Noční rozhovor s Nikodémem končí Ježíšovým odchodem do Judska, kde křtí. Dále pak pokračuje Janovým vyznáním Krista po té, co se většina lidí nechává křtít u Ježíše. Ten rozhovor právě křest objasňuje.

Nikodém přichází pod silným dojmem z Ježíšových znamení a zázraků. Tím začíná svou řeč, ale Ježíš jej zarazí hned v začátku: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. Ježíšova znamení viděl kde kdo. Davy se kvůli nim na něj tlačily. A kde nakonec byly ty davy po Ježíšově zatčení? Nezůstal nikdo, kdo by se dožadoval jeho propuštění. Ježíš si nedělá iluze, že by jeho znamení byla nějakým receptem na úspěch.

Kdo by to měl vědět lépe, než znalec Zákona Nikodém? Ježíš zmiňuje Mojžíše, který vztyčil hada na poušti. Po tom, co na Egypt dopadaly rány. Po tom, co Izraelci prošli rudým mořem, pili z pramene, který zázračně vytryskl ze skály, jedli manu atd. Po tom všem stejně nevěřili Hospodinu a jeho služebníku, takže je kousali ohniví hadi a právě kvůli těm uštknutím musel Mojžíš vztyčit obraz hada – což vlastně po všech těch divech nebylo nijak působivé, ale pomáhalo. Takže, ano, Ježíš činil znamení. Ta ale stejně pomůžou jen tomu, kdo je připraven uvěřit. A ještě spíše potvrdí slabou víru těch, kdo už věří.

Člověk prostě musí být tak říkajíc z jiného těsta, ještě než ty divy spatří. Nikodém se ale ptá správně: Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit. Jako každý z Ježíšových protějšků v hovoru, i Nikodém se zde ptá za nás, předkládá Bohu naši pravdivou zkušenost:

Co jsme zakusili – ale také co jsme sami dělali – nás nějak tvaruje. Když vás od dětství hýčkali, celý život pak už máte velká očekávání od lidí. Čekáte na pochvaly, na to, jak každý váš čin či myšlenku lidé ocení. Ono to sice nepřichází, ono vám možná dojde, že teď už je to jinak. Ale marná sláva, tu touhu pořád máte. Když vás drželi hodně zkrátka, později moc nevíte, jak laskavost od druhých přijímat, máte z toho rozpaky, máte pocit, že si nezasloužíte. A třeba vám i dojde, že byste si měli dopřát přízeň a laskavost druhých. Ale stejně se z ní cítíte provinile.

A stejnou měrou, co si člověk jednou navykne, těžko odvyká. V našem mozku věci, které stále opakujeme, pomalu jakoby vyrývaly stále hlubší koleje, jako kola vozů na bahnité cestě. A naše chování samo po čase jakoby zapadá to těchto kolejí. Není to tedy jen to, jak se k nám choval svět, ale i to, jak my jsme se sami ve světě delší čas chovali, co nás trvale mění.

Nikodém je tedy skeptický k tomu, že by se člověk mohl nějak od základů změnit a má pravdu. V tom podstata být nemůže. Nakonec i v našich sborech, pokud nám to stojí za pozornost, vytušíme, kdo jak vyrůstal, kdo je z jakého kraje, jaké má kdo své silné stránky i své slabiny, se kterými srdnatě zápasí. Naše znovuzrození ve křtu z nás neudělalo nepopsaný list. Lidi bez tváře, s vygumovanou hlavou. Naše sbory se rozhodně neskládají z nějakých klonů.

Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ Podstata toho znovuzrození totiž není v tělu. Křtem jsme rozhodně nezískali nová těla – a ani nové duše. Duše je v tomto světě se tělem nerozlučně spojena, duše je také stvořená. Duše není duch. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Vždyť i to, že něco v duši cítíme, poznáváme vždy z těla: Říkáme „úzkost“ a myslíme tím ten pocit, že máme jakoby sevřený hrudník, nebo jako by nám na prsou ležel kámen. Říkáme radost a myslíme tím z části i ten pocit doširoka roztažených plic. Někdy lidé nedovedou svůj pocit ani předat, protože jak jsou různá jejich těla, tak různé pocity i prožívají ve svém těle trochu jinak a jinde. Zkrátka, pokud jde o znovuzrození, nemůže být jeho podstata v pocitech a prožitcích, protože ty jsou součástí těla: Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Že něco silně prožíváme ještě neznamená znovuzrození. Někdo je tak nastavený, že silně prožívá kde co, někdo zůstává poměrně klidný i ve svůj svatební den, i na pohřbu a tak dále. Krásně je to vidět na Žalmech: Jedny jsou plné jásání, druhé plné sklíčenosti a přece vznikly ze stejného Ducha.

Ježíš tedy věc objasňuje: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Aby bylo zřejmé, že proměna nepochází z našeho nitra, říká z vody a z Ducha. Voda naznačuje něco vnějšího. Když se pak Nikodém ptá, jak se to může stát, Ježíš se právem diví, že by tohle učitel Izraele neznal. Vždyť už ve čtvrté knize Mojžíšově se právě vodou očišťuje od hříchu. Dodnes Židé nevstupují na chrámovou horu, protože není kněze, který by pro ně připravil vodu z oběti k očišťování. Sám sebe člověk očistit nemůže. Ale od dob Zákona jej Bůh skrze znamení vody na základě oběti prohlašuje za čistého.

O Ježíšovi řekl Jan Křtitel, že bude křtít Duchem svatým a ohněm. A my dnes vidíme na konci našeho čtení Ježíše, jak skrze své učedníky křtí u Jordánu. Vodou. Ale právě skrz to znamení vody sám Duch působí. Jak nás učí list Židům, staré očišťování bylo založeno na oběti, která se musela stále opakovat. Nové očišťování je však založeno na Kristově oběti, která je jednou provždy.

Není překvapením, že Nikodém z farizejské školy to nechápe. Všímal si zázračných znamení. Farizeové vůbec si všímali, zda se Ježíšovi učedníci postí, zda si myjí ruce. Všímali si, že Ježíš jí s celníky a hříšníky, všímali si, že jí a pije. Všímali si skutků, kterými se jde vykázat.

Ježíš však přichází jako dovršení a naplnění všech obětí Zákona. Jeho oběť působí, dokonaleji než v Zákoně, že kdo je pokropen vodou křtu, je někým jiným před Bohem, bez svého přičinění. Není to po pravdě něco, co by už v náznaku nebylo v Zákoně a Nikodém by to měl znát.

A tak, bratři a sestry, od chvíle, kdy jsme byli pokřtěni, ač se tím naše těla nezměnila, Bůh sám nás bere jinak. Někdo by snad namítl, že ne všichni, kdo byli pokřtěni, zde s námi dnes jsou, byli před týdnem nebo budou za týden. Ti však to slovo, které zde zní, neslyší. Vy, kteří jej slyšíte, však víte, že je s vámi něco jinak. A není to z vás. My sice máme ty povahy, co jsme měli více méně vždy. Máme ty sklony, které jsme nějak měli vždy. Ale cosi zvláštního se děje. Takže nakonec mnohdy jednáme proti své povaze a proti svým sklonům. Znáte to jistě. Mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli.

Někdy si říkáme, že vlastně naše „nátura“ křesťanství neodpovídá. Odkud vlastně to, že jsme v církvi? A někdy si říkáme, zda to, co Bůh chce, je skutečně náš cíl. A to je celkem dobrý postřeh. Protože skutečně, co se narodilo z těla, je tělo. Jen část z nás souhlasí s Bohem bezvýhradně. Ale často nakonec uděláme, i co se nám nechce. Protože tak to má být. Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. Nesedí to vždy naší povaze, co Bůh chce. Nekryje se vždy s našimi přáními, co Bůh chce. Ale mnohdy nakonec stejně uděláme, co je správné. A víme, že to bylo správné – i když ze své přirozenosti ani ze svých cílů jsme to vyčíst nemohli.

Proto nakonec přicházíme i ke slyšení Božího slova. Abychom poznali, že věci, které nám třeba nejsou zrovna vlastní, jsou přece dobré. Kdo činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. Amen