Introitus: Žalm 2
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle po Trojici.
2
Vstupní modlitba: Všemohoucí a dobrotivý Pane, náš nebeský Otče, dej, aby běh tohoto světa byl tvou prozřetelností řízen na cestu míru, tak aby ti tvá církev mohla radostně sloužit v důvěře a pokoji. Skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen.
1. čtení: 2 Královská 17, 22-33
292
2. čtení: Jan 4, 1-10

Vy uctíváte, co neznáte, praví Ježíš Samařance. Samařané vznikli smíšením méně schopných Izraelců a přesídlených cizinců, když si Asyrská říše podrobila Severníé Izrael. Velké říše takto často stěhují obyvatele, aby nikdo nebyl doma ve své zemi. Aby jeho jediným domovem byla právě jen ta říše. Cizí lidé, přistěhovaní z dálky nejsou v nové zemi doma, nemají k ní vztah. A ti původní obyvatelé, kteří byli v zemi zanecháni, ji také neměli úplně za svou, i když tam žili od narození. Komu se moc nedaří, kdo mnoho nemá, nemá často ani na vlastní zemi velký zájem. Nemůže toho ani mnoho ovlivnit, říkává: „Co je tohle za zemi, jak to vedou, tohle se může stát jen u nás, zase jsme nejhorší.“ A tak dále. Asyrská říše usilovala o lidi, kteří nejsou ve své zemi doma a tedy ji nebudou ani bránit, nebudou se o ni prát. A u Samařanů se jim to podařilo.

Ale ne nastálo, protože nikdo nevydrží věčně nikam nepatřit, nemít domov, nemít svůj Tábor. Samařané byli původně lidé bez tradice, bez přesvědčení. Z nutnosti uznávali Hospodina, ale uctívali i mnoho jiných Bohů. Jak jsem řekl, člověk nevydrží bez kořenů věčně, rozhodně ne po více generací. Potomci a potomci potomků časem začnou silně potřebovat něčeho se chytit, k něčemu se přimknout, na něčem založit základ.

Samařané, ve snaze dokázat dodatečně svou opravdovost, uznávali z Písma jen pět knih Mojžíšových, žádnou další knihu. To byla hlavní věc, jíž se lyšili od židů. Zůstává to stejné dosud: Silná, pevná víra se raduje z celého Písma a uznává celé Písmo. A počítá s tím, že čemu ještě dnes nerozumí, tomu porozumí časem. I těm nejpodivnějším věcem. Protože celé Písmo pochází z Božího ducha.

Silná víra je plně zaujata tím, čemu věří. Slabá víra je plně zaujata sama sebou. A má naopak sklon v Písmu škrtat, ořezat je až na kost. Jako Samařané měli jen svých pět knih Mojžíšových a nic víc, stejně tak dnes narazíme na směry a sekty, které znají z Písma jen Nový Zákon, ba z Nového Zákona jen epištoly či knihu Zjevení. Nebo, ještě hůře, na opravdu velké množství lidí, kterému z Písma zbylo jen podobenství O milosrdném Samařanu, jen jediný princip, jen charitativní práce. A když se tedy zeptáme, proč se Židé se Samařany nestýkali, odpověď se jeví jasnější: Co vám může dát ten, kdo z Písma jen škrtá? Co se můžete dozvědět od toho, kdo vám téměř na vše řekne: To už neplatí, tak to bylo dřív, to je plod dobového myšlení? Co vám může dát ten, kdo jen bere?

Ježíš však vztáhl k Samařanům ruku. Ano, tak se obvykle dnešní čtení vykládá a je to tak. Ale je potřeba si všimnout, jak: Ježíš se k nim přiblížil tím, že po nich něco chtěl. Ježíš k nim přišel s tím, že mu skutečně mohou něco dát. Řekl té ženě: Dej mi napít.

Na tom vidíme, že druhého skutečně uznává jen ten, kdo od něj něco očekává. Můžeme jít i dále: Pravá láska od druhého něco čeká, vidí v něm přínos. Že má člověk co nabídnout, překonává nepřátelství. Vidíme to kolem sebe: Můžete být cizinec ze vzdálené země, dokonce ze země, ke které vládne nepřátelství. Dokonce můžete být přesvědčení, ke kterému vládne odpor. A přece, jako lékař nebo podobný odborník se přece v cizí zemi uchytíte. A podobně velkou šanci máte i jako instalatér, zedník, klenpíř a tak dále. Nepřátelství překonává, když máte co nabídnout.

Ježíš přišel k Samařanům s tím, že i lidé chabého přesvědčení stále mohou dát vodu tomu, kdo je unaven cestou. Něco, o co unavený pocestný opravdu stojí. Narazil však, jak se zdá, na osbu opravdu mdlého ducha. Protože člověk by měl být poctěn tím, že je v určitou chvíli jediný, kdo může něco dobrého udělat, jediný, kdo může přispět radou či dobrým slovem. Samařanka však vidí v Ježíšově žízni jen páku, jen výhodu, jen příležitost k výčitkám: „Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“

To je opravdu pošetilé. Vždyť tím nakonec člověk nejvíce trpí, když se od něj už nic nečeká. To je ten nejtežší život a právě u těch, kteří prostě mnoho dát nemohou, vyzývá Písmo k největšímu pochopení a slitování.

Zbývá dodat: Mít co dát je poctou ve chvíli, kdy si to člověk může dovolit, kdy ho laskavost nezabije. Samařanku by rozhodně nezabilo dát Ježíšovi napít, nechtěl u ní bydlet, nechtěl si ji vzít za ženu, nechtěl po ní, aby mu od teň dávala pít každý den a podobně.

Protože jediný je ten, kdo může dát celý svůj život pro druhé, Kristus. „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Proto jemu patří veškerá pocta, proto také my svůj život nikomu dávat nemusíme, ani nemáme – ani totiž nemůžeme, nemůžeme tím nikomu skutečně prospět.

Ale pokud můžeme někomu prokázat laskavost, je to pocta, ocenění nás samých. Stejně tak, pravá láska k druhým lidem je od nich něco čekat. A ovšem, být si vědom, že od nich něco čekáme, mít radost, že to dostáváme, to, čím jsou pro nás druzí lidé, každý jejich dar a laskavost uzávat a být za ni vděčen. Amen

292
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Janův 3, 1-3
Požehnání: Izraeli, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Áronův dome, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem. Hospodin na nás pamatuje, on nám žehná: žehná domu Izraele, žehná domu Áronovu, žehná těm, kteří se bojí Hospodina, jak malým, tak velkým. Hospodin ať vás rozmnoží, vás i vaše syny! Požehnej vás Všemohoucí...
485