Židé se se Samařany nestýkají. A vědí proč. Samařané neměli žádnou důstojnost. Samařané byli nízcí. To ještě není tak zlé. Ale ve své nízkosti a neurozenosti libovali. A s takovým člověkem se těžko nějak stýkat. Pohleďme jen, jak dopadl sám Kristus, když jim chtěl podat ruku.

Jak jsme o nich četli v Knihách královských, byli to lidé, kteří se naučili bát Hospodina ze strachu, ale jinak si dál žili po svém. Za časů Nehemijášových jim nebylo jako polovičním pohanům dovoleno stavět chrám. Proč se Ježíš rozhodl se Samařankou mluvit, to ví jen on sám. Jen on sám ví, proč vlastně mluví s námi. Třeba měl tehdy opravdu jen žízeň. Ale jako ten, skrze nějž je všechno stvořeno a jemuž všechno patří se nemusel ohlížet na to, s kým mluví. Vlastně zrovna tak, jako my. Díky němu i my jsme dědicové království, všechno je naše a nemusíme se ohlížet na lidské soudy. Ježíš řekl Samařance: Dej mi napít.

Od někoho něco chtít je vlastně docela vstřícné. Dáváme tím člověku najevo, že může být užitečný, že s ním počítáme. To jen naše doba žije v omylu, že si má každý stačit sám. Místo, aby Samařanka přijala pozvání do společenství, k službě Kristu, začne mluvit o tom, jak to obyčejně chodí. Jak ty, jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít. Musíme se zeptat: Proč vlastně mluví? Vždyť říká to, co každý ví. Ano, takhle to obyčejně chodí, Židé se se Samařany nestýkají. Ale vždyť se právě stal pravý opak – Žid Ježíš od ní chce dát napít. Proč připomíná, jak to chodí, když to právě v Ježíšovi přestalo platit?

Takto jednají lidé, kteří se cítí slabší. Dá se to vypozorovat z průběhu dnešních debat na duchovní témata. Když někdo cítí, že argumenty jeho protějšku jsou silnější a že už na ně nemá co říci, obvykle rozhovor zakončí větou: No, každý máme svoje. Důležité je nikomu nevnucovat svůj názor a nebrat mu ten jeho. Kdo je přemožen silou pravdy, ten by byl rád, aby mezi lidmi zůstalo rozdělení. Kdo je přemožen silou pravdy, byl by rád, aby každý směl mít vůj názor, aniž by ho musel zdůvodňovat. Kdo je přemožen silou pravdy, ten rád říká, že pravdu vlastně nejde najít a důležité je, jak to kdo cítí. Když lidé opustili pravdu, objevili toleranci. Když lidé opustili pravdu, na její místo postavili city.

Kristus ale přišel, aby rozdělení mezi lidmi pominulo. Aby skončilo otročení vlastním citům. Samařanka mluví o zvycích a o cítění lidí. Ježíš mluví o poznání a vědění: Kdybys znala, co dává Bůh a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho a on by ti dal vodu živou. Jako bychom slyšeli otázku: Proč zůstáváš u své jalové zkušenosti. Proč nevyjdeš z vězení vlastních pocitů k prameni radosti, k prameni živé vody? Proč tak trváš na tom, čím teď jsi?

Ne, v Kristu žádná žena nemusí být slepicí a žádný muž nemusí být nadutým trubcem. Kristus vchází do našeho světa, kde si muži zakládají na vychytralosti místo na své cti, na ublíženosti místo na houževnatosti na zbabělosti místo na odvaze. Ženy pak na záludnosti místo na laskavosti, na tvrdosti místo něhy, na jízlivosti místo pochopení. Zdaleka tedy nejde jen o rozdělení Židů a Samařanů. Jde o hříšného člověka, který utekl od svého určení k pravému opaku a ještě to pokládá za výhru.

