Introitus: Žalm 1
Pozdrav: Jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. neděle po Trojici
396
Vstupní modlitba: Pane Ježíši Kriste, ustanovil jsi na zemi svou svatou církev a pověřils ji zvěstí smíření. Prosíme Tě pokorně, sešli nám Ducha svatého, abychom spasitelnou pravdu vyznávali. Dej, abychom navzájem žili jako děti svého nebeského Otce, vždyť ty, Pane, s Otcem i s Duchem žiješ a kraluješ na věky věků. Amen
1. čtení: Kazatel 9, 13–18
440
2. čtení: Jan 4, 10–12

Samařská žena se Ježíšovi viditelně vysmívá. Všimněme si, že žádná z jejích slov nejsou upřímnou odpovědí na to, co Ježíš říká, upřímnou otázkou. Ježíš nejdříve řekne: „Dal bych ti vodu živou.“ I malé dítě ví, co je živá a mrtvá voda. Živá voda přestavuje moc křísit mrtvé, jak známe ze Zlatovlásky. Ano, živá voda, i v češtině, označuje původně pramenitou, tekoucí vodu. A mrtvá voda vodu stojatou, z nádrže, ze sudu na zahradě. Je jasné, která je lepší na pití, proč se té které tak říká. Ale i dítě chápe, že ta voda v pohádce je něco jiného. Takže když Samařanka řekne Ježíšovi: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu?“, dělá se hloupější, než je.

V křesťanstvu našeho času je toto předstírání nepochopení vlastní všem křasťanským extrémistům: Křesťanům, kteří se staví jako extrémně svobodomyslní i těm, kteří se staví jako ti nejoddanější a nejčistší. Sice: Přesvědčení, že k lidem je třeba mluvit těmi nejsoučasnějšími, nejmódnějšími slovy. Dodejme, že ti, kdo mají svobodomyslnost ve štítě, jsou obyvkle už dost staří a tedy za to nejsoučasnější považují něco staré třicet let, možná i víc. A co ti nepokorní, kteří si myslí, jak dnešnímu světu rozumí, dnešním mladým, když s nimi stejně na skatebordu nejezdí a stejně s nimi v důsledku chtějí mluvit z pozice otce, rodiče, fotra.

Nám je však zaslíben věčný život a tak nikdo z nás nemusí předstírat, že je mu patnáct. Nikdo z nás si nemusí myslet, že mu v životě něco uteklo, protože máme život navěky. Můžeme se chovat a mluvit přiměřeně svému věku. Nemusíme se pídit po těch nejnovějších slovech. Protože jsou nám dána slova věčná. To vidíme zde: Každý ví, co je to živá voda. Uvedu jiný příklad: Každý současný člověk ví, co znamená slovo „drak“. I když nikdy žádného neviděl, dokonce ani vidět nemohl, protože drak neoznačuje nějakou všední věc, ale nadzemského ducha zla. Stejně tak každý ví, co znamená slovo oltář, trůn, meč, i když většina z nás nemá doma ani oltář, ani trůn, ani meč. Jsou to slova, která používáme pro něco důležitejšího, než pro všední věci a všichni jim rozumíme. Ta slova jsou velmi užitečná, protože je u nich skoro jisté, že všichni, kdo je slyší, mají dost podobné pocity. Když se těchto srozumitelných slov vzdáváme, pak nás usvědčují slova „synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla“. Vždyť v těch nejsoučasnějších filmech, počítačových hrách a pokleslých románech se to draky, trůny, oltáři atd. jen hemží.

Samařanka se tedy posmívá nepraktickému Ježíši, kterému chybí soudobá technika k nabrání vody, vědro. Po pravdě řečeno, asi najdeme víc lidí, kteří nevědí, co je vědro, než těch, kteří nevědí, co je živá voda. Rychle stárne, co je současné a její se velmi praktické. Vidíme tedy, kdo je zde ten moudrý, kdo pošetilý. Pamatujme však také, že Kristus žil svůj život pro nás a před námi prošel také mnoha svízelnými situacemi, nesl naše ponížení. A tak, na druhou stranu, skutečně vědro nemá. Z toho můžeme vzít tato poučení: Za prvé: I když máme pravdu, i když mluvíme upřímně, o tom co známe, o tom, co vy druhým přineslo lepší život, beztak můžeme být vystaveni posměchu, na který je těžké něco říci. Je to prosté: Že přede všemi vypadáme legračně neznamená vždy, že nemáme pravdu. Někdy ano, ale ne vždy. Kristus za nás prošel první právě takovými chvílemi.

Druhá věc je, že Kristus skutečně vědro neměl, žízeň jej zastihla na dlouhé cestě – v lidském životě nejde při nejlepší snaze vždy všechno naplánovat. A skutečnou žízeň opravdu měl, protože je skutečný člověk. On za nás podstoupil ponížení, abychom my nemuseli. Z toho plyne, že bychom měli být připraveni a jak jen můžeme nedopustili, abychom byli někomu vydáni na milost a nemilost. Buďme mi těmi, kdo mají vědro. Abych to názorně přiblížil: Kdo má auto, ať je tím, kdo v něm mám startovací kabely, lékárničku, hasicí přístroj pro nepravděpodobné, nenadálé události. Buďme raději těmi, koho v nenadálé chvíli budou lidé prosit než těmi, kteří prosí. Protože Kristus je Král králů a Pán pánů, vládce všeho světa. Jako takový může po světě chodit nalehko. My nejsme Král králů a Pán pánů, ale jsme Kristovi služebníci, učedníci a mladší bratři a sestry.

I Kristus sám, ostatně, když chodil po světě, choval se velmi prakticky. Když se podrobněji podíváme zejména na Matoušovo a Markovo evangelium, spatříme, jak dobře měl Kristus vše co dělal promyšleníé a zorgranizované. A přes to, není člověka, který by někdy nepotřeboval něčí slitování a pochopení, ač by myslel na vše, co jde. A i v tom nám byl Kristus podoben, právě zde, u studny.

Samařská žena měla Kristu, který šel celý den v prachu a vedru cest orientu, prostě dát napít. Tak jednoduché to je, když máte pochopení pro člověka, soucit a moudrost. S ženou, která právě porodila dítě, nebo s mužem, který složil hromadu uhlí, nezapřádáte velké hovory; stejně tak nemučíte řečmi někoho, kdo prostě potřebuje pít. Samařská žena však pokračuje dabtou o tom, kdo je čí příbuzný: „ Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Inu, one není Jákob.

Je velmi správné zaobírat se dědictvím předků. Vždyť mi sami bychom chtěli, aby naše děti nebo ti, jejichž budoucnosti jsme mohli nějak přispět, měli hezdký život. To je velmi správné, pokud se snažíme od těch před námi získat to dobré, co nám mojli předat. Ale chlubit se vůči druhému svými rodiči, nebo i duchovními předky? Udělej něco většího, než ti před tebou, a pak ve skromnosti řekni: Předkové tak učinili, dali příklad, proto i já jsem to dokázal. Ale to rozhodně není příklad samařské ženy. která rozhodně nevykopala tuto studnu ani žádnou jinou.

Ano, teprve až překonáme naše rodiče i naše předky, pokrevní nebo předky duchovní, pak pokorně řekněme: Od nich jsme se to naučili. Kdo z nás by ostatně chtěl, aby se jím jeho pokračovatelé, tělesní nebo duchovní, oháněli, když skoro nic nepřinesli?

Kristus je u té studny ponížen. Protože má prostě žízeň a je nucen poslouchat rádoby chytré řeči. Přijměme poučení a nepoučujme nikoho, kdo je ve velké nouzi. Buď ho pošleme pryč – protože můžeme. jen ochotného dárce miluje Bůh, ne neochotného. Pokud někomu nechcete něco dát, tak mu nic nedávejte.

Nebo rovnou vyřešme problém toho člověka. A on se možná později sám bude chtít zeptat, co nás k tomu vedlo. Nebuďmě však jako tato žena. která musčí samotného Božího syna, který k ní přišel, svými technickými možnostmi a odkazem předků, kterému sama ani zdaleka nemůže dostát. Buďme těmi, kteří mohou něco dát. Lidé se nás pak možná sami zeptají, možná také ne. A když jsme sami prosebníky, vězme, že náš Pán a král byl v tom před námi. Amen

415, 1–4
415, 5–7
Přímluvná modlitba: Pán je milosrdný ke všem, kdo v něho doufají. Proto se k němu s důvěrou obraťme: Pane, vyslyš nás! Rozpomeň se, Pane, na všechny, kteří pracují ve tvé svaté církvi. Smiluj se nad nimi a žehnej jim. / Rozpomeň se na ty, kteří pečují o chudé. Rozmnož jejich bohatství ve svém království. / Vroucně prosíme za mír a bezpečnost celého světa. Za tvou svatou církev, kterou sis získal krví svého jednorozeného Syna. Na každém místě ji spravuj, aby byla pevná a neochabovala. / Služebníci církve ať hlásají zdravé učení a nevedou život, který by byl výsměchem. / Těm, kteří vládnou, dej pravou moudrost, aby vedli národy spravedlivě a v mír. / Lidem dej pravou snahu žít v poslušnosti a bázni Boží. / Heretikům daruj poznání pravé víry. / Krutým a zlým uděl pochopení lásky. / Těm, kdo opravdově věří, neodnímej hlubší poznání a světlo. / Dej nám příznivé počasí a dostatek úrod. / Nemocným různými chorobami dej rychlé uzdravení, těm, kteří jsou v těžkých situacích a nebezpečích tohoto světa, osvobození. / Těm, kdo jsou ve vězeních, dej milost propuštění; věřícím pevnost, nevěřícím lítost. / Mladým lidem, kteří jsou před manželstvím, pomáhej, aby vedli život zdrženlivý, těm, kteří žijí v manželství, dej svou pomoc v rodinných starostech, ať trvají ve vzájemné lásce. / Těm, kteří se octli na cestách v nebezpečí, dej naději na záchranu. Neboť tebe poslouchá vše, živé i neživé, rozumné i nerozumné. / Pane Bože náš, všem buď vším, buď ochráncem vdov, otcem sirotků, podporou starců, vychovatelem mladých, těšitelem těch, jež svírá smutek, buď pokrmem hladovějících a pramenem pro žíznivé, buď nám, kdo trpíme, koncem trápení, a cestou těm, kteří bloudí. Vždyť ty jsi cesta a pravda. / Skloň se k jednomu každému v jeho potřebách a učiň nás hodnými, aby bylo vidět, že jsme synové pokoje a dědici Božího povolání a blaženého pozvání, neboť říkáš: ,Pojďte, moji požehnaní, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.‘ Dej, ať jsme toho hodni. / Tobě, Pane a Spasiteli náš Ježíši Kriste, který miluješ člověka, tobě, Otče, spolu s Duchem svatým, dárcem života a svobody, přísluší sláva, moc a čest, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen
Poslání: 1 Tesalonitským 5, 1–11
Požehnání: Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí. Ochraňuje všechny jeho kosti, nebude mu zlomena ani jedna. Svévolníku připraví smrt jeho zloba, a kdo nenávidí spravedlivého, ponese vinu. Hospodin vykoupí duše svých služebníků, nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese. Požehnej vás Všemohoucí …
197