Da pacem Domine

1. čtení: Izajáš 56, 1–7

159

2. čtení: Jan 2, 13–25

Jednání, o kterém jsme teď slyšeli, se nezdá logické. Ježíš je ochoten z horlivosti pro chrám sáhnout k násilí, Ježíš je ochoten vůli chrámu být lidi bičem. A zároveň řekne: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“

Příznačné je, jak mu jeho odpůrci odpoví: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ To hlavní, co jim na chrámu přijde cenné je, že se dlouho stavěl. My bychom se dnes měli vyvarovat jejich omylu. Neměli bychom se na kostely dívat jako na pomníky lidské práce. Že něco dalo lidem hodně práce ještě nedává té věci žádnou hodnotu: Často se člověk namáhá prostě proto, že je umanutý, že u práce nepřemýšlí. Pak říká „dal jsem si s tím práci“ – ale lidé kolem něj nevědí, co odpovědět, protože na věci nevidí nic cenného, nechápou, proč se do věci vůbec pouštěl. A ještě spíše: Zbytečná námaha prostě patří k údělu člověka na světě. Protože člověk nezná budoucnost, u žádné větší věci nemá jistotu, jak dopadne. Člověk může dupat nohou jako malé dítě a říkat „dal jsem si práci“, ale nijak si tím nepomůže.

Chrám, ve kterém jsme se nyní sešli, abychom vzdali díky Bohu, nesvádí tolik k tomu, abychom ulpěli na lidské dřině. Plány a přípravy na jeho postavení složité byly, jak ještě uslyšíme. Ale samotná stavba byla hotova za pět měsíců, od července do října. Tento chrám však byl postaven ve chvíli, kdy bývalá modlitebna v Prokopově ulici už nestačila místem. Kdy měl sbor odbočky v Lomu, v Panenském týni, v Bilichově, v Hrobě a kdo ví kde ještě. Pro všechny nové mělo být připraveno místo, sbor se skoro na dvacet let zadlužil, aby je připravil – a kostel se pak ale už skoro nikdy nezaplnil. A tak si mohli stavitelé říkat: Postavili jsme dům, kde jsou lidé? Ale to by opět bylo dětinské a směšné.

Protože kostely tu jsou od toho, aby byly nepraktické. Správný kostel na každém místě trčí ze zástavby, správný kostel se nedá vytopit – správný kostel se nedá ani prodat, protože nikdo neví, jak by s ním prakticky naložil. Správný kostel je nepraktický.

Protože od praktických věcí nemáme pokoj ani na chvíli. Skoro všechno, co děláme, má dobré důvody. Vstáváme za tmy, protože musíme do práce. Pracujeme, protože jinak bychom neměli za co žít. Musíme nakoupit, protože bez jídla se žít nedá. A dokonce, když večer sedneme k televizi nebo ke sklenici vína, děláme to proto, že si musíme trochu odpočinout. Musíme, pořád musíme a každá věc má dobrý důvod.

Pán Ježíš Kristus byl plný soucitu s člověkem, který celý život něco musí. Nejen chodit do práce a na úřady, nejen se starat o rodinu: S člověkem, který má i u zlých věcí pocit, že je udělat musel. Cokoliv jsme udělali zlého, cokoliv nám druzí lidé vyčítají, že jsme udělali, i u toho dovedeme říci: Ale já musel. I když se vám někdo omlouvá, většinou má důvod, proč musel udělat, co udělal. Takže mnohá omluva nakonec vyzní tak, že je to vaše chyba, že jste dotčeni a ublíženi. Že nechápete důvody druhého, který přece musel.

Tedy Kristus, plný soucitu s člověkem, je rozezlen z toho, že i v chrámu nutně musí být prodavači holubů a penezoměnci. Nikde už není na světě místo, kde se něco nemusí. Na vysvětlenou: V chrámu nebylo možné platit běžnými mincemi, protože na nich byly obrazy pohanských bohů. Proto tam museli být ti směnárníci, kteří běžnou měnu měnili za tu chrámovou. Do chrámu přicházeli lidé z daleka, pro které bylo technicky obtížné dopravit ze své obce až do Jeruzaléma patřičná obětní zvířata. Proto tam byli ti prodavači ovcí a holubů. Možná ti trhovci trochu ruší, říkali si asi chrámoví kběží, ale musí to tak být.

Ale Ježíš chce pro lidi všech národů místo, kde člověk konečně nemusí. Místo, kde přebývá jméno Boha Všemohoucího, Vševládného. Kterého nikdo k ničemu nemůže donutit, který vždy dělá, co chce. Který je sám čirá, absolutní vůle, který nebere ohled na nic a na nikoho.

A tak, jistě že Bůh nemusí mít svůj dům. Neměl jej, než dal povstat světu, neměl jej, když povolal Abraháma. V poušti bydlel s Izraelci ve stanu. Ale nemusí neznamená že nesmí. A že nemusí, neznamená, že nechce. Člověk, když nemusí tak ani nechce. Bůh je však jiný. Nemusel konečně ani stvořit svět – ale chtěl. Nepotřeboval lidi, aby mu dělali společnost: Je ve třech jeden, Otec, Syn a Duch svatý. Už před založením světa v něm byla dokonalá láska a blaženost. Ale chtěl přebývat s lidmi: A že chtěl, už žádný další důvod nemá. Sám Kristus nemusel přijít na zem od Otce, nemusel se narodit ve chlévě – ale chtěl.

A tak i křesťané nepotřebují pro svou víru kostely – jenže je chtějí mít. I když Bůh nepotřebuje pro své jméno dům, naši předkové mu ho směli postavit. Směli postavit dům jen pro Boha. A Bůh jim odpověděl: V téhle nevýznamné zemi, v tomto okresním městě, já budu bydlet s vámi, i když je vás nejnom hrstka. I když mě nepojme celá planeta, celá galaxie, celý vesmír – mé jméno s vámi bude bydlet ve vašem malém městě. Až půjdete večer spát do svých domů a bytů, třeba i jen na ubytovnu, moje jméno zde bude bydlet s vámi. Až ráno půjdete do kostela, já tu budu dříve, než vy. Budu tu na vás čekat, budu vším hostitelem. Budu s vámi a tento dům bude můj a jenom můj, dokud vám nedám místo u sebe v nebi, v nebeském Jeruzalémě. Místo u mě, které bude jen vaše a vaši radost vám už nikdo nevezme. Amen