Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách třetí neděle velikonoční.

42, 1–3

1. čtení: ze závěru knihy Job 42, 9–15

549, 1–3

2. čtení: Jan 2, 10–18

Z člověka, který usedavě pláče a dívá se do země nebo tupě před sebe, se nám svírá srdce. Ale člověk, který pláče, a přitom se těkavě rozhlíží kolem sebe, to už je čiré zoufalství. Tak se chovají lidé, když je nenadále postihne nějaké kruté neštěstí. Lidem se stávají běžné tragédie, je to vždy velmi zlé. Ale někdy se člověku stane něco, co vypadá jako promyšlená zlomyslnost; tragédie, která působí vyloženě zlomyslně. Jako by to celé bylo naplánované. Je jakýsi rozdíl mezi tím, když člověk ztratí blízkého v běžný den a naproti tomu když jej ztratí třeba v den jeho narozenin.

A tak se to asi zdá i Marii. Nestačí, že zemřel její Mistr, její Zachránce, naděje jejího života. I jeho hrob byl, zdá se, zhanoben. Je v tom taková zvláštně ženská bolest. Marie Magdalská musí ještě za tmy vstát, aby zařídila poslední věci kolem Mistrova pohřbu. Nikoho z učeníků to přirozeně ani nenapadlo, jsou někde různě poschovávaní. Musí si na to přivstat, protože ví, že balzamování těla zabere určitě celý den; a kdo ví, zda se to i tak stihne. Vydá se tedy na jistě ne krátkou cestu k hrobu – a ještě za tmy. A kdo odvalí kámen? Na to raději ani nemyslet.

A na místě se pak ukáže, že je kámen odvalen a tělo nikde. Jako by nestačila smrt Mistra, jako by nestačilo, jak byl týrán, jak byl urážen a ponížen. Ani po smrti nemá klid, ani místečko tu nezůstalo, kde by si šlo poplakat a zavzpomínat. Čeho jsou jen lidé schopní. A musí celou tu cestu zpátky, tentokrát musí běžet. Musí ve velikém Jeruzalémě kdo ví kde hledat Petra a pak zase Jana. A ti ji beze slova odstrčí a běží k hrobu; a ona zase za nimi. U hrobu se pak nedozví nic. Učedníci nic nevyřeší. Petr si prohlédne plátna, do kterých Ježíše zavinuli, zjistí, že mezi nimi není šátek, kterým ovázali Ježíšovu hlasu a najde jej svinutý na jiném místě. Jan dokonce vejde do hrobu. Ale oba nic nevyřeší; beze slova odejdou. Marii nezbývá než stát venku a plakat.

A pak to jde ráz na ráz. Jak jsem řekl na začátku, plačící Marie těká pohledem z místa na místo. Zoufale hledá, co už nejde nalézt. Jak jsme jí často podobni! Nahlédne do hrobu, vidí tam anděly. Anděly, kteří sedí na místě, kde předtím bylo Ježíšovo tělo; jeden u hlavy, druhý u nohou. Drží jako by četnou stráž na místě, kde leželo Ježíšovo mrtvé tělo; snad tou slavnou stráží konečně ruší potupu, kterou bylo týrání Krista na kříži.

Jak jsme jí často podobni! Vidí slavné věci, ale jako by nebyli pro ni. V jejím příběhu se objevuje něco nového, co tam předtím nebylo, něco slavného a nadpozemského, co úplně mění situaci. To nové ji oslovuje, říká: „Proč pláčeš?“ Andělé přece vědí, proč pláče. Neptají se, aby se něco dozvěděli. Ptají se, aby se Marie zeptala sama sebe: „Proč pláčeš.“ Tak se jí ptá to nové v jejím životě, ale ona odpovídá: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Marie se neptá sama sebe, proč pláče. Chce to staré, co se nedá vrátit, chce Mistrovo mrtvé tělo. Chce vrátit něco, co se vrátit nedá, protože je to dávno mrtvé – ale spíše dávno pryč. Jak jsme jí podobni! I my žijeme v tom novém světě, protože víme o Ježíšově prázdném hrobu. I k nám zní ta andělská otázka: ‚Proč vlastně pláčeš, za čím pláčeš?‘ I my vidíme andělské věci kolem nás. Vidíme, jak se kolem nás dějí velké, zářivé věci. Ale jako by to nebylo pro nás. Chceme spíše něco dávno ztraceného, dávno mrtvého. Chceme nad něčím plakat.

Ale Marie se od toho obrátila. Člověk nedovede za něčím dlouho tesknit se stejnou silou, jako na začátku. Časem se ve svém hledání obrátí jiným směrem; stejně jako se Marie obrátila od prázdného hrobu. Potká něco jiného a někoho jiného. To je stejné jako u nás. I my se časem tak trochu obrátíme od svého stezku za tím, co už není, k jiným věcem v životě.

