Chtělo by se mi říci: Náš Pán má pochopení pro malé lidské radosti. Bohu se líbí, když v sobě muž a žena najdou zalíbení, líbí se mu svatba, je rád, když jsou lidé veselí. A, ano, takový vlastně je smysl dnešního příběhu. – Ale ještě je třeba mnohé říci.

Že je svatba hezká věc, to nám nakonec řekne každý, proč tohle hledat zrovna v Písmu? Příběh navíc končí vtipným dovětkem: A jeho učedníci v něj uvěřili. – Mistr sehnal víno, tak ho budeme následovat. Kdekdo by to takhle vtipně vykládal a kdekomu by zase úsměv zhořkl – známe takové družiny, táhnoucí od místa k místu za vínem. A ten kdo dokáže víno obstarat, tomu se věří. Četl jsem kdysi takovou studii o omamných látkách v kultuře. Docela přesvědčivě z ní vyplývalo, že s každou kulturou souvisí její kultovní omamná látka. A skutečně, jediné místo v Indii, kde se dá snadno sehnat alkohol, je křesťanský poloostrov Goa. I do našich severních zemí přišel alkohol až v souvislosti s křesťanstvím – vzpomeňme na Nerudovu Romanci o Karlu IV. A mezi opojnými látkami patří k těm nejnebezpečnějším – ničí a již zničil celé národy.

Takže tam, kde se jeden důvěrně pousměje, se druhý vyděsí. Nakonec, když uprostřed veselí přijde za Ježíšem s kuchyně jeho matka a stranou mu nenápadně poví, že už nemají víno, není Ježíš příliš nadšen: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Jednak asi řešit takové věci není úkol pro Krista. Opravdu, je zvláštní, že prvním Ježíšovým mocným činem je kuchyňský zázrak. Měl by takto začínat svou dráhu král kosmu a spasitel světa? Na svatbě v kuchyni? To svět čeká od Mesiáše, že mu prostě potvrdí, že to co má rád, je správné a že to má dělat dál? Nic víc? Ježíš si asi takový počátek činnosti nevybral, s něčím takovým nechtěl být spojován. Vždyť každý ví, že víno je nebezpečné. Sám Ježíš mluvil o špatném služebníku, který se opíjí a bije své spoluslužebníky, o tom, že na konci světa bude jako za dnů Noe – lidé se budou ženit a vdávat, jíst a pít a pak přijde konec. A Apoštol dodává, že opilci nebudou mít podíl na království božím. Ježíš si toto své první znamení nevybral.

Je však otázka, zdali si vůbec nějaké své znamení vybral – všude vlastně reaguje na slabosti lidí. A tak i zde na počátku jde, matka už dopředu říká služebníkům: „Udělejte cokoliv vám nařídí.“ A nakonec to je to nejlepší víno z celé hostiny. A přijde až nakonec. Ne tak, jak to bývá, že na začátku je všechno tak syté. Ale později už nic není tak pěkné, jako na začátku. U Ježíše je to jinak. Nejlepší je nakonec.

A nebo se na to můžeme dívat také takto: Svatební veselí je v plném proudu. Sedíme s přáteli u stolu, když tu náhle od někudy přijde ustaraná matka, výraz její tváře tomu všeobecnému veselí vůbec neodpovídá. Nechce se nám od stolu, ale jdeme s ní stranou, a studenou chodbu, ruch hostiny doléhá přitlumeně skrz zavřené dveře. „Už nemají víno.“ „Co to ode mne žádáš, ještě nepřišla má hodina.“ Ještě není čas na vážné věci, proč zrovna právě teď vstát od svatebního stolu a chopit se kříže. Chopit se kříže toho, který nese lidské slabosti, lidská selhání, lidskou hanbu. A lidská opomenutí. Pití je na svatbě přece ženichova starost. Svatba je jednou za život. A v Izraeli trvala 7 dní a sedm nocí. Že se toho hodně vypije, na to měl myslet předem. Proč jediný Ježíš se nemůže s ostatními radovat, ale hned musí něco řešit. Proč jemu jedinému není dopřána ani prchavá chvilka radosti a zapomnění. Všichni se radují v hlučném sálu, zpívají a nic nevědí o tom, který tu teď zachraňuje jejich veselí. Člověkem se stal, ale být s ostatními, být jako druzí, mu nebylo dopřáno.

Takže, na co ukazuje toto znamení: Vše, co je v životě člověka silné, je nebezpečné. Ať jsou to omamné látky, láska muže a ženy, síla a půvaby těla. Nebezpečné jsou neobyčejné schopnosti, talent, moc nad lidmi. Nebezpečné je i vzdělání, vědění, poznání. Ne nadarmo si tohle všechno nevěřící nějakým tušením spojují s hříchem. Opravdu, všechno, co je u člověka silné, trochu smrdí čertem. Nebezpečná je dokonce i vroucí zbožnost, která se snadno může změnit v blouznění – to zase díky zkušenosti barokního temna i různých duchovních hnutí víme my.

A Kristus Pán začíná svou cestu mezi námi a před námi právě tím silným – vínem. Tak jako jeho cesta končí na dně lidské slabosti, v mukách a ponížení kříže, tak jeho cesta začíná v lidské síle. Vše silné v životě člověka je nebezpečné. Ještě jsem ale neřekl proč. Je tomu tak proto, že když posílí člověk, posílí spolu s ním i jeho hřích. Hřích je s člověkem od jeho pádu nerozlučně spojen. Čím silněji prožíváme své lidství, tím silněji prožíváme i svůj hřích. Proto také často opilci pláčou.

Svět zná dvě cesty, jak se postavit k tomu, co je silné a nebezpečné: Za prvé: Popírat, že silné věci jsou nebezpečné. Tak se v naší zemi říká: Kdo pil, umřel. Kdo nepil, umřel taky. Ono jde ovšem také o to, jak člověk žil před tím, než umřel. Komu ublížil, komu způsobil hanbu. Silné věci ovšem občas podceňují i horliví věřící: Velmi rozšířený omyl například je, že milostný vztah muže a ženy nemá žádné temné, démonické stránky, pokud se děje v manželství. To je velmi naivní.

Ta druhá cesta je všemu nebezpečnému se vyhnout, nebo to rovnou zakázat: Tak jsem kdysi četl o Hallských pietistech, lidech příkladného života, kteří konali mnoho dobročinnosti. Ve svých sirotčincích pak ovšem zakazovali dětem si hrát, protože to vede k hříchu. Ano, od hry ke zlobení je skutečně kousek. Ovšem sama církev od počátku ví, že i půst, střídmost se může stát vášní. Pavel mluví o démonských naukách těch, kteří, zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu. I Dále pak církev zakazovala postit se v neděli. Protože když si člověk odepře vše silné, zesílí v něm něco nenápadného, neobvyklého. Když si člověk odepře vše nebezpečné, stane se mu vášní něco jiného, co nečeká. Nemá ani moc smysl zde takové věci vyjmenovávat. V hojné míře si jich všímají i nevěřící, zvláště ti, kteří nám chtějí uškodit. A opravdu, velkou škodu nám působí různé křesťanské sekty, kde lidé, údajně z Ducha svatého štěkají a válejí se na zemi s pěnou u úst.

Ale my následujeme Krista. Jaký je on, takový jsme i my v tomto světě. Jako Syn boží dokázal nést lidskou slabost, dokázal unést i lidskou sílu. Zachoval víru i tam, kde člověka strhávají vášně – vždyť stoloval s celníky a nevěstkami. Krásně je to vidět právě na této svatbě: Na svatební hostině je docela snadné uříznout si pořádnou ostudu. Taková je alespoň moje zkušenost. Naopak Ježíš ženicha před ostudou zachránil. Zachránil ho, aniž by o tom ženich věděl, ten ženich dokonce díky Ježíšovi, bez vlastní zásluhy, dostal pochvalu. A tak, mámeli tak mocného zastánce, nebojme se ani my v životě toho, co je silné. Kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. Pokud zachováme pevnou víru, v jeho síle dokážeme bez poskvrny ve všem a všude obstát.

Obstojíme ale jen tehdy, pokud pro nás to všechno silné v životě bude jen malou radost na cestě k životě věčnému. Ani víno, ani láska muže a ženy, ani poznání, dokonce ani zbožnost, nic z toho není cílem, ale pouze vítaným Božím darem. Pravda není ani ve víně, ani v lásce, ani v poznání. Pravda je Kristus. A Kristus není zde, ale v nebi, na pravici Otce svého a Otce našeho.

Tolik do života. A do dalších dnů ještě toto: Závěrem si všimněme, že ježíš přece učinil mocný čin, i když se mu vstávat nechtělo, i když takto začínat nechtěl. Cesta spravedlivého totiž nikdy nezačíná tak, jak si to naplánoval. I nás každého dne vytrhují z poklidu úkoly docela nízké.I my si často říkáme: „Ještě nepřišla má hodina.“ Ale pokud i ten nejmenší úkol přijmeme v pokoře Kristově, stane se to znamením a zjevením Boží slávy a ti, které Pán vyvolil, uvěří.