Dnešní čtení je jedním z mála míst Písma, která nejde úplně přeložit do češtiny. V řečtině znamená slovo „znovu“ zároveň „shora“. Takže když Nikodém mluví o znovuzrození, pochopil špatně. V tom spočívá vtip dnenšího čtení. Ježíš myslí „shůry“, Nikodém slyší „znovu“ a namítá, že myšlenkaznovuzrození, nového narození je absurdní, naivní, což skutečně je.

Snad každý člověk při tom snad alespo někdy zatoužil začít úplně z nuly, od píky. Narodit se znovu a všechno udělat jinak, vidat se novou cestou. Skutečně ale nejde vstoupit do těla své matky a znovu se narodit. A tak někdy alespoň lidé provádějí radikální změny svých životů. Jistě jste někdy narazili na člověka, který náhle přestal jíst maso, začal cvičit, běhat, jezdit na kole. Zaníceně vám líčil, jak se na všechno teď dívá jinak, jak mu bezmasá strava dává pocit lehkosti a pohyb jakou mu je rozkoší. Za půl roku jste ho zas viděli sedět u televize s pořádnou porcí vepřového. Ostatně, na všem, s čím člověk přestane, bývá nejlepší ta chvíle, když zase začne. A na každém předsevzetí tak chvíle, kdy ho člověk vzdá.

Pro odlehčení zmiňuji spíše různé sklony v životosprávě, protože to je věc nepodstatná. Časem prostě člověk v životě dostane svůj tvar, vyvinou se u něj určité sklony. Nějak člověka vytvaruje dětství a mládí, nějak prostředí, nějakým se, a to stejně vždy z největší části, stane sám, v důsledku svých voleb. Tím, co se mu zalíbilo, co proto stále opakuje. A co se mu stálý opakováním vyrlo do duše jako drážka do gramofonové desky. Takže už pak pořád jede v tom samém.

Povaha se nemění. A lidé obvykle stále opakují stejné chyby. Snad u každého člověka lze nalézt nějakou zlou věc, kterou by nikdy neudělal, ani by ho to nenapadlo. Co je pro jednoho smrtelné pokušení, toho si druhý sotva všimne. Každý počet má jen omezený počet slabostí, nikdo není slabý ve všem. Každý má svou známou achylovu patu, chybu, kterou má sklon stále opaovat. A ovšem, každý má také své silné stránky.

A tak narození z hůry, narození z Ducha svatého, jehož seslání dnes oslavujeme, neznamená znovuzrození, změnu povahy. Nepůsobí, že by se člověk stal někým jiným. Ostatně, když říkáme, že Bůh miluje člověka – tak co by to bylo za lásku, když by řekl: Budu tě mít rád, když se staneš někým úplně jiným. Když z toho, čím jsi kdy byl, nezbude vůbec nic. Mohli bychom milovat člověka, kterému by někde vymili mozek tak, že bychom ho už vůbec nepoznávali? I kdyby se stal laskavým, ochotným, spolehlivým. Ale byl by to už úplně jiný člověk. Jako by toho starého nahradili někým novým. Právě tohle lidi děsí u sekt, právě tohle nikomu radost nepřináší.

Naproti tomu, z čeho mají radost všichni je, když někdo, jak se říká, dostane rozum. Když člověk odmala tvrdohlavý najednou je schopen také poslechnout dobré rady. Zůstává trochu tvrdohlavý dál, cítíme, že sám se sebou musí bojovat. Ale přeci jen, dostal rozum. Jeho tvrdohlavost už není zničující vášní. Už ví o tom, jaký je, že si sám na sebe musí dávat pozor, nebo by sám sebe zahubil. Všichni mají radost, když člověk od mala narozhodný přeci najednou nějak dokáže jednat sám za sebe. Cítíme, že mu to dělá daleko větší potíže, než ostatním. Ale dostal rozum a ví, že na něm závisejí jiní lidé, že se musí starat. Dostal rozum.

Ano, dostal rozum. Tak bychom mohli česky opsat ono Ježíšovo „narodit se s hůry“. Znamená to myslet, chtít a jednat jako ten, kdo se dívá s hůry, jako Bůh. Znamená to vidět sebe sama mezi ostatními lidmi. Znamená to znát Boží vůli a Boží zákon a chtít je naplnit i ve chvílích, kdy je to pro mne nevýhodné, kdy je to pro mne nepříjemné. Narodit se shůry znamená vědět, že nejsem sám na světě. A že nejsem ten nejdůležitější na světě.