Ale jakou u Marie i u nás ta otázka zní pořád stejně: „Proč pláčeš? Koho hledáš? “To, co jsme v životě tragicky ztratili, se nám v dalším životě stejně pořád vrací. Ať už jsme ztratili někoho blízkého, nebo nevinnost, starý životní elán, ať už jsme opustili zamilované místo, milovanou práci nebo zálibu, musíme se od toho všeho časem obrátit. A přece se nám ta otázka už pořád bude vracet: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“

Marie, v domění, že je to zahradník, mu odpověděla:„Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu. Takhle z nadhledu se nám to může zdát až legrační: řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Marie by vlastně ráda vrátila vzkříšeného zpět do hrobu. Modlo by to být legrační, ale není, na to to je moc skutečné. A navíc, my jsme opravdu stejní. Chceme vrátit co jsme kdysi milovali a o co jsme přišli. Ale už je všechno jinak. A tak, když chceme to staré vrátit, vlastně chceme jen vrátit tělo do hrobu. Už jsme jiní, už by to nefungovalo. Je to docela častá zkušenost: Když člověk potká staré známé, která už léta neviděl, když se vrátí na místa, kde prožil krásné chvíle a která už dlouho neviděl, už to není ono. Už je někde jinde. Tak trochu, jako by se jen vrátil k hrobu; jako by měl jen o důvod víc zaplakat na ztraceným přátelstvím, ztraceným mládím. Už je všechno jinak, už to nejde vrátit, je to jasné jako hrob.

A jediná naděje je, že se obrátíme podruhé, stejně jako Marie. Že se nakonec i my v životě obrátíme od zastřeného hledání toho, co jsme kdysi ztratili. Abychom už nepotřebovali slyšet:„Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Abychom uslyšeli své jméno, jako i Marie uslyšela Mistra, který říká? „Marie“. Ano, je nám třeba obrátit se od náhražek toho, co jsme ztratili. Je třeba se obrátit od hledání životních náhražek toho, co už nemáme a v tomto životě už mít nebudeme. Je potřeba slyšet od Krista své jméno. Je potřeba od Krista slyšet: ‚Jsi to ty, právě teď.‘

A pak spolu s Marií Magdalskou sami zvoláme: „‚Rabbuni‘, to znamená ‚Mistře‘. “Ano, pak zjistíme, že náš život nestojí na našich bolestných ztrátách, ale na tom, kdo nás učí a vede, na našem Mistru, Pánu Ježíši Kristu. Jeho poslouchat, to je náš vlastní život.

Mohli bychom takto skončit, stačilo by to. A přece bychom se o něco podstatného ochudili. Ježíš říká Marii (i nám): „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ostrá slova. Ale v životě je potřeba ostrých rozlišení, pokud má být život pravdivý. Ježíš Kristus je naším Mistrem a Pánem. Chce se to volat a má se to volat do celého světa. Ale ještě se nemůžeme dotknout toho, co jsme ztratili. Co jsme ztratili, to se nám ještě nevrátilo. Je to prozatím skryto v Kristu. Ten ale vystupuje k svému Otci. U něj je prozatím skryto, co se nám v životě tragicky ztratilo, co prozatím nejde vrátit. Ale nevystupuje jen k Otci svému, ale i k Otci našemu, nejen k Bohu svému, ale i k Bohu našemu. K Bohu všemohoucímu. Ten je mocen nám vrátit i to vše, co se nám kdy v životě ztratilo. Zatím se však nedomnívejme, že se toho v Kristu můžeme dotknout. Zatím je to v něm skryto. Vše se nám vrátí v jeho druhém příchodu. A to už nebude návrat do hrobu, jak si to představujeme teď, to bude život.

A tak tento příběh ve zkratce znamená toto: V tomto životě tragicky ztrácíme blízké lidi, místa, věci. Všechny ty tragédie nám z našeho pohledu často připadají jako nějaká zlomyslná hra. Vidíme kolem sebe andělské, zářivé, nové skutečnosti, ale jako by to nebylo pro nás. My chceme své staré, ztracené, zemřelé. Ale návrat toho všeho by byl jen návrat do hrobu; jen příležitost k ještě hlubšímu smutku; věci se nevratně změnili, my už jsme někde jinde. Časem se od svých ztrát odvracíme, ale ve skutečnosti je v jiné podobě v životě stále hledáme. Ježíš Kristus nás volá jménem, říká: ‚Přece jsi to ty, právě teď.‘ Proto je naším Mistrem a Pánem. To se nám chce volat do celého světa. To je to nejdůležitější. A přece ještě něco zůstává: V Kristu se nemůžeme dotknout toho, co jsme ztratili. Nemůže nám to nahrazovat. Zatím nám to nemůže nahradit. Zatím jsou všechny naše bolestné ztráty v něm skryty. Ale vystupuje k Otci svému i Otci našemu a k Bohu svému i Bohu našemu, Bohu Všemohoucímu. Až se vrátí ve svém druhém příchodu, tehdy povstane k životu i to vše nám tak drahé, co je zatím ztraceno. My tedy nyní jděme a oznamme všem: ‚Viděli jsme Pána a toto nám řekl.‘ Amen