Introitus: Žalmy 63
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 14. neděle po Trojici.
367
Vstupní modlitba: Všemohoucí Pane a náš milostivý Otče, dej nám ducha, který by myslil a konal vždy věci pravé. Poněvadž nemůžeme nic bez tebe, zmocni nás k životu podle své vůle.‘ Skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Soudců 9, 1–20
443
2. čtení: Jan 6, 15–27

Chtěli se Ježíše zmocnit, aby ho provolali králem. Stáhl se snad Ježíš do ústraní kvůli plachosti? Či snad proto, že měl jiné věci na práci? Ne. Ježíš věděl, že je samotný Boží Syn a mluvil o tom otevřeně, jak jsme již viděli. I v dnešním čtení říká, že jej mají lidé následovat, poslouchat. Je psáno: „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“

Chtěli se ho ale zmocnit a tak ho provolat králem. Chtěli se zmocnit, aby byl králem z jejich moci. Z moci lidu, z moci lidí. Kristus je však králem z Boží moci, z vlastní moci. Nemůže přijmout, že by moc pocházela od lidí. Že by právo pocházelo z toho, co si myslí většina. Už jen proto: Bylo dobře řečeno, že vláda lidu, to jsou dva vlci a ovce, kteří hlasují o tom, co bude k večeři. Všimněme si, že většina si vždy nejlépe shodne na tom, kdo k ní nepatří. Koho vyloučit, koho obětovat – koho pověsit.

Konec konců, v Sodomě se většina obyvatel shodla na tom, co provést hostům. A v Babyloně, na počátku, byla celá země jednotná v řeči i v činech. Protože nás to odmala učili, považujeme jednotu za něco samo o sobě správného. „Rozumě se dohodneme, jsme přece lidi.“, říká se běžně. V Písmu však nikde není psáno, že by jednota všech lidí byla něco samo o sobě dobrého. Mír, pokoj. Ano, to je dobrá věc i v Písmu. Když jeden národ nechá druhý na pokoji, když jeden člověk nechce panovat nad druhým. Na to však stačí dodržovat právo: Uznávat hranice, uznávat důstojnost člověka. Není na to třeba mít společný cíl; ba to všechno je snazší, když lidé společný cíl nemají. Když si uvědomujeme, že každý může chtít něco trochu jiného.

Není ani dáno, že ten společný cíl bude vůbec něco rozumného. Většina se právě většinou moc rozumě nedomluví. V Babylóně spolešně stavěli věž, která měla mít vrchol v nebi – na co taková věž? A přece, ve všech knihách a dokumentech, ve kterých lidé sami sebe oslavují, vídáme obvykle velké nesmyslné stavby jako pyramidy – obří hrob, koloseum – ve kterém zemřely stovky křesťanů nebo šikmou věž v Pize – v podstatě věž, kde stavba dopadla jinak, než lidé čekali. Jsou to tedy pomníky nezdaru, pomníky krutosti, pomníky smrti.

Kristus tedy netouží po tom, aby ho lidé za krále zvolili. Pak by jeho moc pocházela od lidí. Pak by se lidem odpovídal. Musel by se nadále starat především o to, jak se lidem zavděčit. Musel by nejspíše dále rozdávat chleba zadarmo, jako to dělalo město Řím, právě aby se zavděčilo davům. A musíme říci, co má člověk zdarma, přestává vnímat, bere jako samozřejmost. „Já tě živím“, říkají často rodiče dětem, bez velkého výsledku. Děti nikdy nezažily opak, konečně neznají ani jiné děti, které by rodiče neživili. Člověk, který je nasycen, nezůstane spokojený. Tak je konečně člověk i stvořen, že když nemá hlad, začne pátrat po svém okolí, hledat nějakou zajímavost. Dokonce i zvířata to tak mají. Jaksi z hladového módu se přepínají do průzkumného módu. Proto i v tom Římě nestačilo lidem dát chléb. Bylo jim nutné dát i hry – krvavé, gladiátorské hry. Z chlebodárce by se nakonec Ježíš musel stát bavičem davů. Snad šaškem, snad někým, kdo pro lidi vymýšlí umělé zážitky, smyšlené problémy.

To se nakonec stává údělem vládců z vůle lidu: Musí lidem dát něco zadarmo, musí je pak nějak zabavit. Buď šaškováním, buď vytvářením umělých problémů. Bez toho u moci dlouho nezůstanou. Všimněte si: Lidé volí vláce buď aby jim dal něco zadarmo, nebo aby řešil nějaký problém, který vlastně neexistuje. A nebo, když v takové věci nedoufají, řeknou, vlastně ne úplně nerozumě: „Zvolme toho a toho, bude alespoň legrace.“ Nelze tedy volené vládce posuzovat příliš přísně, podle takových pravidel tedy musí hrát. A je to lepší, než aby vládnout strachem, z vůle tajné služby. Je to lepší než vládnout z vůle malé skupiny lidí – jedné politické strany, skupiny generálů či boháčů. Snad když králové vládli z milosti Boží, snad když je vázalo, aby neudělali ostudu svým předkům, na tom snad něco bylo. Vidíme však třeba na Saulovi či Rechabeámovi, že i tak je velkým pokušením se zavděčit lidem či nějaké skupině lidí. Vládcové tohoto světa nejsou navěky, proto v ně nelze vkládat příliš nadějí.

