Galilejští jej přijali, protože viděli všecko, co učinil v Jeruzalémě o svátcích. I když Ježíš učinil v Káně Galilejské, kam se právě vrátil, svůj první zázrak, přece musí nejdříve odejít pryč, proslavit se v jiném kraji – v Judsku a v Jeruzalémě – aby ho doma přijali.

Ano, prorok nemá vážnosti ve své vlasti. Především proto, že si nedovedeme představit, že by druhý člověk udělal nějaký pokrok, že by duševně vyrostl. Těžko se tomuto úskalí dá úplně vyhnout. Abychom s druhými mohli nějak jednat, nějak vycházet, musíme si o nich udělat nějaký obrázek: Dáváme si dohromady, co jim obvykle vadí, abychom se tomu raději v hovoru vyhnuli. Nebo, je-li v nás zloba, právě naopak – víme, čím druhé srazit, snížit a právě to jim vždy říkáme. Dáváme si dohromady, co druhé těší: Buď abychom je prostě dovedli potěšit, jsme-li laskaví, nebo abychom z nich dovedli něco vytáhnout, pokud jsme lstiví. Každopádně, o lidech si vždy děláme nějaký obrázek. Jinak bychom s každým museli mluvit jako s naprostým cizincem a daleko bychom se nedostali. Obrazy druhých lidí nosíme v sobě. Když se nám druzí lidé zjevují ve snech, vidíme právě tento obraz, kterých o druhých máme, to poslední, co si o nich pamatujeme. Z takových zjevení se tedy obvykle nedozvídáme víc, než to, co jsme si dávno mysleli.

Udělat si o druhých nějaký obrázek chvilku trvá a dá to práci. Protože nám to dalo práci, svých zažitých obrazů druhých se neradi vzdáváme. Proto je pro nás vlastně dost obtížné vidět, že někdo, koho dobře známe, nějak roste, mění se k lepšímu. Znamená to, že musíme opravit svou představu o něm a to se nám nechce. Nejtěžší tak pro nás vždy bude nikoliv ocenit někoho cizího, ale právě naopak, ty, kteří jsou nám nejblíž.

Proměnu druhých lidé zrovna nevítají ještě z jednoho důvodu: Znamená totiž, že by se bývali mohli k lepšímu změnit i oni sami. Že se někdo dostal do pohybu, my však zůstáváme sedět na místě. Ježíš se vrátil do Galileje, které neměla dobrou pověst. Ne proto, že by Galilea byla chudá země. Naopak, Galilea byla místem mnoha příležitostí. Ale byl to spíše takový divoký Západ. Byl to kraj různých šarlatánů a banditů, zkrátka takový neřádný, nestálý kraj. Proto i dříve učedník Natanael řekl: Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?

O krajích jako je Galilea se někdy v různých podobách užívá obrazu kýble s raky nebo kraby: Kupující na trhu v takové historce obyvkle rozpozná, že krabi či raci byli chyceni právě v jeho kraji. Jak? Protože vidí, že když se jeden z raků snaží vylézt z kýble ven, ostatní ho stáhnou zpátky. A tak i když Ježíš právě v Galileji, právě v Káně učinil svůj první zázrak, lidé to nechtějí vidět. Od nás přece nikdo velký vzejít nemůže. Pokud by to šlo, znamenalo by to, že i my se můžeme stát lepšími. Ale to přece nemůžeme, přece jsme z Galileje, tady nikdo nemůže vyrůst, ten kraj tomu brání. Jen v Judsku, jenom tam lze činit divy. U nás ne.

Ježíš se tedy setkává s tímto smýšlením a proto mluví až překvapivě příkře s tím otcem, jež jej žádá o uzdravení svého syna. „Neuvidíte-li zázraky a znamení, neuvěříte.“ Máme zde přímé varování, že touha po zázracích, očekávání zázraků, není znamením silné víry, ale naopka víry slabé. Ježíš udravuje nemoci. Že jedná zázračně, uzdravuje také nemoc – naši malou víru.

Tím největším divem je totiž vnitřní proměna člověka. I falešný prorok může předvádět divy. I tyran se velkou mocí může vykonat veliké skutky, postavit podivuhodné stabvy atd. Ale jen Duch svatý může způsobit, že se člověk promění ze vnitř k dobrému, žádná vnější moc.

Ježíš mluví s tím mužem příkře – přece však vidíme, že chce jeho syna uzdravit. Ale právě proto, že je to mužův syn, někdo mu tak blízký, je třeba, aby po jeho uzdravení smýšlel jeho otec už jinak: Je to jeho syn a je to mladý člověk, u kterého lze zvláště očekávat, že z něj ještě neco bude, že se ještě k lepšímu promění – i tady, v Galileji.

Pamatujme proto i my, že největším divem je dobrovolná vnitřní proměna člověka k dobrému. Protože nemůžeme nikdy proniknout do nitra člověka, ani svých nejbližších, mějme oči otevřené pro vše, čím se nějak proměňují k lepšímu. Neboť to nemůže činit nikdo jiný, než Bůh. Není možné, abychom o svých bližních neměli nějaký obrázek. Mějme však oči otevřené a buďme připraveni si svůj obraz poopravit. Amen