Introitus: Žalm 42
Pozdrav: Pán praví: Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohosužbách 10. neděle po Trojici.
42
Vstupní modlitba: Věčný králi a Pane všech pánů, povolal jsi nás slovem evangelia, abychom byli tvým lidem a dědici tvých zaslíbení. Prosíme tě, veď nás k poznání své milostivé a spasitelné vůle. Dej, abychom měli otevřené oči i srdce pro to, co slouží našemu pokoji. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: 2 Královská 5, 1–14
166
2. čtení: Jan 5, 1–9

Židovské svátky. Zní to zvláštně cize, jako by s tím pisatel nechtěl mít nic společného. Nějaké ty divné věci, co dělají židé o svátcích. Přitom, pisatel, apoštol Jan, byl sám Žid. A ještě dosti pravděpodobně Žid z Židů, zřejmě měl příbuzné nebo aspoň známosti mezi velekněžími. A samozřejmě Kristus sám byl Žid. Ježíš sám se bral za židovský národ, v minulé kapitole řekl: Spása je ze Židů. Ba dodojnce, když později v rozhovoru se syrofenickou ženou zrovnává židy a ostatní, řekne „nehodí se vzít chleba dětem s hodit ho psům.“

Takže pro Jana není problém napsat „židovské svátky“, jako většina z nás nemá problém, když se napíše „české svátky“. Taky o svátcích neděláme nic moc špatného – naopak, to myslím můžeme připsat Čechům k dobru, že těch pár svátků, co skutečně uznávají, slaví s úctou. Alespoň třeba čeké vánoce přivádějí cizince často k údivu. Problém je v tom, že českých vánoc se s těží může srdcem účastnit někdo cizí. A stejně tak židovských svátků.

O to jde i v dnešním příběhu: „Anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí.“ Musel tam tedy být první.

Problém je, že do něčeho, i když je to krásné, už se člověk nestihne vpravit. Nebyl u toho od začátku. Když jsme zmínili židovské svátky, svátečním jídlem Židů jsou takové rybí karbanátky, říká se jim „gefilte fiš“. Já jsem to vlastně kdysi ochutnal, můj děda byl rybář. Dobré docela, ale těžko se k tomu kdy upnu srdcem. Prostě to musíte jíst o svátcích od mala, být u toho od začátku, aby to pro vás něco znamenalo. Pro mě je zase svaté jídlo rybí polévka, o vánocích se musela sníst, i kdyby nechutnala. Dodnes mi přijde trochu divné ji jíst jindy, než o vánocích. Dodnes, když sním o Štědrém dnu rybí polévku, mám zvláštní posvátný pocit. Ale komu to mohu vysvětlit, kdo se toho se mnou může účastnit – tak při nějlepším děti, pokud jsou u toho od začátku.

A tak: Není nespravedlivé, že Bůh poslal čas od času anděla, aby čeřil vodu a uzdravil se ten, kdo tam byl první. Ten z nás, kdo by u něčeho od začátku, kdo první něco objevil, se ani náhodou nehněvá na Boha, že mu to dal zažít. Lidé jsou zcela pevní ve svém přesvědčení, když mluví o krásách včelařství, pletení, hry v tenis, boxování, koupání ve studené vodě, domácího pečení či cukrářství, atd., atd. Jen u toho všeho musíte být nějak první, první vlézt do vody. Za celým davem lidí už se vám za tím jít nechce; nechcete ani, aby vám o tom někdo se svitem v očích příliš dlouho povídal. Kouzlo mnoha věcí je právě v tom, že jste jededn z mála ve svém okolí, kdo to poznal, kdo se tomu věnuje. Rozhodně to není program pro všechny lidi. Něco, v čem musí prostě najít štěstí každý.

Věci, které člověk zažil, objevil jako jeden z mála, jako jeden z prvních, uřívá někdy Bůh k proměně života, k uzdravení. Kdo něco takového zažije, jak jsme řekli, nehněvá se rozhodně na Boha, že to zažil. Můžeme ostatně říci: Kdo zažil zázrak, nehněvá se na Boha, že zázrak zažil. Kdo má dar mluvit jazyky, rozhodně se za to nehněvá na Boha. Stejně tak není důvod hněvat se na Boha, že speciální zážitky nedává každému. Řekneme snad o člověku: Jednoho žebráka obdaroval, ale ne všechny žebráky. Je tedy zlý. Jistě ne. Protože také nemusel dát nikomu nic.

Někdy uslyšíte říkat: „Já jsem takový člověk, který nikdy nevyhrál v žádné loteri, nikdy jsem nevyhrál žádnou cenu.“ Zvláštní, že o sobě někdo takhle mluví! Na tom je přece každá loterie založená, že v ní většina lidí nevyhraje. To je skušenost téměř všech lidí, že nevyhráli v loterii. A ovšem, také pokud se soutěže účastní opravdu hodně lidí, šance vahrát je podobně malá. Pokud chce člověk zažít pocit vítězství, je k tomu i praktičtější cesta. A nemylme se: Pocit vítězství je opravdu příjemný a lidi obvykle velmi povzbudí a povznese v životě. Vyhrát je dobrá věc. Ale pokud chce mít člověk šanci na výhru, musí se prostě zúčastnit menších soutěží. Řekněme, okresního kola. Nebo řekněme her, kterých zase tolik lidí nehraje. Výborné pak je, že v životě není jen jedna hra, jen jedna soutěž. Mezi lidmi, které člověk zná a často vídá může být velmi snadno v jedné věci nejlepší. To naopak vůbec není nepravděpodobné, že mezi lidmi, které zná, bude člověk tím, kdo nejlépe ví, jak různé věci opravit, umí njelépe šít, vyzná se nejlíp v autech, v medicíně nebo třeba v zákonech. Protože lidé podobné věci potřebují, často sami řeknou: Ty tomu rozumíš nejlíp z těch, které znám. Sami vás vyhlásí za vítěze.

