Neodsuzovat cizoložtsví. Na to se pohanům zůžilo celé evangelium. Evangelium je pro ně jen dnešní čtení. Zlí, hodní nenávisti jsou pro ně ti, kdo cizoložství odsuzují. Ti, kdo se ho dopouštějí, nevinné oběti. A vlastně jsou představováni jako někdo, kdo opravdu miluje, nesávázán společenskými konvencemi. To je, řekněme to otevřeně, naprostá zvrácenost.

Proto čtěme dnešní evangelium pozorně. Čteme: „'V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?‘ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat.“ Obžalovat z čeho? Že řekl: Ne, nekamenujte ji? A před kým by ho za to obžalovali? Před židovskou veleradou jistě ne. Vždyť během samotného Ježíšova ukřižování říkají velekněží Pilátovi: „Nám není dovoleno nikoho popravit.“ Židovská velerada v té době pokládala za nejvyšší autoritu na zemi římského císaře a jeho zástupce Piláta. Nikoliv Zákon Boží. Proto nikoho k ukamenování neodsuzovala, neměla to od císaře dovoleno.

Ne, Ježíše nechtějí obžalovat před veleradou, před cíkrevním soudem. Ale před Pilátem, před státním soudem. A nechtějí ho obžalovat za to, že řekl: Nekamenujte ji. Ale za to, že řekne „Ukamenujte ji. Neboť tak stojí psáno v Zákoně: ,Kdo se dopustí cizoložství s ženou někoho jiného, kdo cizoloží s ženou svého bližního, musí zemřít, cizoložník i cizoložnice.'“ Předpokládají, že právě toto Ježíš řekne. A mají pro to dobrý důvod; Ježíš už totiž něco podobného před tím řekl.

Ježíšovy názory na manželství působily v jeho době naprosto extrémně a nereálně. Ocitujme zde Matoušovo evangelium:

Namítnou mu: „Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?“ Odpoví jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“ Učedníci mu řekli: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“ On jim odpověděl: „Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.

Ano, i Ježíšovi nejoddanější považovali Ježíšovu sexuální etiku za extrémní – to je tedy lépe se neženit. Ježíš jim na to odpověděl víceméně to, že manželský, sexuální život není pro každého. Někdo k tomu prostě není způsobilý a tečka. Kdyby Ježíš přišel znovu, v některých zemích by ho za takové prohlášení možná rovnou zavřeli. A v mnohem více zemích, včetně té naší, by se dočkal alespoň morálního odsouzení a společenského ukřižování. Jak se říká, za takové řeči by si o něj nikdo ani kolo neopřel. Vždyť sexuální uspokojení, to je to nejvatější právo každého člověka. Říci, že někdo k němu prostě nemá přístup, to je to nestrašnější rouhání, které v naší době lze říci. Zákonníci a farizeové tedy mají dobrý důvod věřit, že na toto prostě musí Ježíše dostat. Je to úplně stejné, jako dnes. Ti samí farizeové a zákonníci dneška vám na vaše etické postoje řeknou úplně to samé: „To snad chcete kamenovat cizoložnice?“

Zákon Boží ovšem odpovídá skutečnosti daleko více, než postoj, že lidé mají jakési nezadatelné právo na sex. Tak to těžko, zkuste tohle v praxi. Vždyť právě proto je tato oblast života pro lidi tak důležitá, že je velmi nesnadná a spojená s velkým ryzikem: U žen znamená velmi bezprostředně devět měsíců těhotenství. Čas takové zranitelnosti, že až na ty nejzvrácěnější cítí i zlí lidé potřebu brát nějaké ohledy na těhotnou ženu. A dále, až na pár výjimek, vazbu k narozenému dítěti po celý život. Najdeme málokterého člověka, o kterém by jeho matka tak či tak nepřemítala až do smrti. Je tedy pochopitelné, že i ve chvíli, kdy ženy nemají přímo v úmyslu s někým splodit potomka, neubrání se tomu vidět muže jako otce dítěte, které budou do konce života řešit. Kdo na toto nebere ohled, nebere ohled na něco, co má následky na osmdesát, devadesát let, na dlouhé minuty a hodiny každodenního přemítání ženy. Ano, nemá úctu před životem, stejně jako vrah nebo obchodník s lidmi. Právem má zemřít – pokud si tedy nemyslíme, že vina je oběť. Že za své utrpení si každý může sám a dobře mu tak. A to my si nemyslíme.

V podstatě všechny ženy jsou právě kvůli možnému mateřství opatrné, s kým se dají dohromady. Není tedy nic nespravedlivého na tom, že ženy jsou velmi vybíravé ve volbě svého protějšku. Zvláště, žijeme-li v době, která tak dbá na to, aby se nikdo neurazil, aby nikdo nebyl ponížen, řekněme: Dospělý muž je v podstatě neustále prísně posuzován, odmítán. A je-li skutečně mužem, je na to zvyklý, nehroutí se z toho. Jak jsem řekl, není to nespravedlivé – jen uznejme, že je to těžké.

