Zeptali se ho: „Kde je tvůj otec?“ Ta otázka je osobnější a také zákeřnější, než se zdá. Již v předchozí kapitole zaznělo: „Což přijde Mesiáš z Galileje? Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z Betléma, odkud byl David?“ Musíme si uvědomit, že příběh Ježíšova narození z Panny v jeho době téměř nikdo neznal – vždyť, jak vidíme, ani nevěděli, že se skutečně narodil v Betlémě. I jeho učedníci jej považovali za rodáka z Nazaretu.

Je přirozené, že o jeho narození nevěděli. Kdo totiž jen tak začne lidem vyprávět, jak se narodil? A nebo, čí matka chodí a všem vypráví, jak se její syn narodil, jak o tehdy bylo? I kdyby tak Marie činila, jak by asi znělo, kdyby řekla: Narodil se z Panny? Kdo by jí uvěřil? A tak je docela hodnověrné, co se traduje – sice, že evangelista Lukáš, který příběh Ježíšova narození ve svém evangeliu zaznamenal, znal Pannu Marii v jejím stáří a znal ty okolnosti od ní. Až když vstal z mrtvých, šlo něco takového vůbec vyprávět. Ale ve chvíli, kdy tento rozhovor probíhá, o jeho narození z Panny v Betlémě téměř nikdo neví, ani ti nejbližší.

Ptají-li se tedy takto, chtějí Ježíše přivést do úzkých. Je to patrné i z pozdějších slov v tom hovoru: „Nenarodili jsme se ze smilstva, máme jednoho Otce, Boha.“ Dodnes je Ježíšovo narození z Panny kamenem úrazu.

Je to nejspíše přetežováním vlastního rodičovství. Jako by určovalo vše dobré, co je na dítěti. Jako by to bylo všechno z nich. Spatřujeme pak, jaká úzkostnost panuje ve výchově. Kolik kolem ní vychází knih, jaké tuhé spory se vedou o různé výchovné metody. Ten pohled, že člověka jde vyšlechtit jako koně či vycvičit jako psa, se pak vztahuje na všechny lidi. Již od starověku je většina učenců posedlá myšlenkou, že svět spasí správné vzdělání. Pokud by jen všichni mohli chodit do školy, zmizí ze světa všechno zlo. Inu, po staletích snah už všichni do školy chodí? Zmizelo tím snad zlo ze světa? Na to se dá vždy říci, že až ta správná výchovná metoda promění člověka a tím svět. A to se dá zkoušet do nekonečna: Když se dostaví zklamání z jedné metody, lze se upnout k další.

Ježíš sice říká, že poznání pravdy činí člověka svobodným. Ale jen pokud v pravdě, v Ježíšově slovu, zůstane. A svým posluchačům také říká: „Kdybyste byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on.“ Není tak sice jedno, co se člověk učí. Písmo samo neustále vyzývá k tomu, aby byli všichni vyučováni v Božích nařízeních.

Ale zejména proto, aby, když se člověk upřímně snaží, snažil se o něco, co je skutečně dobré, co má cenu v Božích očích – a ne o nějakou hloupost. A aby, cítí-li se člověk kvůli nečemu hloupě, stydí-li se za něco, je-li nečím souzen, aby to nebyla nějaká hloupost. Ale něco, co je skutečně zlé v Božích očích, za co se člověk má stydět.

Protože, nakonec se na vše musíme podívat vlastníma očima: Jistě, že nám bylo výchovou, ročiovskou i školní, předáno i mnoho nedobrého. Marné naděje i stud kvůli nepodstatným věcem. A nyní: Věříme snad těm věcem i nadále? Jak bychom pak věděli, že jsou marné. Pravda nás jistě učinila svobodnými. Člověk může želet promarněného času, může zápasit se špatnými náviky. Ale nyní už ví, co je správné. Zůstane-li v tom slovu, pravda ho učiní svobodným. Ten, koho člověk poslouchá, to je jeho otec.

Tím spíše se člověk nemůže svou výchovou a původem holedbat. „Kdybyste byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on.“ Byl-li člověk dobře vychován, má za co být vděčný. Ne čím se clubit. Jednal-li jinak, naž jak byl vychováván, tím spíše si uvědomuje, že když jednal jinak, jednal zle ze své vůle.

Tak se tedy musíme dívat na to, v čem je člověk vychováván: Je mu předloženo, co se pokládá za dobré a co za zlé. Sám se ale k tomu musí nějak postavit. Sám s tím bude souhlasit či nesouhlasit.

Platí totiž to, za co chtěli Ježíše nakonec kamenovat, co se nerado slyší: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ Kristus je světlem, které osvěcuje každého člověka, který přichází na svět. A tak každý přeci jen nakonec nějak tuší, co je dobré a co zlé. Původ i vzdělání, to před něj může stavět různé zbytečné překážky, nebo jej naopak může před zásadní otázku, zda poslechnotu Boha nebo ne, postavit rovnou. Ale rozhoduje se sám. Podle toho, zda věří, že má Otce v nebesích, nebo ne.