V dnešním příběhu jssou konečně dva lidé, kteří vyhráli: Jednak ten, kdo první skočil do rybníka Bethesda. A pak ten, koho sám vyhledal Ježíš. Ten, kdo doběhl první do rybníka, to mohl alespoň nějak ovlivnit. Pro toho mrzáka to bylo právě jako výhra v loterii, že zrovna jeho Ježíš oslovil. Můžeme snad hádat, že Ježíš za ním přišel proto, že zrovna jeho mu bylo nejvíce líto. Ovšem byli tam samozřejmě i jiní chudáci. Na tom můžeme pochopit, že pokud zde dnes sedíme, pokud nás Kristus oslovil, podobáme se sami nepočetným výhercům v loterii. Ano, kdo je v tomto městě, v této zemi, ba v celé Evropě a v tomto pokolení vůbec křesťanem, jako by vyhrál v loterii.

Samozřejmě máme přemýšlet, jak zvěstovat evangelium tak, aby vůbec mohlo oslovit co nejvíce lidí. A to především běžných lidí. Ale na druhou stranu, koho si Kristus vybere, koho skutečně dovede ke křtu a zapojí do své církve, je jeho věc. Protože my u nikoho nemůžeme způsobit víru, pouze Duch svatý. A tak v něčem se ve svém pokolení podobáme výhercům v loterii. A ovšem, Kristus nás našel jako bídné, jako ty, kteří by sami nedošli k uzdravujícím vodám. Jako ty, kdo by na tom byli mnohem hůře, kdyby je Kristus nenašel.

Nakonec se podívejme na to, co se Kristus nebožáka zeptal: „Chceš být zdráv?“ To jsou tedy dost tvrdá slova, když uvážíme, že ten člověk byl nemocný již třicet osm let. Jen Kristus si může dovolit se takto zeptat, mi bychom měli být velmi opatrní. Nejspíš nám to vůbec nepřísluší. Ovšem docela často není potíž člověka ani tak v tom, že nikdy nic nevhrál. Ne v tom, že nikam nedoběhl první. Ale v tom, že má jednu slabinu, jednu nedobrou vlastnost, která jej nakonec ve všem brzdí, neustále přibíjí na místo. Jednu potíž, která nakonec vždy všechno zhatí. A často člověk ani nepotřebuje něco získat, aby se jeho život proměnil. Ale pouze se nějak vyrovnat se svou největší slabinou. Dodejme, někdy to není v silách člověka, jen zázrak by pomohl. I tehdy může člověk věc nějak opečovat, aby byl život alespoň únosný – jako se třeba slepec naučí chodit s bílou holí, takže i když nevidí, přece může chodit mezi lidi. I on by mohl jen sedět doma – vždyť přece nevidí.

Někdy však problém vyřešit jde. Často právě ten zdravotní. Překvapivě často může velký problém člověka vyřešit lékař, ke kterému ovšem člověk nejde, protože se cítí trapně nebo má strach. Řekněme, je-li možnost, aby člověku nahradili rozpadlý kloub či mu operací zlepšili zrak, měl by to určitě udělat. Také lehčí duševní nemoce, různé chorobné strachy, nutkavá chování, dovedou často lékaři řešit celkem snadno. Na otázku „Chceš být zdráv“ by zkrátka člověk měl odpovědět „ano“.

A pak je tu nemoc o poznání těžší a častější. Tedy, neřest člověka. Neřest je navyklý zpúsob chování, který člověka nikdy k ničemu dobrému nedovedl. Vždy to dopadlo špatně – a člověk to přesto vždy provede znovu. Jsou to všechny ty plány na rychlé zbohatnutí, co nikdy nevyjdou. Je to věta: „udělám to až potom“, aniž by si to člověk alespoň napsal do kalendáře. Je to ujímání se úkolů, aniž by člověk tušil, kdy je splní. Je to opilství a obžerství. Je to snaha vyhovět všem a všem se zalíbit. Je to hněv, kterým se člověk nechává unést. Je to neschopnost udržet tajemství a pídění se po důvěrnostech. Takových slabin je těžší se zbavit, než podstoupit operaci. A většinou se jich člověk ani úplně nezbaví, jen je musí krotit. Těžší je to proto, že své neřesti člověk obvykle miluje. Na něm samotném mu přijdou nejzajímavější, pokládá je za svou nezměnitelnou povahu. Přijde si pro ně originální. Jen nikdo jiný si to nemyslí. Všem ostatním to přijde jako běžná a notně obtěžující lidská slabina. Po každém novém životním nezdaru, po každé chvíli, kdy se člověk zase cítí trapně, by měl ztichnotu a slyšet Kristovu otázku: „Chceš být zdráv?“ Když člověk řekne ano a vytrvá v tom, v tu chvíli je již na jiné cestě. Jistě ne hned a jistě ne bez klopýtnutí, přece se však nakonec z nejhoršího vyváže. Protože ví, že Kristu na něm záleží a chce jej dovést do cíle. I nakonec dovede. Amen

469, 1–5
469, 6–11
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 2 Petrův 1, 3–11
Požehnání: On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka. Požehnej vás Všemohoucí…