Žádný dospělý muž nemůže být tak, jak je. Ale stále se musí nějak překonávat. Hezky je to vidět na pohádkách, které začínají hloupým Honzou, který leží na peci – je mu tak příjemně, maminka ho ostatně nechce pustit do světa. Ale musí. A musí udělat mnoho chyb, po většinu svého příběhu je stále hloupý Honza, musí se srovnat s tím, že je stokrát za hlupáka. Až nakonec princeznu získá. A zvažme, co ukládá Zákon: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Muž se musí, jako v těch pohádkách, zbavit opory rodičů. Muž přilne k ženě, ne žena k muži. Naše mělká doba si dělá legraci z mužů, kteří se snaží v domáctnosti fungovat, přizpůsobit se prostředí, které jim není vlastní. A pak jen kroutí hlavou, když jinde skupiny mužů vyhazují věci do povětří a mávají nad hlavou puškami. Inu, kvůli ženě, proto, že ji není snadné získat, se muži chovají jemně a ohleduplně. Ale jinak, samozřejmě, nás víc baví něco vyhazovat do povětří, nebo rychle jezdit, nebo se věnovat nějakým strojům. A znovu tedy, ten, kdo nebere vážně, že se někdo kvůli jedné ženě vzdal tolika věcí, které jsou mu vlastní a přizpůsobil se tolika věcem, které mu vlastní nejsou, kdo šlape na pokoru a sebeovládání člověka, na skutečný soucit a odpovědnost člověka – právem má zemřít. Cizoložník i cizoložnice. Muž, který ponížil někoho, kdo je lepší, než on sám, schopný větší odpovědnosti, musí zemřít. I ta cizoložnice, pro ktrou je tohle všechno nic, která to má za samozřejmost.

Toto všechno je tedy nyní před Ježíšem. Utrpení a ponížení tolika lidí. Má na to Ježíš říci: Ne, to si tak neberte. Holt příroda, no. To by znamenalo nebrat vážně utrpení a ponížení tolika lidí. Nebo jim má na to skočit a říci „musí zemřít, cizoložník i cizoložnice“. No, tak to by ho hned zatkli – ostatně, vlastně i dneska je něco takového říci trestný čin a i u nás jsou případy lidí, kteří byli za podobná slova stíháni. Takže, má se Ježíš rovnou sám udat? Stráže, připravené ho zatknout, jsou od něj tak třicet metrů.

A proč by měl? Co mu zde předkádají se ani náhodou nepodobá Božímu soudu. Především, je psáno „musí zemřít, cizoložník i cizoložnice“. Kde je ten cizoložník? Jak to tak bývá, bude to člověk výše postavený, nebo schopný značného násilí, nebo všemi oblíbený. Někdo, s kým se po pravdě řečeno obvykle žena spustí; ale především, někdo, z koho mají tito ubožáci větší strach než z Boha. Řekli při tom, že byla přistižena při činu. Takže doře vědí, kdo to je. Takže na co celá tato fraška? Dále, kde je manžel té ženy, který by se pro sebe u Boha dovolával spravedlnosti? Není tam, takže od Boha nejspíš spravedlnost nečeká. Pokud ta žena nemá muže, pak je jednoduše řečeno prostitutka. Ta od nikoho věrnost nečeká a nikdo jí ji také neslibuje, to je sice bláznovství a ubohá existence, z obojí strany je to sice hřích, ale něco jiného, než cizoložství. Tady se ale bavíme o trestu pro lidi, kteří pošlapali slib věrnosti jeden druhému, kteří plivli do tváře lidem mnoha životních obětí. Nikdo z těch komediantů, kteří před Ježíše přišli, nebere tohle vážně – proč by měl Ježíš brát vážně je?

A nakonec: Kdyby Ježíš řekl – a on to vlastně řekl – kdyby řekl: Ukamenujte ji – kdo z těch lidí to skutečně udělá? Troufám si tvrdit, že do dneška je i u nás většina lidí pro trest srmti, zvláště když je zasáhne něco ohavného. Ale představují si, že ho provede někdo nečistý, nějaký kat, co bydlí v domku za městem. Jako se jim nechce konat milosrdenství, když by jim to moc zasahovalo do života, tak ani spravedlnost. Ať někdo jiný nechá hanebného člověka ukloznout ve sprše, ať ho nějaký agent stračí pod vlak, ať ho trefí raketa z dronu – ale mi ať to nemusíme vidět. Inu, má-li se popravovat, ať to ale mají na svědomí všichni. Ne jen jeden soudce a jeden kat.

Chtějí, aby ten kat byl Ježíš. Chtějí, aby se sice stala spravedlnost – ale oni od toho byli příjemně daleko. Inu, vlastně se jim to splní – Kristus sám na sobě naplní Zákon, sám přijme trest za hřích všech. Hněv nad hříchem i to, že sami neneseme následky hříchu, to vše se nám splnilo v něm. Tak je třeba chápat ono: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ Kdo chce tedy brát dnešní příběh jako jádro evangelia, ať ví, že k popravě nakonec došlo. K horší popravě, než ukamenování a k popravě skutečně nevinného – toho, kdo sám skutečně miloval. Tím, kdo odoudil i byl sám odsouzen, je Kristus. Ať se tedy lidé bojí Boha, jsou mu vděčni a už nehřeší. Amen