třeba jen v roli detektiva, lékaře nebo třeba přitroublého prosťáčka a že už si nikdy nic jiného nezahrají.

Všichni jsme hercům podobni a vždy hrajeme nějakou roli. Pozor, v tom samo o sobě není nic neupřímného. V základu tím jen pomáháme druhým, aby nám rozumněli, abychom pro ně byli přijatelní. Vezměte třeba už jen rodiče a děti: Rodiče se dětem nemohou svěřovat se všemi svými obavami a smutky, nemohou na děti naložit starosti dospělého. Musí se tvářit, že mají věci pod kontrolou a že věci dobře dopadnou, i když si nejsou úplně jistí. Nebo dobrý obchodník se tváří, že moc rád vidí zákazníka, i když by třeba ten den nejraději někam zalezl a nikoho neviděl. Kdyby člověk na druhého navalil úplně všechno, o čem zrovna přemýšlí nebo jak se cítí, uvedl by jej do zmatku – protože, konec konců, často se ani sám člověk v sobě nevyzná, sám mívá protichůdné pocity.

Ve všem nám podoben, i Ježíš vstupuje do různých rolí. Už třeba jen, jak později k zástupům mluví v podobenstvích, kdežto svým učedníkům vysvětluje, jak to myslel. A nyní jde o to, aby jeho první výstup nepřišel předčasně, v nevhodné situaci.

Ježíš nechce, aby jeho první známý skutek byla proměna vody ve víno. Protože si velmi dovedeme představit, co by přišlo při každém jeho dalším setkání s veřejností. Nesmělý úsměv kohosi, chvilku by se chodilo kolem horké kaše a pak by to přišlo: „A to, ehm, kouzlo s vínem byste u nás mohl předvést taky?“ Takto má tedy začít Kristus Pán, který přišel pozvat celníky a nevěstky k pokání. A tudíž se musí pohybovat také v jejich společnosti. Už tak lidé obvykle (a obvykle správně) posuzují lidi podle společnosti, ve které se pohybují. A teď ještě to první, čím má Ježíš začít, je proměnit vodu ve víno. Ježíši tak na samém počátku hrozí, že si jej lidé zařadí jako politováníhodnou postavu padlého kněze, který káže po hospodách, třeba i s vážným úmyslem, ale všem je pro legraci.

Je však psáno: „Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno.“ A tak, i když zde Ježíš opravdu učiní počátek svých znamení a zjeví svou slávu, neví o tom ani sám správce hostiny. Pouze jeho matka, bratři a učedníci. Dokonce ani ostatní evangelisté ten příběh neznají, nebo alespoň taktně přecházejí. Ježíš provede svůj první div taktně a nenápadně, nejspíše v nějaké spoře osvětlené chodbě na dvůr. Takto si počátek své činnosti jistě nepředstavoval. Nicméně, i když jsou naše různé životní role důležité a dbát se jich musí, často největší bývá to, co člověk vykoná ze soucitu a spravedlnosti někde bokem, mimo svou obvyklou roli a tak, že o tom nikde neví. Nakonec tento málo důstojný a jakoby náhodný zázrak ukrývá tajemství, jako všechny zázraky.

Otázka totiž je, proč Kristus Pán prosbě své matky vůbec vyhověl. To proto, že když na svatbě dojde víno, je to skutečně vážný problém. Je totiž mnoho míst a časů, kdy by se měl člověk vyhnout pití vína. Časů, které si žádají střídmost, je víc než těch, které jsou pro víno příhodné. Ale svatba je to podlední místo, kde by měl člověk víno odmítnout. To dokládají jiná Ježíšova slova, sice: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit.“ Když už není víno na svatbě, tak kde má potom být? Když se i na svatbě řekne v půlce večera dost, tak kde je potom pořádné veselí?

Mám za to, že v Ježíšově zázraku se mimo jiné skrývá i toto tajemství: Nekážeme vodu a nekážeme ani víno. Kážeme důležitejší věci, sice spravedlnost a milosrdenství. Že člověku dělá víno radost, že občas potřebuje zapomenout na trápení a obavy nebo naopak znásobit svou radost z dobrého skončení věcí – to ví každý. A proč bychom měli opakovat něco, co už každý ví?

A přece, je pravda, že každý člověk, krom toho, co nutně potřebuje pro udržení svého života, potřebuje také nějaký, třeba docela malý, luxus. Sám Ježíš se nebrání tomu, aby byl v Betanii (a předtím i jinde) pomazán velmi drahým vonným olejem. Po jeho ukřižování ze zjistí, že měl velmi nákladný, z jednoho kusu utkaný spodní šat. Parfémy, šperky, koření, káva, čaj, čokoláda, pivo, víno, cesty do ciziny, bonbóny, sušenky a cukrovinky – nic z toho člověk pro udržení života nepotřebuje. Nepotřebuje, ale chce je. Člověk se chce občas nad běžný život také povznést, zažít opojení, mít se na chvíli líp. Pak snáze přijme svůj úděl, svoje úkoly. Člověku se lépe žije, když se má na co těšit, třeba na něco docela malého. Je psáno v Písmu: „Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná.“

Ale je to tam napsáno jen na jednom místě a to stačí. Ježíš nekáže vodu a nekáže ani víno. Ježíš nekáže běžný život, ale to, co běžný život přesahuje. Káže, co životu dává smysl a cíl, ne podružné věci kolem. Zde na počátku, a pouze jednou, a pouze svým nejbližším, dá najevo, že k životu nějaký ten opojný okamžik občas také patří.

Když už se ale Kristus Pán svou blahoslavenou matkou nechal přemluvit k tomu, že dělá sklepmistra na čísi svatbě, když už tam tak na té chodbě stojí, udělá tedy rovnou šest set litrů toho nejlepšího vína a jde si zase sednout.

Dobré víno nabývá na ceně tím, že je ho málo; kdejaký, malý i velký boháč chrání ve svém sklepě jako oko v hlavě zaprášenou láhev starého vína dobrého ročníku. Když ale najednou někdo na běžné lidové svatbě servíruje luxusní víno po patnáctilitrových kýblech, kde je všechna cena luxusu?

A v tom v něj jeho učedníci uvěří. Spatří totiž tu ohromnou svobodu v Kristu. Svobodu, která by se dala vystihnout slovy: Víno může být – a když není, tak se svět taky nezboří. Příjmenosti k životu patří, nemjí ale zároveň nijak velkou cenu. Jakoby Kristus svým učedníkům řekl: Když mluvím o radosti, myslím samozřejmě i tohle. Ale je potřeba o tom nějak zvlášť mluvit?

Potřetí a naposled, tedy: Nekážeme vodu a nekážeme ani víno. Že člověk pochopil to tajemství, pozná se možná podle toho, že když dovede užít dobrých věcí, dovede se také postit.