Ježíš nemá svou moc z lidí – přesto jistě není bezmocný. Ježíš nechce svou moc od lidí – to však neznamená, že by moc nechtěl vůbec. Vždyť to bylo jedno z pokušení, které mu ďábel předložil na poušti: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ A člověk nemůže být pokoušen tím, co sám nechce. Ježíš tedy rozhodně moc chtěl, o moc usiloval. A moc také nakonec získal, skrze smrt a zmrtvýchvstání, po kterém říká:

Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.

Hledal však moc na správném místě, od Boha. To je ostatně správná odpověď na každé pokušení: Co chceme, očekávat od Boha a jít k tomu cestou, kterou ustanovil, nikoliv zkratkou. Víme již, že Ježíš hledal svou moc u Boha, aby se také jen Bohu odpovídal. V této moci bych schopen se postarat i o pět tisíc mužů, přece se těm pěti tisícům neodpovídal. I naše moc, máme-li nějakou, spočívá především v tom, o kolik lidí se můžeme postarat, nebo kolik lidí se o nás, alespoň občas, může opřít. A přece se lidem neodpovídáme. Ale Bohu se odpovídáme za některé lidi, o které se máme starat, nebo které můžeme podepřít. Vlastně žádný vztah k člověku nemá být úplně přímý, ale vždy skrze Boha, před Boží tváří.

To je tedy zdroj moci. Kudy k ní však vede cesta? A hlavně, co je první krok? Ježíšova cesta dnes vede přes moře. Vstoupil na hladinu a to ještě za bouře. To je znamení, které měli jeho učedníci spatřit, když první znamení nepochopili (a v evangeliích máme psáno, že znamení s rozmnožením chlebů nepochopili).

Ježíšova moc začíná v tom, že dovede vládnout nad svým tělem. Natolik, že dovede chodit po vodě. A nad svým prostředím, i když se nepříznivě promění: Po vodě chodí i za bouře. To je samozřejmě obrovské znamení; nikdo z nás nevládne nad svým tělem natolik, aby chodil po vodě. Nejblíž jsme snad něčemu takovému, pokud umíme bruslit či snad tancovat. To obojí předpokládá velkou vládu nad tělem a člověk také jako by se při tom nad ledem či parketem jakoby vznášel. Lze jen doporučit se tyto věci naučit, je to užitěčnější pro více věcí, než se na první pohled zdá. Jako minulý div, ani toto znamení není ze zcela nedostupného světa, je však obrovské. Kdyby však nebylo obrovské, nevyčnívalo by, nebylo by to znamení.

Konec konců, Ježíš se na svůj úkol chystal v půstem v poušti, učil se nad tělem vládnout. Nikoliv je potlačit či zničit, ale vládnout nad ním. To je první krok k moci každého člověka, vládnout sám nad sebou. Pokud si člověk něco usmyslí, může to provést jen tehdy, pokud se mu podaří vstát z gauče. Zní to velmi prostě, snad by se o tom asi nemuselo mluvit. Ale muselo, protože to je nakonec obvykle náš nejčastější a nejtěžší boj: Přikazovat tělu, nikoliv poslouchat tělo. Je-li kdo lehkovážné povahy, je to pro něj ten nejtěžší boj. A je-li kdo nemocen, často to pro něj je skoro ten jediný boj. Není-li kdo nemocen, ať nad svým tělem vládne stále více: Dnešním divem nám Kristus ukazuje, k jakým dovednostem lze až tělo dovést. Pro nás starší je na to možná už pozdě, ale mladší člověk by se opravdu měl naučit bruslit či tancovat, jak jsem zmínil. Je to jistý vrchol vlády nad tělem a je to prospěšnější na mnohem více věcí než na to se předvést. Konečně, Ježíšova chůze po vodě je znamením, předvedením daleko hlubší a užitečnější moci.

Od odvládnutí těla vede cesta k ovládnutí svého nejbližšího prostředí. Také nad svým okolím má člověk vládnout. Nemůže být otrokem chaosu kolem sebe; co člověk vykoná, nemůže-li doma najít ani tužku či šroubokvák. Platí tedy doslova to přísloví „nejdříve si zameť před vlstním prahem“. A ovšem, pořádek má sloužit člověku a ne člověk pořádku. Na druhou stranu tedy, není cílem, aby byl jeho domov „jako klícka“, jak se příznačně říká, pořádek nemůže být naším vězením.

Nakonec, Kristus se vydal na cestu po hladině za bouře. Tím nám dal příklad, že se máme naučit pohybovat i v prostředí proměnlivém. Dobře bylo řečeno: „není špatného počasí, je jen nevhodné oblečení“. V tomto světě tedy, je-li to v našich silách, máme umět chodit i za deště, větru i vánice, nejen v ulicích, ale i v polích a lesích. Učme se v Boží moci chodit po světě, který máme převzít za dědictví. Jak spatřujeme, mnozí pohané zcela podléhají svému tělu, nemohou ani vyjít z domu. Ulice i lesní cesty jsou prázdné, abychom po nich my chodili.

Snad je tento závěr velmi prostý, snad to mnohý ví a zná: Jen dobře pro něj. Přemýšlíme-li však o moci, nikdy nezapomínejme, co je psáno: „Bázeň před Hospodinem napomíná k moudrosti, slávu předchází pokora.“ A též: „Lepší je shovívavý než bohatýr, a kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města.“ Amen

192
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Koloským 3, 15–25
Požehnání: Kéž jsou naši synové jak štěpy, krásně urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru. Naše sýpky ať jsou plné, ať skýtají hojnost všeho. Našich ovcí ať je na tisíce, desetitisíce všude vůkol, náš skot ať je březí. Ať nás nepostihne vpád a odvlékání, ať nezazní žalostný křik na ulicích. Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin! Požehnej vás Všemohoucí…
452