Ježíš svým mocným činem zachránil zábavu. Na samém začátku Ježíšova veřejného působení jej nacházíme v kruhu jeho následovníků jako zvané hosty na svatbě. Na začátku svého působení je Ježíš s lidmi tak, že už snad ani nemůže být více. Je pozván na svatbu a smí tam přizvat i své přátele. Je jedním ze zvaných hostů, tedy jedním s žádaných lidí. A nakonec dokonce zachrání zábavu celé společnosti. Na konci bude od všech opuštěn a vysmíván. Bude vyset sám v zostuzení. Jako vzbouřenec, jako ten, kdo chce rozvrat, jako veřejný nepřítel a škůdce.

Nyní ale hoduje na svatbě. Co může být lidštějšího, než svatba? Svatba se točí kolem věci vrcholně soukromé a důvěrné, intimní. Kolem spojení může a ženy. Ta věc zaměstnává srdce, tělo, nejhlubší cítění člověka a proto potom také i jeho rozum. Ta věc je s člověkem skoro pořád. Vrcholná blízkost muže a ženy se naplňuje za zavřenými dveřmi, nikdo další k ní nemá přístup. Ba nepovažuje se za slušné a vhodné o té věci mezi lidmi mluvit. A zároveň tu taková stovka lidí společně sedí a halasně oslavuje právě tuto vrcholně důvěrnou věc, toto skryté spojení. Na svatbě se setkává obojí: I největší soukromí člověka, i široký společenský život lidí. Na svatbě se mnohdy objeví i hosté, které ani ženich, ani nevěsta pořádně neznají. Vzdálení známí, skoro cizí lidé. Ale i ti tu s nimi otevřeně oslavují, že nyní se za manželi zavřou dveře a budou už jen spolu. Jak říkám, je tu z člověka obojí: Jeho vrcholné soukromí i jeho touha po společnosti; touha bavit se po lidsku i se skoro neznámými lidmi. Co může být lidštějšího?

Takže, jak jsem už řekl, Ježíš začíná uprostřed lidí. Tak hodně uprostřed lidí, že už to snad ani víc nejde. Minule jsme se jemně dotkli těch nám téměř zcela neznámých třiceti let od Ježíšova narození do jeho veřejného vystoupení. Mlčky předpokládáme, že Ježíš nějak žil mezi lidmi. Vlastně se dozvídáme přeci jen o trochu více: Že byl milý Bohu i lidem. Že prospíval na duchu, a, co se obvykle mlčky přechází, prospíval také na těle. Z dnešního svatebního příběhu si nakonec o těch třiceti letech můžeme také udělat obrázek: Ježíš byl uprostřed lidí, byl jim milý. Prospíval na duchu. Takže s ním asi byla rozumná řeč. Nebyl umanutý, do sebe zahleděný, nebyl nudný. Nebyl necitlivý, takže lidem rozuměl, nezraňoval je zbytečně. Byla asi radost s ním být, byla asi radost žít v jeho okolí. Vlastně, jaképak asi: Čteme přece jasně, že byl milý Bohu i lidem. A tentokrát také výslovně připomeňme. Prospíval i na těle. Takže to byl asi také hezký člověk, nebo aspoň silný, nebo od všeho kus. Byla na něj radost pohledět. Proto:

Nejde proti sobě stavět Ježíše a světské lidské štěstí, obyčejnou lidskou pospolitost. Světskou krásu, světskou zábavu, světské radosti. To všechno se u Ježíše mlčky předpokládá, to je těch jeho normálních třicet let do jeho veřejného vystoupení. Co jsem už jednou řekl, nyní připomínám: Ježíš sice končí v dokonalé lidské slabosti a lidském ponížení. Ale začíná v tom, co je v člověku silné: Začíná jako chytrý, krásný, oblíbený člověk. Začíná zázrakem, kterým prokazuje, že se vyzná ve víně. Víno je taková vybraná lidská radost a lidská chlouba, široce uznávaná. Když vinař vychvaluje své víno, všichni to bez rozpaků přijímají. Na takovou chloubu má právo, protože umí. Lidé takovou chloubu berou úplně jinak než obvyklé lidské vytahování. A Ježíš dokázal, že se vyzná ve společnosti, v lidské zábavě, ve vybraných lidských radostech. Nyní přijde důležitá věc, s kterou se má evangelium vždy začínat číst: Že byl Ježíš chytrý, krásný, že se velmi dobře uplatnil ve společnosti, to se už na začátku mlčky předpokládá. To se ví, ale přechází se to mlčením, protože to vlastně není důležité.

Bratři a sestry, bavit se vážně o zdraví, kráse, chytrosti a vtipnosti, bavit se vážně o radostech života, o víně, ženách a zpěvu, to se pro nás nehodí. To jsou věci, které i my mlčky předpokládáme. Víme také o tom, jak dobře vypadat, jak vypadat chytrý; víme o tom, jak je to mezi mužem a ženou, víme o tom, jak se bavit a radovat ze života. Každý o těchto věcech něco ví. Každý to ví, o těchto věcech nemá smysl se vážně bavit. Toto všechno se nějak mlčky předpokládá. Nemá cenu se v lidských věcech vzhlížet a na ně spoléhat.