Kristus tedy ukazuje té ženě východ z tohoto vězení nectností, ve kterém se tak dobře zabydlela. A co na to ona? Sníží se k ještě větší hrubosti: Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda. Kde bys byl bez mého vědra? Když už opravdu dojdou všechny argumenty, když před tváří pravdy padne i rozdělení lidí podle jejich osobních pocitů, pak už zbývá jen zaútočit praktickými důvody. Vzpomeňme jen na všechny ty filmové obrazy nepraktických duchovních, padajících v plné slávě obřadního roucha do bláta. Vzpomeňme na ty mnichy a faráře, kteří koktají před krásnou ženou. Každá moudrost se tak dá shodit nějakým poukazem na to, že je vlastně mimo potřeby těch „obyčejných lidí“. Samařanka tu sází na ty základní vlastnosti a potřeby všech lidí. Každý musí pít, jíst, spát, každý potřebuje teplo, světlo a nějaké to povyražení. A v tom jsme si rovni. A kdo tyto věci ovládá, je na koni. A když má v ruce tyto praktické důvody jako trumf, může si dovolit odvolávat se na praotce Jákoba. Odvolává se na autoritu, která jí nepatří, se kterou nemá nic společného. Samařané nebyli Jákobovi potomci. A nic se nezměnilo, i dnes s oblibou kdekdo poukáže na ten nejtělesnější dopad učení církve a řekne: Co by na to řekl Ježíš? Co by řekl Ježíš na to, že se někdo trápí v manželství a vy jste proti rozvodu? Nechal by snad Ježíš někoho trápit? To ovšem nebývá řeč věřícího, takhle většinou mluví nevěřící, kterému je nějaký Ježíš většinu času ukradený, jen se mu teď hodí do krámu.

Ten skutečný Ježíš ale říká: Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. A tak rozbil tuto námitku tak, jak by nikdo z nás nedokázal. Říká: Co pomůže blaženost těla, co pomůže, když máme vše zařízeno a zajištěno pro svůj život, když nevíme, co s tím životem udělat. K čemu je nám všechno, když nevíme, co sami se sebou? Vyhovovat svým potřebám, přelétávat z jedné věci na druhou, to vlastně znamená začínat pořád od začátku. Já nabízím konec té lidské žízni, už nemusíte v životě hledat, pořád zkoušet něco nového, už budete mít uděláno, zařízeno. Už nemusíte začínat pokaždé od začátku. Teď můžete začít dělat pokroky. Už nebudete věční začátečníci, ale budete žít k životu věčnému.

A Ježíš řekl dost, aby mohl kdokoliv pochopit. A teď už není ani vtipné, co mu žena odpoví: Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela sem chodit pro vodu. A jako by Ježíšova tvář náhle zvážněla. – Na trucování před Boží pravdou opravdu nemá cenu odpovídat. Takže už se nebudu bavit se ženou, protože to není zvykem, udělal jsem něco navíc a nebyl zájem. Takže teď už se budu bavit jen s tvým zákonným zástupcem. A vida, nemáš muže, mělas jich pět a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. Jako by tou otázkou řekl: Když jsi tak protřelá, tak mi ukaž, jak ty umíš prakticky hasit svou žízeň. A je odhalen život plný zmatků, neschopnost v čemkoliv vytrvat, pokračovat. Všechno tak dobře znáš a přitom si pětkrát musela začínat od začátku. A tím vlastně končí příběh té ženy.

A začíná příběh evangelia. A tu se musí přiznat, že oni uctívají, co neznají, že spása je ze Židů. To platí i pro nás, i my uctíváme, co neznáme, neboť spása je ze Židů. Ovšem v Kristu přišla hodina, kdy už nikdo není vázán na to, čím je, na svou zkušenost. Kdy každý smí vyjít ze sebe k Bohu v Duchu a Pravdě. Už není stínící zeď našich životů, ale pravda, která osvěcuje veliký zástup církve. Kristus je to, ten který k vám mluví. Proto už se nikdo z učedníků neptá, jak to, že Ježíš mluví se ženou Samařankou nebo s kýmkoliv jiným, nám podezřelým. A už nikdo nevěří pro svědectví lidí, ale každý se může setkat s Kristem samým a jemu uvěřit. To proto, že jeho pokrm jest, aby činil vůli toho, který jej poslal a dokonal jeho dílo.