Introitus: Žalm 4
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 8. neděle po Trojici.
23
Vstupní modlitba: Bože, náš Otče, učinil jsi nás ve křtu dětmi světla. Nepřipouštěj, aby nad námi získaly moc temnoty bludu, pomoz nám však, abychom zůstali ve světle tvé pravdy, skrze našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen.
1. čtení: Přísloví 31, 1–9
159
2. čtení: Jan 4, 13–26

Dosud Ježíšova slova narážena jen na povýšenost a samospravedlnost, mluvili jsme o tom v předchozích dvou kázáních. Nyní však samařská žena mluví upřímněji, více ze srdce: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Tato odpověď už stojí za zamyšlení: Průměrná spotřeba vody na osobu a den je dnes 109 litrů. Litr vody váží kilo, při dnešní spotřebě by tedy žena musela denně od study odnést sto devět kilo. Nežila navíc sama a i kdyby to i tak bylo méně než dnes, těch padesát kilo denně odtáhla. Studna byla navíc nějakých pár minut za vesnicí, dost daleko na to, aby proběhl tento hovor, než se učedníci vrátili. Odnést padesát kilo kilometr, řekněme. Denně.

Zkrátka, dosud Samařanka říkala samé prázdné řeči. Ale v tomhle má kus pravdy: Člověk, který denně musí odnést třeba padesát kilo třeba kilometr, myslí trochu jinak. Námaha mění způsob uvažování. Často to poznají lidé, kteří dálkově studují nebo se chtějí při práci připravit na nějakou školu: Po osmi, dvanácti hodinách námahy je těžké se soustředit na něco odtažitého. To, kolik toho dovedeme vymyslet a pochopit, závisí na tom, co nám tělo dovolí. Zdroje našich sil jsou omezené. Stejně tak toho, co každý den můžeme stihnout udělat a to udělat pořádně, je obvykle méně, než člověk myslí. Vše se zdá jednoduché do chvíle, než to člověk musí skutečně udělat. Na každodenní život by se snadno dala vztáhnout slova slavného vojenského teoretika: Vše ve válce je jednoduché, ale i ta nejjednodušší věc je obtížná. Tak se dá dívat i na všední den: Úkol je vlastně jednoduchý, dokončit ho je složité.

Ježíš řekl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Obvyklé životní problémy se vracejí: Kdo pije, bude mít zase žízeň. Kdo se nají, bude mít zase časem hlad. A vlastně to ani není špatně: Že nám nechutná jíst je jasné znamení problémů, když nám zase chutná, znamená to uzdravení. Že člověk něco chce ho staví na nohy a nutí k činnosti. Velká část života spočívá prostě v tom udržet se naživu.

Ale zamířit život jen k tomu, že se člověk udrží naživu, není rozumné. Pak ze život pohybuje jen mezi tím, že člověk má trápení – a pak má o něco menší. A pak zas větší a pak menší. Má pádný důvod si stěžovat a pak si chvilku nestěžuje. Ale nikdy nepřijde ta chvíle, že by za něco vzdával díky.

A to je, myslím, ta voda, která se v člověku promění v pramen: Vděčnost, díkůvzdání. Od Krista je třeba očekávat především to, o čem člověk může upřímně říci: Za to jsem vděčný. Za to je třeba se i modlit. Za to, po čem člověk řekne: Získal jsem víc, než jsem zasloužil a víc, než jsem nutně potřeboval. Nyní mám sám chuť udělat něco dobrého, sám mám chuť se nějak odvděčit.

Když se pak učedníci ptají, kde Kristus bere sílu, když mu nikdo nedal nic k jídlu, Ježíš jim řekne to samé, co jsme teď řekli: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.“ Krista nejvíce pohání to, že je Boží Syn. Má proč si sám sebe vážit, protože ho poslal sám nebeský Otec, má to největší pověření. Má proč si sám sebe vážit, sám ze sebe mít radost: Vždyť je dokonalý člověk. Už na počátku vidíme Boha, jak se za večerního vánku prochází zahradou, která se mu prostě povedla, má z ní radost. Je psáno: „Hospodin se bude radovat ze svého díla.“ To je ten nevysychající zdroj.

Pohleďme na cosi podobného v tomto světě: Dívka, která vyhraje soutěž krásy, založí obvykle dobročinnou nadaci. Kdo má v srdci zlobu, řekne že je to jen proto, aby před lidmi dobře vypadala. Ne, před lidmi už dobře vypadá, proto vyhrála soutěž krásy. Důvod je jiný: Přirozená touha se odvděčit. Obdobný neodbytný pocit, že je třeba dávat, když jsem dostal, mají i sportovní borci. Samozřejmě, je tu potíž: Konat skutečné dobro je poměrně složitá věc a dobrá vůle obvykle nestačí, musí se snoubit s poznáním. Zvláště touha miliardářů vykonat něco dobrého, sice rovněž vychází z pocitu vděčnosti, bývá však mnohdy pokřivena nedostatkem pokory. Královna krásy či atlet alespoň dobře vědí, že krása i síla časem vadne, lépe si uvědomují, že člověk je pouhé tělo a tak bych sázel na to, že jejich vděk bude ryzejší, méně zakalený zahleděním do sebe. Nicméně, vidíme, že vděčnost je ten pravý a patřičný zdroj dobrého jednání, nikoliv to, že se cítíme něčím nuceni a tlačeni.