Proto tak Ježíš odpovídá Nikodémovi, který říká: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Nikodéma přesvědčila znamení. Velká uzdravení, velké proměny. Nikodém si říká: Bůh dává moc. To je sice pravda; ano, mluvili jsme tu o našich sklonech, o slabostech povahy. A ano, není žádný zlý sklon, žádná slabost, které bychom v moci Boží nemohli překonat. Nad každým pokušením můžeme zvítězit.

Ale Ježíš říká: Důležitejší, než jak efektní různé proměny a uzravení je rozumět, proč lidi uzdravuji – pro království Boží, aby mohli žít s druhými lidmi. Důležitější, než jako moc se člověk překonává a mění, je, pro koho se překonává a mění.

Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Narodit se z vody, znamená křest. Už v Nikodémově době podstupovali pohané při přetoupení na židovství rituální koupel ve vodě. Pak přišel Jan Křitěl a řekl: I my Izraelci, úplně každý člověk ze sebe potřebuje smít svůj starý život. Ale ještě spíše staré uvažování. Ve vodě sám sebe jakoby utopit, ve chladné vodě se jakoby probrat pro Boha. I Kristus sám, bez nějakých starých hříchů, přece podstoupil křest. I on jakoby řekl: Teď ať se utopí ten, kdo si žil svůj život (jako Kristus do svcýh třiceti) a ať se proberu pro Boha.

Narodit se z Ducha pak znamená v tomhle rozhodnutí pokračovat. Proto křtíme i nemluvňata, protože chceme, aby z nich nevyrostli lidé, kteří jsou jen pro sebe, ale lidé, kteří se probrali. Se kterými je řeč, kteří myslí i na jiné, kteří se dovedou ovládat a překonávat.

Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Co se narodilo z těla, je tělo: A tak, přirozeně, zůstávají nám naše slabosti, o kterých teď už víme, na které si musíme dávat extra pozor, které by nás mohly i zničit – Ale co?! To je jenom tělo. My jsme se přece narodili z Ducha. A tak pro nás už nebude to hlvní, jak se při čem cítíme, po čem prahneme, co na nás doráží. Ano, víme o všech svých sklonech, ano, nic moc s nimi asi neuděláme. Ale co?! Narodili jsme se přece z Ducha, nenarodili jsme se proto, abychom ve všem poslouchali jen své pocity, svoje srdíčko.

Narodit se z Ducha tak rozhodně neznamená nějaké velké duševní zážitky. Nějaká vidění, slyšení nebeských hlasů, nějaké velké nadšení a bušení srdce: To může být a nemusí. Někteří lidé mají ve sv víře hluboké duševní prožitky, někteří prožívají víru daleko střízlivěji – ale vždy jde jen o tělo. A o se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.

Z Ducha jsou věci, které napomáhají růstu Božího království. Z Ducha jsou věci, které nám mohou rozbušit srdce – ale také vůbec nemusí. Ano, toto je třeba opakovat: Z Ducha jsou věci, které nám mohou rozbušit srdce – ale také vůbec nemusí. Protože srdce je pořád tělo – a tělo a Duch, to jsou různé věci.

A tak z Ducha třeba je, když si člověk konečně začne dávat trochu pozor na věci, které mu lidé už dlouho vyčítají. Tělo by řeklo: Ale, dejte mi pokoj, já už jsem prostě takový. Ale Duch se zamyslí. Z Ducha je i hájit pravdu proti většině, nepřidat se k neřesti a chybám většiny. Tělo říká: Nebudou tě mít rádi, když s nimi nebudeš souhlasit. Ale Duch se zamyslí. Duch řekne: Kdo mě má opravdu rád, bude mě mít rád, i když s ním nebudu souhlasit, i když budu kritický.

Zní to velmi obyčejně, že? Ale právě něco obyčejného bychom měli čekat podle toho, jak Kristus končí svou řeč: Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? Vždyť jednání z Ducha, to je vlastně to, o čem každý ví, že by tak měl jednat, ale nechce se mu. Jednání z Ducha, to je vlastně něco známého.

Ale stejně překvapí, když tak opravdu někdo jedná: Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. Vidíme, že někdo jedná dobře, ale jsme celí překvapení, proč to dělá, když z toho nic nemá. A nebo sami jednáme dobře, všichni vlastně vědí, že tak by se jedat mělo, ale všichni se diví: Co tím sleduje, co z toho má?

Nu, dopřejme si všichni takový luxus, jedat tak dobře a nezištně, aby z toho měli všichni zamotanou hlavu!