Introitus: Žalm 45, 2–8
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 12. neděle po Trojici.
256
Vstupní modlitba: Bože, ochránce všech, kdo v tebe doufají, bez tebe není nic silné ani svaté. Rozhojni při nás svou milost, abychom pod tvou vládou a vedením tak prošli věcmi pozemskými, že neztratíme nakonec věci věčné. Skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Izajáš 43, 8–21
161
2. čtení: Jan 5, 19–47

„Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.“ Těmito slovy Ježíš vysvětluje, že není žádné rouhání, žádná troufalé řeč, když Boha nazval svým vlastním Otcem. Sám od sebe nemůžu dělat nic. To je přece úplná oddanost Otci. A také všechnu slávu tak připsal Otci.

Naopak, kořen všeho hříchu člověka, dědičný hřích člověka začal tím, že Eva podlehla tomuto pokušení: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z toho stromu pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Kořenem všeho hříchu je myslet si, že sám od sebe dovedu rozeznat dobré od zlého. Že sám dovedu určit, co je dobré a vykonat, co je dobré. Že jsem sám zdrojem dobra. To byl hřích Evy. Hřích Adama pak byl v tom, že někoho, kdo o sobě smýšlí takto namyšleně, vůbec poslechl. Že pro něj Eva byla větší autoritou, než Bůh sám. Ten, nebo ta, nebo to, co člověk nakonec poslechne, to je jeho bůh.

A přitom, když v našem čase slyšíme větu „přišel jsem si na to sám“, máme nejspíše všichni pocit, že bychom to měli ocenit. Že bychom si měli vážit toho, že si někdo na něco přišel sám. Že se to od nás čeká. Lidská zkušenost jako by byla to jediné svaté, nezpochybnitelné. Daleko častěji však někdo tatkto šermuje zkušenostmi někoho jiného; mezi duchovními je to bohužel velmi rozšířený nešvar: Ten a ten, nejlépe někdo mimo církev, my kdysi řekl: „Prožívám to tak a tak.“ A potom by mělo nastat posvátné ticho. Protože na to, že někdo něco nějak prožívá přece již nejde nic říci. To je ta poslední pravda. To je přeci omyl! O Evě přece čteme: „Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost.“ Svůj hřích také prožívala jako něco dobrého.

Svou zkušenost však každý člověk vykládá podle toho, co pokládá za dobré a zlé. Pyšný člověk pokládá každý nezdar za zlo. Něco mu nešlo hned na poprvé, je tím uražen. Případně, něco mu jde snadno – a tak je to to nějvětší dobro. Pokorný člověk je naopak vděčný za první neúspěchy. Právě srkz ně se nakonec naučil dělat věci dobře. Právě neúspěšné pokusy nám dávají hluboké poznání, že dobré věci nejsou téměř nikdy jednoduché. Pohleďme opět na prvního člověka: Bůh jim přikázal: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Ale neposlal je hned do pralesa nebo na severní pól. Nejdříve člověka postavil do zahrady, aby se na menších úkolech připravoval na toto dílo. A Kristus, nový Adam, začíná tam, kde starý Adam selhal. Proto Kristus říká: „Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí; a ukáže mu ještě větší skutky, takže užasnete.“ Sám Ježíš jako člověk říká, že jeho skutky mohou být ještě větší. Ty větší mu ještě Otec neukázal. Ale ukáže mu je.

Ježíš není uražen tím, že hned nedělá ty největší skutky. Tím se mu ostatně podbízel ďábel: „Jsi-li Syn Boží, řekni ať jsou z těchto kamenů chleby.“ Vyřeš světový hlad jen tím, že to řekneš. Ježíš toto pokušení odmítne. A přitom je později schopen pěti ječnými chleby a dvěma rybami schopen nasytit pět tisíc mužů. Počkal prostě, až mu Otec odhalí, co ještě nevidí. Až bude možné k dobrému dojít také dobrou, Boží cestou. Tak nám ukázal, že bychom na jednu stranu neměli něco hanět jen proto, že na to nedosáhneme. A na druhou stranu, protože nám něco přijde dobré, jít k tomu jakoukoliv cestou.

Jak často člověk později v životě zjistí, že po čem toužil, je skutečně dobrá věc. Že se jí neměl vzdát, že neměl slevit. Protože dnes už by tu věc mohl získat. Postupně pochopil, kolik práce to asi stojí, ale že to přesto jde. A nebo naopak, že věc by bývala byla dobrá, kdyby k ní nešel zkratkou, přes mrtvoly, podvodem. Že by byla dobrá – kdyby si jí skutečně zasloužil. Ale hřích to všechno pokazil.