Můžeme rovnou říci, že ta voda, která se stane pramenem, je pro každého křesťana jeho křest. Neřešíme nyní ty, kdo vlastním křtem pohrdli, jejich starosti nejsou starosti naše. Ale pro každého, kdo věří, je jeho křest znamením Božího vyvolení k věčnému životu. Bohu se zalíbilo, aby jeho život trval na věky. Aby trval déle než pyramidy, něž kolosea. Než hory a oceány. Posoudí-li člověk sám sebe, vidí, že pro to není jiný důvod, než Boží laskavost. Zvažte: Je dokázáno, že když člověk třeba s někým uvázne v pátek ve výtahu a v pondělí jej přijdou vyprostit, snad za ty pouhé dva dny často poví tomu druhému vše o sobě, vůbec všechno co ví. Chci tím ukázat, že při dostatku času vypovíme vůbec vše, co v nás je, za pád dnů a pak už není co. Vždyť i když mají lidé dosti dlouho dovolenou, ke konci vlastně ani nevědí, co dělat. Na co tedy trvat věčně, než jen proto, že Bohu se zalíbilo naši věčnost zaplnit radostí. Křest je ten pramen, vyvěrající k věčnému životu v každém křesťanu.

To je tedy ten základní zdroj života a všeho dobrého v nás: Jistota věčného života. Buďme však poctiví alespoň tak, jako dnes ta Samařanka a dodejme: Věčný život vyhlíží někdy dost daleko. Sil je už minimum, přesto dalších dnů je před člověkem nepočítaně. Je tedy potřeba, aby se i v časném životě občas něco podařilo. Aby si člověk také nědky mohl říci: Vida, tak to dopadlo lépe, než jsem čekal. To se samozřejmě stane jen těžko, pokud člověk nepodniká víc, než že pouze přežívá. To se samozřejmě stane jen těžko, pokud člověk nečelí žádnému nebezpečí.

Člověku se tedy lépe žije, pokud něco podniká a to něco maličko nebezpečného; něco, co může dopadnout dobře i špatně. Takovým podnikem, který je nejbližší každému člověku, jsou vztahy s druhými lidmi. V nich je vždy ten risk, že budeme druhými lidmi nějak zostuzeni, že se na nás budou koukat z vrchu. A výhra, pokud si nás lidé váží a uznávají nás. Hovory a spolupráce s druhými lidmi je to nejbližší místo, kde má člověk šanci si říci: Tak vida, dopadlo to lépe, než jsem čekal. Je tam samozřejmě i ten risk.

Ježíš nabízí Samařance věčný život a ona mu na to odpoví v podstatě to, že by chtěla zavést vodovod. Aby tak už nemusela každý den chodit pro vodu. Ježíš však přijme její hru a odpoví jí tak, jak by odpověděl trochu obhroublejší instalatér, člověk přes vodovod: „Pani, přiveďte mi manžela, ať se domluvíme.“ Ježíš s tou ženou dosud mluvil vážně, o hlubokých věcech. Odpovědí mu bylo stále jen: Na tyhle duchovní věci nemám čas, musím nosit vodu ze studně.

Ale jak se ukazuje, Samařanka měla dost času najít si pět mužů. Pět! Jak tedy platí, že máme mít úctu ke každodenní námaze lidí a brát ji v úvahu v jejich duchovním životě, ničí život není bez duchovní stránky – touha najít si v tomto světě protějšek je totiž vždy duchovní povahy. Je to právě to nebezpečné dobrodružství vztahů, touha být někým vnějším posouzen a oceněn. To trochu patří ke všem mezilidským vztahům, u důvěrného vztahu muže a ženy je to ta hlavní část. Je to záležitost dobrodružná a nebezpečná. Proto jeden nezdar nepřekvapí. Ale pět?

Ježíš zasáhl citlivé místo, řeč Samařanky se náhle mění a nakonec říká: Řekl mi všechno, co jsem dělala. Jako na Ježíšovy duševní řeči Samařanka stále odpovídala: Kdo mě zbaví námahy s chozením pro vodu, kdo mi něco dá, je zjevné, že i své vztahy chápala jen tímto způsobem: Kdo mi něco dá, kdo se o mě postará? U všech mezilidských vztahů však platí to, co řekl Ježíš o tom prameni živé vody: Člověk by měl směřovat k tomu, aby nebyl stále tím potřebným, ale měl natolik vnitřních sil a vnitřní radosti, aby byl někým pro druhé. Aby za ním lidé sami přicházeli jako k prameni. Je třeba usilovat o to, aby se člověk nesetrval v postavení prosebníka.

Člověk však pro to nenabere síly jen sám ze sebe, nedovede jen k tomu donusování a tlačení. Je třeba prosit Krista, aby nám dal tu živou vodu. Aby nám již v tomto čase požehnal, dal nám i časných darů a radosti časné. Abychom byli těmi, kdo Bohu i bližním slouží z radosti a vděčnosti, kdo vzdávají Bohu chválu. Amen

440
Poslání: Efezským 4, 22–32
Požehnání: Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích. Hospodin je blízko všem, kteří volají k němu, všem, kdo ho volají opravdově. Vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí, slyší, když volají o pomoc, a zachrání je. Požehnej vás Všemohoucí…
450