Jak se do chrámu dostali prodavači dobytka, ovcí, holubů a penězoměnci? Odpovídá nám dnešní první čtení, slova samého Zákona božího. Pokud měl člověk k příbytku božího Jména daleko, měl směnit svůj desátek za peníze a peníze na místě příbytku božího Jména zase směnit za desátek. Pár mincí se přenáší lépe než skot, brav, víno, opojný nápoj a tak dále. V tom jsou peníze skutečně užitečná věc. A desátek samotný, nevidíte snad, jak je to moudré přikázání? Zákon vysvětluje, že smyslem desátku je naučit se bát Hospodina, našeho Boha, po všechny dny. Ale jak se projevuje taková bázeň? Že člověk před Hospodinem hoduje, dopřává si hovězího, skopového, vína a dokonce opojného nápoje (kdo ví, co to bylo zač). A při tom všem nezapomene ani na lévijce, tedy na podporu duchovních, na bezdomovce, sirotka a vdovu. A ti se konečně jednou pořádně najedí, najedí dosyta. Bázeň před Hospodinem je radost z Hospodina, projevovaná tak, jak je pro člověka přirozené. Bázeň z Hospodina je radost z Hospodina, do které samozřejmě přijímáme i bezdomovce, sirotka a vdovu.

Zkoušejme sami sebe, jestli Hospodinovy svátky opravdu slavíme pečlivě, jestli je pro nás neděle opravdu den hojnosti, jestli o vánocích a velikonocích nehledíme na nějakou tu korunu, jestli si naše děti odnášejí do života vzpomínku na neděli jako na den podivuhodně sváteční, na den prosluněný a plný sladkosti. Bázeň Hospodinova není úzkostný strach, ale tajemné chvění až do morku kostí, které třeba zažívání dítě u vánočního stromku, kterou zažívají svatebčané na svatbě, konečně nejvíce zvláštní slavnostní pocit v kruhu večeře Páně. Zkoušejme též sami sebe, jestli, jak se říká knižně, radostí z Hospodina skutečně oplýváme, tj. přetékáme, jestli naše radost vede k rozdávání, k almužně, jestli naše radost přirozeně zahrnuje chudé a opuštěné. Do radosti se samozřejmě člověk nemůže nutit, ani k almužně se člověk nemá nutit; jak nás učí Apoštol, Kdo rozdává, ať dává upřímně. Nežijeme pod Zákonem, ale pod milostí a tak nepotřebujeme někam tlačit, Zákon nás má spíše někam postrčit. Ale je skutečně radost pohledět na shromáždění boží, kam přijdou lidé ve svátečních šatech, muži důstojní, ženy půvabné, kde se potom sedí u kávy a lahodných zákusků, jejichž přípravě kdosi obětoval čas, až se musíme udiveně ptát: Kdo že přinesl ten chutný dortík? A má se tu dobře i ten, kdo nic nemá, je tu uprostřed přátel i ten, kdo je sám. A každý, ať boháč, nebo chudý, je najednou hostem na královském banketu, v nejvyšších kruzích, na banketu samého krále všehomíra. Takže vidíme, že veškerý Zákon je dobrý.

Takže ti prodavači dobytka, ovcí, holubů a penězoměnci v chrámu právě měnili peníze zpět na brav, skot, víno, opojný nápoj atd. Ještě předtím, než se vše potřebné nakoupilo, bylo potřeba vyměnit římské peníze s hlavou císaře, falešného boha na zemi, za peníze chrámové. Bez vší pochybnosti opravdu nejde vnášet do chrámu obrazy falešných bohů. Takže, v čem je problém? Vždyť to bylo takové praktické, když se všechno dalo nakoupit přímo na místě. To si jako Ježíš Jinak představuje, že se po všech těch věcech na obětní hod budeme shánět po městě? Nejde přece obětovat lecjakou krávu, jak má být stará, jak má být vybarvená apod., na to jsou dané směrnice. Tady je to všechno pohromadě, tak proč to rušit; je to dobře zaběhané a jsme tak zvyklí. Co nás bude kdo vyhánět, dokonce bičem, tady jsme doma!