Ježíš nám zde, ostatně jako ve všem, co Jan napsal, ukazuje též něco o lásce, co by možná člověk hned nevěděl: Člověk nemiluje někoho jen pouze za to, že od něj něco dostal. Ostatně, víme, že nevděk je velmi častá věc. A že člověk je bláhový, pokud čeká lásku jen za to, že něco dává. Člověk miluje také toho, koho obdivuje. Koho by chtěl napodobit. Pokud by chtěl žít podobný život jako někdo, tak ho také miluje. Kristus sám o sobě říká: „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce.“

Z toho plyne dvojí: Je daleko těžší milovat druhé lidi, pokud si nedovedeme všimnout, že něco dělají daleko lépe, než my. A nebo, když si toho nejde nevšimnout, řekneme si: To ale není pro mě – jen proto, že je v tom někdo jiný lepší. Ta druhá věc pak je, že už tím, že nějak dovedeme zvládat své obtíže, že se úplně nevzdáme nadějí, že se úplně nezhroutíme, už tím jsme možná někomu nápomocni a dodáváme mu tím naději. Vidí nyní, že by také mohl podobné obtíže ustát. Ba i tím, že dovedeme dosáhnout také nějaké časné radosti, můžeme druhým předávat naději. Z naší radosti mohou mít často radost i druzí. Ne všichni jistě mají. Ale mnozí mohou.

Kristus tedy ukázal, že se nijak nerouhá, když říká, že je Syn Boží. To přece spočívá v tom, že říká, že nemá nic sám ze sebe, ale úplně vše se naučil od Boha. Jakou větší poctu může už Bohu vzdát? Také pak říká, že má v Boha plnou důvěru. Že čemu by snad z Božího díla nerozuměl, přece pokládá za dobré a věří, že tomu porozumí. Že pak miluje Otce ne jen proto, co dostává, ale také proto, že jej obdivuje. Co čistšího může být? A ovšem, každý by vlastně mohl říci, že je Božím Synem, kdyby u něj bylo všechno stejně. Jenže není. U nikoho z nás to tahle přesně není.

Naše zkušenost nám samozřejmě mnohdy přijde skutečnější, než slovo Boží, Písmo. Nemáme chuť dát věcem tu péči, kterou si zaslouží. A buď si proto dobré ošklivíme, buď ho získáváme nepoctivě. Nejsme schopni přiznat, že bychom se od druhých mohli něco naučit. Nebo žít tak, aby měl někdo chuť náš život napodobit, dojít tam, kde jsme my. Takže nemůžeme říci: Jsem také syn Boží. Je skutečně jen jediný Syn Boží.

V něm Bůh dokázal, že co Bůh pro člověka zamýšlel, je skutečně dobré. V něm Bůh dokázal, že co žádá, skutečně jde splnit. Když ho máme před očima, poznáváme, že naše životní zkušenost je do velké míry zkušenost nenaplněných možností a různých falešných představ. A naopak, že pouze věřit v Krista znamená skutečně věřit, že Bůh je dobrý i jeho Zákon je dobrý. A že by bývalo šlo žít dobře.

Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal. Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a neopodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.

Ano, nespoléháme-li na svou zkušenost, ale věříme-li právě v tohoto Ježíše Krista i v to, že jsme v něm dostali skutečné odpuštění hříchů, již v tomto životě, již ode dneška, můžeme s něčím začít lépe. Má cenu již jen to, že v tomto životě dále zápasíme, i kdyby z něj již mnoho nezbývalo – ani netušíme, komu všemu to může být posilou. Stejně tak, pro koho všeho může být radost, že sami máme z něčeho radost. Jsme pak též svobodni všímat si, v čem jsou druzí lepší než my a učit se z toho. Jsme svobodnit nezmrhat zbytek svého života a již dnes se přibližovat životu v Božím království, který bude bez konce. Amen

190
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 2 Petrův 1, 16–18
Požehnání: Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky. Nesetrvá žezlo zvůle na údělu spravedlivých, aby snad nevztáhli spravedliví své ruce k podlostem. Hospodine, prokaž dobro dobrým, těm, kdo mají přímé srdce! Požehnej vás všechny Všemohoucí…
163