Introitus: Žalm 15
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Izajáš 40, 1–23
2. čtení: Jan 3, 1–12

Proč přichází Nikodém k Ježíšovi v noci? Úplně nejspíše proto, že hrozí, že, jsa sám učitelem, bude od Ježíše o nečem poučen – což se také stane. Soukromě to jde, před lidmi by to bylo horší. Myslím nakonec, že tohle byl hlavní důvod. Malicherné důvody bývají často ty hlavní. Víte, že je to učitel od Boha, ale jaksi ta trapná situace, že vás někdo o něčem poučí… Opravdu mnoho lidí toto nesnese. A zároveň řeknu, že je zjevné, že nás již zadáhlo království Boží, protože snad každý z nás, co tu jsme, se poučit dá, i před lidmi. Řekne bez hanby a studu: To jsem nevěděl. Ale není vůbec samozřejmé, je to dílo Ducha, že se člověk dá poučit, aniž by se cítil ponížen.

Druhý důvod v pořadí může být, že Ježíš je z Galileje, z Nazareta. Představte si, že si večerní zprávy, jak by v nich zaznělo: A nyní přepojujeme do Litvínova, kde už na nás čeká náš přední politolog… Myslím, že to se nikdy nestalo a ani nestane. Má to přirozené důvody, bystří lidé obvykle najdou uplatnění ve velkých městech. Neznamená to však, že by žádné poznání nezůstalo mimo centrum. Stydět se přiznat plnou slávu někomu z Nazareta – také to je malichernost, ovšem běžná.

A dále, Ježíš nedávno provedl ozbrojený útok v chrámu, pravda, ne smrtící, ale přesto zbraní, bičem, v chrámu. To také nevypadá dobře. Možná tam, kde je všem společné, co je svaté a nedotknutelné, by to udělal každý. Ale v Ježíšově době je pro radu prakticky nedotknutelný Řím a jeho císař, to dává světu smysl, to je současnost, kdežto u pět set let starého chrámu a ještě starších obřadů v něm je třeba se připravit na kompomis. Až si skoro myslím, že to se Nikodém chystá říci, že v tom chrámu to přeci jen Ježíš trochu přehnal (přišel, jak se zdá, brzy po tom). Že sice všichni věříme, že je od Boha, ale…

Ježíš nenechá Nikodéma doříci, s čím přišel. Alespoň tak se zdá. Nikodém sice říká: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Jenže to Ježíšovi přišel říci v noci. To je jako říci: Jsi moje žena, ale před lidma tě neznám. Radši říkej, že jsi moje sestra. To nejde. Pokud je učitel od Boha, je nutné se k němu přihlásit veřejně. Nikodém myslí, že nese Ježíšovi obrovský poklad, když ho vyruší v noci. V noci můžete jít k lékaři, k faráři, k policajtovi, to je v pořádku, máte pádný porblém. Ale přijít k někomu v noci, abystemu řekli: Všichni tě uznáváme? To je hodně divné. Nicméně, Nikodém aspoň němohl jinak, než to jít říci alespoň v noci. Prozrazuje velkou pošetilost, nicméně udělal alespoň něco, alespoň nějak mu to nedalo. Nikodém je možná, řekněme to přímo, zbabělý, dětinský ve svém věku. I ve vší pošetilosti mu ale stálo za to se v noci zvednout a jít za Ježíšem, takže při vší pošetilosti, jeho čin je nakonec překvapivě správný.

A Ježíš jej, jako dobrý lékař, jako dobrý farář, nebo správněji, věčný biskup svatý, jako dobrý strážce Zákona, také v noci vyslechne. Ale nemusí spolu s tím brát v potaz všechno to společenské hraburdí, které s sebou Nikodém přinesl. Řekne mu rovnou, že tady není možný nějaký pozvolný vývoj: Být Ježíšovým divákem msíto učedníkem. Být s Kristem ve vztahu já pán-ty pán. Ježíš ano, ale ještě bychom mu doporučili to a to. Mluví o narození z vody a z Ducha.

Narození z vody je jistě křest – Jan křtil, Ježíš křtil, všichni vědí, co je podmínka. Nikodém, pokud chce mít co do činění s Ježíšem, musí přijmout, o čem Ježíš mluvil, zejména na počátku opravdu hodně. Totiž, že náš nějvětší problém nenáí intelektuální, ale morální. Na prvním místě nejde o tajemství, která neznáme či nechápeme. Ale o náš hřích, naši vinu, které známe dobře. O zlé důsledky našich slov a činů, které až příliš dobře chápeme.