A právě v tomhle, je, bratři a sestry, problém. Chrám boží není náš obývák. Jakkoliv má být naše radost úplná, jsme zde hosty. A host si přece nemůže na návštěvě vyřizovat své věci. Nemůžeme si na návštěvě vyřídit všechny své potřebné telefonáty, nemůžeme si sednout do koutka a pustit si svůj oblíbený pořad. Ale je tohle nějaké svazující omezení? Naprosto ne! Protože, co je přece lepší? Sedět doma a nebo jít na zajímavou návštěvu? Je lepší sedět doma a věnovat se svým věcem, třeba i své rodině a nebo zažít někde něco nového? Tím, že Ježíš vyhání prodavače z chrámu, jim vlastně slouží. Pokud si totiž upraví dům Boží po svém, pokud si z něj udělají obývák, čím pak ještě bude Boží dům výjimečný? Nebude pak jedno, jestli je člověk doma nebo v chrámě? Čeká pak ještě člověka venku něco nového? Bude pak mít ještě smysl vycházet z domu? Pokud je to všude po našem, pro nás pohodlné, má ještě smysl vycházet z domu svého srdce? A když stále vyhlížíme příchod nového Jeruzaléma, nebudeme i tam hosty? Přece, když je člověk doma, vaří, stele a uklízí si sám. Ale když přijde na návštěvu, obsluhuje ho hostitel. Nebo čteme snad ve Zjevení Janově, že si v novém Jeruzalémě každý utře slzy? Ne! Čteme tam, že Bůh nám setře každou slzu z očí. A nebo, myli si apoštolové nohy sami? Ne! Čteme přece: Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. V domě Božím tedy nejsme doma, ale jsme tu hosty a necháváme si sloužit. A kdo si nechává sloužit, má být pokorný.

Je tedy psáno, kde jsou dva neb tři v mém jménu, já jsem uprostřed nich; a víme, z Písma, že první církev se scházela po domech, ale víme také, že Každého dne pobývali svorně v chrámu, a je psáno také to, co jsme četli dnes. Z toho plyne, jak psali již reformátoři, že místo pro bohoslužbu má být důstojné. Z toho plyne, že pokud je to jen trochu možné, má mít církev pro bohoslužbu kostel. Má mít stavbu, na první pohled odlišnou od soukromého domu, nejlépe s věží, aby každému, dalekému i blízkému, bylo zjevné: To je dům modlitby pro všechny národy. Tedy, aby každému bylo zjevné, že zde není nějaký soukromý uzavřený spolek, ale že zde se schází k slyšení slova božího a stolování se svým mistrem boží lid. A každý může přijít a poslouchat, neboť je psáno: Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech. Každý může přijít, aniž by se musel ostýchat, čí že je tato židlička a kam že se to vetřel. Proto také mají být v kostele lavice, aby bylo hned zjevné, že tu nemá nikdo své vyseděné místečko, ale všichni tu sedí bok po boku, sobě rovni, protože před hospodářem tohoto domu jsou všichni hosty, ať jsou tu poprvé, nebo po sté. Proto se také v kostele smeká pokrývka hlavy.

A jsme tu hosté vítaní, o tom svědčí všechna Písma. A Boha zajímá osobitý projev každého z nás. A Boha chválí mladí svým způsobem, a staří svým způsobem a je to tak správné. Ale nejcennější je nakonec to, co nepatří ani mladým, ani starým, to, čemu se musí učit mladí i staří a před čím se musí sklonit mladý i starý. Proto mimo jiné považuji za velmi prozíravé, že při sestavování nového evang. zpěvníku v sedmdesátých letech neužila církev jen písně 19. století, oblíbené starší generací, ani jen soudobé písně, oblíbené mladší generací, ale vynesla na světlo podstatný díl písní reformačních a starších, které vlastně neznal nikdo, nikomu nepatřily. Každý, kdo přišel do chrámu, se musel učit.

Co platí pro chrám Páně, který je vidět, tím spíše platí pro Chrám, který vidět není, pro chrám Kristova těla, který znovu postavil Kristus ve třech dnech, ve svém vzkříšení. Ani z něj si člověk nemůže dělat tržiště. Církev se nemůže stát tržištěm, kde si každý prodává, co nedokázal prodat jinde. Ale děje se to. A tak zní z kazatelen politika, bibli zkoumáme jako archeologové, znalci starých jazyků a mýtů. Leckterý duchovní otevřeně řekne, že ho to táhne k psychologii. Sbory se až podezřele horlivě věnují stavbám nových modliteben a sborových domů. Obsah křesťanské víry se zužuje na sociální práci a etické otázky hospodářské, ekologické, sexuální, sociální, na otázky životního stylu. A někdy se až zdá, že co by člověk neprodal jinde, to hravě prodá v církvi. V čem by neuspěl venku ve světě, na to může být machr v domě božím. A nebo, naopak, že je mu už dům boží, křesťanské náboženství, těsné, ale z nějakého důvodu se mu nechce ven a tak si snaží, na úkor božích práv, po svém předělat jeho dům.

Ale to vše jsou jenom varování. Ne abychom se k Bohu báli přistupovat, ale abychom se o něco nepřipravili. Abychom náš život nepřipravili o vzrušení, když předstupujeme před Boží tvář, abychom náš život nezbavili krásy, když vstupujeme do nádhery svatyně Hospodinovy, do shromáždění božího lidu. Abychom si zachovali cit pro svátek, abychom už teď okusili něco ze slavnosti Hospodinovy, veliké hostiny, kde již máme připravena místa. Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu! Amen