Vždyť se jen podívejte na tu svatbu. Všichni se veselí, vládne skvělá nálada. Ale když dojde víno, náhle hrozí, že nálada v mžiku pohasne jako plamen svíčky. Že se příbuzní a přátelé ženicha a nevěsty náhle rozhněvají, pohaní mladé manžele a s mrzutým mručením odejdou. Stačilo, aby došlo víno. Má tedy cenu se nějak rozplývat a jásat nad všemi těmi věcmi, které mají všichni lidé společné? Vždyť stačí tak málo a je po všem. Stačí chvilka a už celý ten lidský kolotoč žalostně skřípe.

Tak i Ježíš začíná přímo uprostřed lidí, v té jejich nejslavnější hodině. Ale jeho nejslavnější hodina to není! „Co to po mne chceš, ženo, ještě nepřišla má hodina.“ Je snad jediný Ježíšův úkol, aby odstranil z lidského života mrzutosti a nepříjemnosti? Přišel z nebe proto, aby jen promazal ten lidský kolotoč, aby neskřípal a točil se pěkně dál? Je snad kořen všeho našeho trápení a smutku v tom, že došlo víno? Tak to by bylo teprve smutné, kdyby z našeho života zbyly jen svatby a popíjení v kruhu přátel a známých. Ježíš nepřišel na svět potřít mrzutost a povzbudit upadající zábavu. Přišel smrt smrtí přemoci a pověsit lidské hříchy na dřevo kříže. Proto nemá cenu v našem zvěstování evangelia kdo ví jak zdůrazňovat, jak jsme lidští, jak jsme obyčejní. Všichni lidé jsou lidští a do velké míry obyčejní, nikdo od nás nepotřebuje nějak zvlášť slyšet, že pijeme víno, jezdíme do lesa nebo na vodu, že umíme dělat vtipy. To přece každý dobře zná. Nikdo opravdu normální nemá potřebu o sobě říkat, že je normální.

Jedno však nepřehlédněme: Ježíš svůj nezájem o všechny ty příliš lidské věci dává najevo okázalou velkorysostí. Snad jako by si řekl: Došlo víno. To je toho, co mě na tom má zajímat. Proto jsem nepřišel. Ale dobře: Chcete víno? Tady máte rovnou pět set litrů. Protože asi pět set litrů těch šest nádob podle všeho mělo. Při stovce hostů na hostině to znamená pět litrů výtečného vína pro každého, což je daleko za hranicemi běžných lidských sil. Chcete víno? Tady máte pět set litrů, mě je to jedno. A to je i pro nás ta správná odpověď na pomíjivé lidské potřeby, radosti a tužby: Nezájem a zároveň velkorysé pochopení. Běžné lidské věci není potřeba mít příliš na zřeteli. Naše téma je duše člověka, hřích, vykoupení, posvěcení a nebeská blaženost. Ostatní věci nemají valného významu, ale když už jsou, člověk k nim má přistupovat velkoryse.

Co to po mne chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina. Proč od Ježíše čekat, že zachrání hostinu? Proč od něj čekat, že bude protahovat radostné chvíle života? Protahovat v životě radostné chvíle nemá příliš cenu. Někdy by člověk obětoval duši, jen aby něco krásného neskončilo; jindy ani tolik udělat nemusí a radost trvá. Jenže se časem stejně zají a člověk by zase hledal jinou radost. Anebo by alespoň chtěl nějak prohloubit tu starou. Pravda však je, že radost přichází a odchází a tak je nejlépe ji přijímat: Jako něco, co tu dnes je a zítra nebude.

Máme-li to celé tedy shrnout: Svatba v káni je vlastně taková Ježíšova hostina na rozloučenou. Na rozloučenou za těmi třiceti lety nenápadného lidského života uprostřed lidí. Hostina na rozloučenou za lidskou sílou. Ježíš ji původně neplánoval – ale dobrá. Dnes se ještě budeme radovat, tu je pět set litrů vína, to nám ještě nějakou chvíli vystačí. Tato Ježíšova velkorysost na jeho učedníky zapůsobila tak, že v něj uvěřili. Ale jeho moc proměnit vodu ve víno pocházela právě z toho, že mu na vínu nijak zvlášť nezáleželo. Můžeme si povšimnout i v běžném životě, že když na něčem člověku nezáleží, obvykle toho má dost.

Zítra se Ježíš vydá za tím, co je na člověku opravdu podstatné: Vydá se za lidskou slabostí a lidským hříchem. Hned po této hostině podle Jana vypráskal Ježíš prodavače s chámu, vyčistil to svaté místo od všeho příliš lidského. Další s Ježíšových zázraků již nebudou pomáhat lidské radosti a síle, ale lidské nemoci, úzkosti a nouzi. Další zázraky budou slepým otevírat oči, budou tišit bouři, budou sytit ty opravdu hladové. My se vydejme za ním, až na kříž – a už jsme se tam ve křtu vydali. Až pro nás tento svět opravdu zemře, pak teprve budeme moci k těm běžným lidským věcem přistupovat se skutečnou velkorysostí. A to může vést i k tomu, že lidé kolem nás pro to uvěří v Krista, jako tehdá učedníci v Káni.