A to je potíž se zákonníky a farizeji: Jiní byli i ochotni říci Ježíši „Mistře“. Byli i ochotní se s ním veřejně bavit, dokonce ho k sobě pozvat domů. Zejména zákonníci a farizeové v Galilei. Ale jen potud, pokud s ním mohli mluvit jako mistr s mistrem, učitel s učitelem. Co mu dát nemohli, co mu odevzdat nemohli, bylo vyznání hříchů, jaké k němu dovedla přinést třeba ta žena hříšnice, která svými slzami umyla jeho nohy. Tito učitelé nemohli sestoupit do vody, aby byli některým z Ježíšových učedníků – jak totiž víme z Písma, Ježíš sám nektřtil – aby byli některým z Ježíšových učedníků pokřtěni.

Mohli přijít k němu – ale nemohli se dát za ním. Protože křest značí: Jak jsem žil jen své úvahy, jak jsem žil je ze svých pocitů, vedlo jen do slepé uličky, vedlo k beznaději a smrti. Nyní, ty mě veď, Bože. To samé značí i u nemluvněte: Pokud by šlo jen tou cestou, jak je dovedou vést rodiče, pokud by bylo jen tím, co z něj rodiče chtějí mít, nakonec to k ničemu nepovede. Proto Ty je, Pane veď již od počátku a Tvá vůle se staň.

A Ježíš mluví i o narození z ducha. Nezaznělo to v tomto evangeliu porpvé, již na začátku stojí: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili z krve nebo vůle těla nebo z vůle muže, ale z Boha. Slovo vůle je tam hned dvakrát. Vidí člověk svůj konečný cíl, svou naději v tom, čeho se sám může domoci, co svou silou může získat? A nebo v tom, k čemu jej Bůh vede a co pro něj Bůh může získat? Žije jen z toho, jak se rodiče starali nebo nestarali – nebo věří, že se Bůh stará o jeho cíl?

Nikodém namítá věcně a ostatně pravdivě, že člověk se přece od základů nepředělá. Pravdivé je to přísloví: Starého psa novým kouskům nenaučíš. Na to mu Ježíš odpovídá: „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“ Ano, osobnost člověka, jeho sklony, slabé a silné stránky, to se nemění. Konečně, kdyby se člověk skutečně znovu stal nemluvnětem, žil svůj život od začátku, bez Božího vstupu by to nejspíš dopadlo zase stejně, byl by zase tam, kde je dneska. Protože, jak je, jak je jen se svými myšlenkami a pocity, svými návyky, v tom jej vede jeho genetika, co má vrozené. To o moc jinak dopadnout nemůže.

Avšak pokud člověk žije s tím, že pro něj má něco lepšího Bůh, který jej vede, může život člověka dopadnout o dost jinak. A to již v tomto životě. Člověk má svoje pocity, svoje přání, spoléhá-li však na to, že Bůh s ním jako se svým dítětem počítá pro něco lepšího, neřídí se vždy jen tím, co by právě teď chtěl.

Přitom si člověk nedovede ten cíl ještě zcela představit: „Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Musíme počítat s tím, že známe jednotlivé Boží příkazy, Boží řády, víme, co se má – málokdy u všeho najedonou víme, k čemu je to dobré. Míří to k věcem budoucím.

Ježíš se podivuje, že Nikodém jako učitel Izraele tyto věci nezná. Vždyť již skrze Mojžíše řekl Bůh Izraeli: Toto dodržujte a budete žít, nevysvětloval cíl každé jednotlivé věci. Milovat Boha znamená zachovávat jeho přikázání, píše pak apoštol Jan ve svém listě. Co Bůh přikázál, nakonec vede k dobrému, vede k dobrým cílům, i když to člověk třeba ještě nevidí. Kristus k tomu ale navíc dodává: „mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte“. Jestli nefunguje to, co Bůh přikázal zde na zemi, jestli nevede k dobrému, co přikázal na zemi, proč by měl člověk doufat, že to bude fungovat v nebi: Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?

[chybí poslední odstavec, bude doplněn ze záznamu]

Přímluvná modlitba: 
Poslání: Přísloví 19, 20–24
Požehnání: