Introitus: Žalm 63
Pozdrav: A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. Amen, přijď, Pane Ježíši! Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 16. neděle po Trojici
267, 1–7
Vstupní modlitba: Pane, náš Bože, očišťuj a posiluj svou církev ustavičným slitováním, a protože bez tebe je solí zmařenou, spravuj ji po všechny časy svou spasitelnou mocí. Pro našeho Pána a tvého Syna Ježíše Krista, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Genesis 13, 2–13(17)
267,8–10
2. čtení: Jan 7

Nechtěl chodit po Judsku, protože mu Židé ukládali o život. Co se tím myslí, když Ježíš i všichni učedníci byli sami Židé? Objasníme příkladem: Jsou Moravané Češi? Podle toho, odkud se na to díváme: V cizině budou Češi; ostatně na cestovním pase je napsáno Česká republika. I pro Čecha z Čech to jsou také Češi. Ale když oni sami řeknou Češi, myslí tím obyvatele České země, tedy zhruba na západ od Jihlavy. Když tedy kdokoliv jiný řekne Čech, vědí, že se to týká i jich, když to řeknou sami, myslí tím někoho jiného.

Stejně tak Ježíš se nebrání tomu, když o něm Samařanka mluví jako o Židovi, dokonce řekne: „Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.“ Ale sám je z Galileje a pro něj samého jsou Židé ti z Judska. A z pohledu obyvatel Judska jsou Židé ti z Jeruzaléma. O samotných Židech z Jeruzaléma pak dnes čteme „Nikdo ovšem ze strachu před Židy o něm nemluvil veřejně.“ Oni samotní tedy Židy myslí své předáky.

Podobně, my všichni jsme Češi od Aše až po Jablůnkov. Ale Moravané by neradi byli posuzováni podle Čechů z Čech, Češi z Čech podle Pražáků a Pražáci podle různých manažerů, kteří v Praze sídlí. Zajímavé pak je, že to celé píše Apoštol Jan, který byl známý samotného velekněze; tedy sám z okruhu, řekněme, pražských manažerů.

Takto tedy lidé běžne mluví. Když někdo řekne: „Češi jsou závistiví“, nemyslí tím sebe ani své posluchače, také Čechy. A sám tím nepřestal být Čechem. Ale myslí se tím nějací typičtí lidé, někde více uprostřed, více navrchu, kteří kazí vzduch a my všichni pak kvůli nim vypadáme špatně.

Ježíšovi bratři – čímž se po židovském způsobu myslí různí bratranci – považují za to nejlepší, aby se Ježíš vydal právě do středu dění, aby byl víc na vrchu, víc na očích. Říkají: „Jdi odtud do Judska, aby tvoji učedníci viděli skutky, které činíš.“ My jsme tu však vlastně již ukázali, že to nejlepší nemusí být vždy uprostřed pozornosti a na povrchu všeho dění. Můžete konečně být z Moravy a nijak netoužit po tom být z Čech, i když se země jmenuje Česká republika. A to konečně můžeme ověřit, většina lidí na Moravě nijak netouží žít v Čechách, jsou rádi tam, kde jsou.

Přesto si těžko nevšimnout, že na povrchu dění – tedy řekněme v televizi, v časopisech – lidé obvykle lépe vypadají, jsou lépe oblečeni, jsou výřečnější. A snadno tomu tak je i ve velkých městech. Lidé s nějakou schopností dříve nebo později dojdou navrch. Asi jako když zamícháme vodu a olej, olej časem vytvoří vrtstvu na vrchu. Ježíš říká svým bratřím: „Můj čas ještě nenastal, ale pro vás je stále vhodný čas. Vás nemůže svět nenávidět“.

Ano, dříve nebo později se vždy vytvoří nějaká vrstva na vrchu. A vždy to budou nějak obdarovaní lidé. Ale vždy jde o to, čeho si která doba skutečně cení. A co vynáší na povrch. Třeba nejslavnější myslitelé středověku zastávali funkce opatů a univerzitních mistrů velmi mladí. Anselm z Canterbury byl v třiceti letech opatem kláštera, Tomáš Akvinský profesorem v dvaceti sedmi. Jejich doba o takové lidi stála. A ovšem, když se podíváme na doby zlé, lidi, které vynesly ty doby navrch, byli sice zlí. Ale hloupí rozhodně nebyli. Novinář Arthur Koestler se ještě před válkou setkal s mnoha předními nacisty a fašisty a byl poděšen inteligencí, širokými vědomostmi a kouzlem těchto lidí. Takže ano, lidé schopní velkých činů se časem nahoru dostanou. Ale jakých činů? Takových, jaká si většina jejich doby přeje.

