„Co to ode mě žádáš, ženo, ještě nepřišla má hodina“, říká Ježíš vlastní matce. Zaráží už to, že Ježíš řekne „ženo“ vlastní matce. Ať bychom toto čtení ohýbali, jak chtěli, oslivt někoho „ženo“ nezní nikdy uctivě. I v původním jazyce to zní stejně hrubě, jiný překlad nepomůže.

Stejně, jako když někdo řekne „Chlape, co to děláte?“ – ať už řekneme „ženská“ nebo „chlape“, když člověka oslovíme pouze jménem jeho pohlaví, je to vždy trochu snižující. Ale proč vlastně? Protože se nám tím připomíná, že jsme stvořeni. Podle Písma celý člověk je muž a žena, my jsme vždy buď jedno, nebo druhé. A je to tak dobré a má to tak být, že dovedeme svět sledovat jen z jedné poloviny, jen jedním způsobem. A ten druhý pohled nám může poskytnout jen někdo druhého pohlaví. Tím, že si uvědomujeme, že jsme mužem nebo ženou, uvědomujeme si hranice svého vnímání, myšlení, svých citů. Uvědomujeme si, že nejsme bohové, že nejsme Bůh. Tomu se říká pokora. Pokud člověku maličko chybí pokora, cítí se pokořený, když mu někdo řekne „ženská/chlape“. Když ho vrací do jeho přirozených, Bohem daných mezí. Člověk je omezený a má to tak být, aby se lidé navzájem potřebovali.

Nicméně, říci vlastní matce „co chceš, ženská“ každému hrubě nedoporučuji. My si to nemůžeme dovolit. Nezapomínejme, že Ježíš je nejen pravý člověk, ale též Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z Pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno je stvořeno. Jako Bůh nemůže Ježíš kývnout na jeden pohled na svět, v tomto případě na ten ženský, jako na jediný pravdivý.

Platí to i obráceně, ani mužský pohled na svět není konečná, tedy celá pravda. Zde však vidíme, co jsou hranice ženského pohledu na svět a že to není celá skutečnost: Na svatbě, velmi důležité události v životě, došlo víno, což je ostuda. A skutečně to je ostuda a ostudu není rano podcenit. Ženy vnímají velmi dobře, že lidé si pamatují takové symbolické věci, jako kdo koho pozval nebo na svatbu, jak to probíhalo a vypadalo. Ta svatba jistě ovlivní, jak pak lidé budou v budoucnu jednat s těmi snoubenci i s jejich rodiči. Muž by řekl: „To je přece nerozumné, aby tak lidé jednali. To tolik neznamená.“ Jenže lidé se řídí rozumem jen občas a symbolické věci mají na život obyvkle větší vliv, než rozum. Můžeme se stavět třeba na hlavu, ale pocity zůstávají a dost často rozhodují. Maria vidí zcela jasně a zcela pravdivě, že tento moment bude mít dopad – a také bude.

Jádro dnešního čtení však zní: Důležité neznamená nejdůležitější. Jak věci vidí Marie je sice pravda, ale ne celá pravda. Vezměme jen, že snad žádný muž si v dětsví nehraje na vlastní svatbu ani si ji v dospívání nepředstavuje ve fantazii. To se prostě neděje. A i když má společenská ostuda velký dopad na váš život, nemá moc život úplně zničit. Podívejte se jen na proroky, Jeremijáše či Ezechiela, jak divné věci dělali lidem na znamení, právě proto, aby lidi urazili, aby vyvolali neklid. Pohleďme konečně na význačné vědce a techniky, kteří jsou často dosti nespolečenští, trpí za to jsitě poněkud, ale věc, které se věnují, jim za to stojí.

Kdyby někdo nerušil klid, kdyby nikdo nepřemýšlel o odtažitých věcech, kdby nebylo lidí, kterým je celkem jedno, zda mají tvář od oleje a boty od bahna, žili bychom bídně v jeskyních, živili se kořínky a nejspíše by nad námi vládl nějaký tyran, kterému se nikdo nepostaví, aby nebyly problémy. I pokud jde o hloubku prožitku, i žena, myslím, dovede zažít radost z věcí, které se netýkají lidí – radost z pohybu, radost z práce rukama, radost z astromie a kosmických objevů. Je to skutečná radost, je též od Boha, také pro tyto věci Bůh člověka stvořil. Lidi nejsou všechno. Zvláště v našem čase je třeba připomenout: Svět nejde postavit jen na tom, aby se nikdo neurazil, aby se každý cítil dobře – ani aby zmizelo každé riziko. V takovém světě se nakonec dusí muž i žena.