Naše doba má opět po čase zájem o různá spiknutí a proto se podívejme i na tuto otázku. Protože spiknutí Jeruzalémských předáků máme i v našem čtení, všichni ho tuší: „Není to ten, kterého chtějí zabít? A hleďte, mluví veřejně, a nic mu neříkají. Snad nedošli přední muži opravdu k poznání, že je to Mesiáš?“ Poměrně úzká skupina vysoce postavených tedy chtěla zabít Ježíše, nějak se to tušilo; když Ježíš mluví veřejně, vypadá to jako báchorka. Jsou tedy spiknutí? Samozřejmě, různá jednání za zavřenými dveřmi jsou běžná věc. Ale opět: Žádné spiknutí nemůže dosáhnout ničeho, co si nejdříve nepřeje většina lidí. A když sledujeme odhalená spiknutí minulosti, vidíme, že jejich účastníci vždy chystali něco, po čem v jejich době veřejně volaly noviny a vážení lidé té doby. Spiklenci neměli důvod se stydět, alespoň tedy ne před lidmi své doby. Dobře tak řekl jeden učenec minulého století: Kdyby náhle byla zvěřejněna úplně všechna probíhající spiknutí, lidé by na to jen pokrčili rameny a řekli: No a? To si přece všichni přejeme.

Konečně, Kristus by nebyl ukřižován, pokud by se na tom domluvili jen ti velekněží a starší. To by ho slaboch Pilát i propustil. Aby se to povedlo, musel přijít dav, který volá „Ukřižuj!“. A kde byl ten dav, který by volal: „Propusť nám Ježíše?“. Nikde. Takže ano, spiknutí jsou – ale usilují o to, co chce většina, proto nejsou překvapivá a vlastně ani nemusí být ani moc tajná.

Tím neříkáme, že člověk nemá toužit být ve středu dění a na špici svého oboru. Konec konců, byli to horliví křesťané jako Leibniz, Euler, Pasteur, Marconi, Lemaître, Gödel, Knuth a tak mnozí další, kterým vděčíme za pokrok ve vědě a technice. Dá se říci, že bez přispění našich lidí by se věda stěží dostala tak daleko. A vlastně bychom spíše potřebovali, aby v našich řadách byl někdo skutečně významný, jehož hlas je slyšet. Nakonec i Ježíš do Judska šel. A nakonec jej v Jeruzalémě vítali jako krále. Ale člověk musí vědět, kvůli čemu mu jeho doba přeje a co od něj čeká: Zda dobré, nebo zlé. Zda chce být milován za dobré, nebo zlé.

V nejužším kruhu zasvěcených byl i Josef z Arimatie a zdá se, že víme, jak se tam dostal: Měl smysl pro právo a nestrannost. Ve chvíli vzdemutých citů říká věcně: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ A doufejme, že by to řekl u každého, ne jen u Ježíše, pro kterého má sympatie. Jakou dostane odpověď? „Nejsi ty také z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nikdy nepovstane!“ Tedy dosud byl vítaným zástupcem našich problémových regiónů. Teď je sám problémový, je také z Galileje. Jako dodnes: Vítáme zastoupení regionů, žen, menšin – ovšem jen dokud mají ten správný názor. Pokud ne, jsou z nich zase ti vidláci, hysterické ženské, nebo prostě holt jiná, zabržděná kultura. Je tedy třeba vědět, že něco měnit zevnitř jde jen, dokud tomu čas přeje. Jinak se člověk zmůže jen na protest, pokud vůbec. Pokud rovnou neprodá duši.

Ježíš nakonec změnil své rozhodnutí, že do Jeruzaléma nepůjde – na tom vidíme, že i dokonalý člověk může změnit plán, i když by to neměl dělat příliš lehko. Vidíme též, že Ježíš nehledal smrt, ale podařilo se mu nějak vybruslit – i když už tady ho chtěli zabít. Vlastně tím, že jim to řekl: „Chcete mě zabít.“ Sice to znělo divně, ale tentokrát už ho opravdu zabít nemohli. Udělal to chytře.

Na tom vidíme, že nemáme být v zajetí strachu, máme riskovat – a přece myslet na nebezpečí a předějít mu. Ani zde se Ježíš nevrhá ze skály, jako to neudělal ani na poušti. Ostatně všichni, jejichž povolání je nebezpečné, předchází neštěstím: Horolezci kontrolují svá lana, vojáci a policisté čekají na posily, pokud to jde. A tak dále.

Skončeme tím, čím Ježíš začal: „Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, protože ho usvědčuji z jeho zlých skutků.“ A znovu připomeňme, že Ježíš nehlásal jen odpuštění, ale nejdříve říkal, že je vůbec co odpouštět. Ono by to také jinak nedávalo smysl – jaké odpuštění, když vlastně nikdo nic zlého neudělal, každý vlastně musel. Jenže nemusel, to Ježíš říká a proto ho svět nenávidí, že všichni vlastně vědí. A všimněme si – Ježíš vlastně na nikoho neukazuje prstem. Jen káže o tom, co je správné a co ne. A lidé si to sami vztáhnou na sebe.

Využijme tedy i my toho, že na nás nikdo prstem neukazuje. V tichosti napravme to, co se nás týká ze slov Kristova soudu. Vždyť proto je Kristus říká. Ze zaslíbením, před kterým umlkla i chrámová stráž: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proud živé vody poplyne z jeho nitra, jak praví Písmo.“ Amen

460, 1–7
460, 8–16
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 8, 1–12
Požehnání: Milost Pána Ježíše se všemi svatými. Amen
523