Kristus tedy veřejně odmítne žádost své matky – ale v skrytu ji splní. Protože není jen pravým Bohem, ale i pravým člověkem. A pravý člověk, dokonalý člověk nikdy nepatří jen sám sobě a nerozhoduje jen sám za sebe. Pravý člověk je vždy někomu zavázán a na někoho bere ohled. Pravý člověk si nemůže stanovit zcela přesný plán, jak bude jeho život postupovat, protože do jeho rozhodování vždy vstupují druzí lidé. Na tom jasně vidíme, že Ježíš je pravým člověkem: Není jedno, kdo je jeho matka a není jedno, co mu řekla. I kdybychom o Marii Panně nevěděli vůbec nic, jen to, že je Ježíšova matka z ní dělá důležitou postavu. Víra v Ježíšovo lidství nás zavazuje mluvit o Marii Panně vždy s úctou.

Kristus se na hostinu nepozval sám, neplánoval, že tam půjde – jiní ho tam pozvali. A prosba jeho matky způsobila, že začal své působení, jak si sám nepřál, jak neplánoval. Nevypadalo by lépe, kdyby jako svůj první mocný čin uzdravil ochrnutého či vyhnal démona z posedlého? Kdyby jeho první čin byl něco na hranici života a smrti? Jistě, že ano. A ostatní evangelisté z Ježíšových mocných činů zmiňují jako první právě tyto. Přesto, právě v Káně Galilejské učinil Ježíš počátek svých znamení a zjevil svou slávu. Vědělo o tom jen pár lidí, Marie, správce hostiny a učedníci – a asi jen těch prvních šest učedníků, ne všech dvanáct. Proto tento div zmiňuje jen Jan, jako příhodu z počátků, na kterou by se skoro zapomělo. Přesto právě takto Ježíš poprvé zjevil svou slávu.

Není jedno, čím se člověk proslaví. Jinak slavný je kardiochirurg Pirk, psychiatr Höschl – a jinak Marek Vašut, který na nás hledí se klenicí vína z billboardů u Lídlu. Tvář milovníka vína Marka Vašuta zná možná víc lidí, než ty doktory, ale je to jiná sláva. Mám rád Marka Vašuta, hned bych se s ním posadil na tu lavičku ve vinohradu, co je na těch plakátech, vypadá to lákavě. Ale kdybych měl bušení srdce nebo slyšel hlasy, šel bych spíš za Pirkem nebo za Höschlem. Chápeme tedy, myslím, proč se Kristu vůbec nechce proslavit spíše způsobem jako Marek Vašut. Být znám jako milovník hodů a pitek. Ale to tu právě hrozí a Ježíš začíná svou veřejnou činnost opravdu velkým kompromisem, kvůli své matce, kvůli té, jež ho porodila. Pravý člověk málokdy rozhoduje jen sám za sebe.

Ostudu, která hrozila snoubencům z nepodařené veselky, vzal Ježíš na sebe, málem si sám uřízl ostudu, naštěstí se zpráva o tom divu moc nerozšířila. Přesto čteme, že právě po tomto divu v něj jeho učedníci uvěřili. Vidíme však na tom, že na detailu někdy záleží a že Ježíš je ten, kdo nám pomáhá i v menších věcech. I v tom, co by někomu jinému přišlo jako zbytečná starost, co je velký problém jen pro nás samé. I v tom bychom měli Krista následovat a být citliví, snažit se rozpoznat, co může být pro druhého věc důležitá, věc jeho cti, i když nám to nepřijde tak podstatné. Nemůžeme však postavit celý svět na tom, aby se nikdo necítil špatně, necítil dotčen. Je také čas jednat i mluvit bez ohledů na lidi.

Závěrem: Ježíš přijal pozvání na svatbu a tak se již na počátku své činnosti schálil to, že pro většinu lidí je velmi důležitý milostný život a rodinný život. Přijal pozvání na hostinu, protože pro většinu není nepodstatný detail, jak chutná jídlo, které jedí a nápoje, které pijí, ostatně není nepodstatné ani to, zda chodíme v o číslo menších botách či nás škrtí límec. Malé věci každého dne mají moc člověka pozvedat i udolat. Je hořké být sám a hořké je, pokud si člověk ani nepochutná, pokud ani víno nepřináší časnou úlevu. Přece však nejde říci: Toto je cíl života. Ani svatba není cíl života, ani dobře jíst a pít není cíl života. Už jen proto, že toho všeho dosáhne a všechno to má, sám řekne: To není všechno. Cílem je zůstat naživu a stanout Bohu tváří v tvář, k tomu všechno míří. Amen