Introitus: Žalm 49
Pozdrav: Pán praví: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 23. neděle po Trojici.
482
Vstupní modlitba: Pane Bože, ty jsi se s námi smířil skrze svého jednorozeného Syna. Prosíme, dej odpuštění těm, kdo v tebe věří, a ujisti je, že jsou od všech hříchů očištěni. Učiň, aby ti sloužili pokojným a smělým srdcem ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Izajáš 51, 17–23
515, 1–6
2. čtení: Jan 9,39–10,19

„Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ To řekl Ježíš farizeům. Lidem, kteří měli sklon se domnívat, že pouhá obeznámenost s Písmem, znalost Písma z nich činí dobré lidi. Vidíme. Víme, na rozdíl od ostatních, jak je to správně. Proto jsme dobří, proto i můžeme být vůdci slepých.

Farizeové alespoň počítali s tím, že jim Bůh pomáhá svou mocí, aby když vědí, co je dobře, také dobře jednali. Jinde, v podobenství o farizeu a celníku, říká farizeus alespoň: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci…“ a tak dále. Alespoň tedy maličko tušili, že vědět, co je správné a dělat co je správné jsou dvě různé věci. Jak to velmi dobře z osobní zkušenosti víme my všichni. U Saduceů, kteří Písmu nestojí téměř ani za zmínku, to bylo horší: U nich skutečně znát zákon znamenalo plnit Zákon. To je zjevný nesmysl. Alespoň ten Zákon však připisovali Bohu.

Jak hrozná je potom slepota současných módních ateistů i mnoha zdánlivě pokorných učenců, i některých, byť nemnohých prostých lidí, kteří říkají nejen: Když znám, co je dobré, konám, co je dobré. Ale i: Co je dobré, to prostě vidím, to dovedu logicky odvodit. Proč bych na to potřeboval Boha? Jednak je zjevné, že této představě podlehl první člověk v ráji: Budu jako Bůh znát dobré i zlé. To je prvotní zdroj všeho našeho neštěstí.

Za druhé, je poučné sledovat ovoce poznání těchto lidí:. Charles Darwin považoval za logické, tudíž dobré, že barevní časem vyhynou, jak už je viděl hynout ve svém čase. Lepší genetika se prostě prosadí, kdo to může nevidět. V logice zdatnější matematik Bertrand Russel šel více do hloubky. Podle něj by barevní neměli být hned vyhlazeni, protože jsou dobře uzpůsobeni pro práci v tropech. Tyto zrácené logické vývody etiky bez boha těchto lidí se snes úspěšně zametly pod koberec, když už se nehodí je opakovat. Mnozí ještě dnes žijící učenci už se dnes nehlásí s takovým nadšením k čínské politice jednoho dítěte, jak ještě před pár lety činili. Ovšem myšlenka, že všelijak geneticky nevhodné děti je přece rozumné a tudíž dobré zahubit už v lůně matek, je mnohými učenci bez ostychu hlásána do teď. Hřích prvního člověka, rozhodutí sám určovat dobré a zlé, se dodnes uskutečňuje v činu jeho potomka Kaina, v pokolení Kainově – ve jménu rozumu musí nakonec vždycky někdo být někde stranou ubit, zprovozen ze světa. Dobře to řekl Kristus: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“

Proto Kristus navazuje slovy: „Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič.“ Kristus nepřelézá jako had plot ovčince a neříká: „Nikomu nic neporoučím, jenom radím: Takhle a takhle je to přece viditelně rozumné a správné – vždyť to musíte vidět sami.“ Kristus, na rozdíl od mních ateistů naší doby není podomní prodejce myšlenek. Kristus přichází, jak by se u nás řeklo, se vší parádou: Vchází dveřmi a říká: Já jsem to. Já jsem Syn Boží a přicházím v Božím jménu.

Přijít dveřmi, v Božím jménu, je nebezpečné. Pak člověk za všechna svá slova ručí, nemůže je vzít zpět. Plně se vystavuje riziku, že bude ukamenován jako falešný prorok. Proto je velmi třeba vážit slova a jménem Božím, s odkazem na Boha říkat skutečně jen to, čemu člověk pevně věří, na co proto i ve svém osobní životě spoléhá, co koná, co se také daří a osvědčuje. V Kristu bylo takové vše, co vycházelo z jeho úst. U nás je přeci jen méně věcí, za které bychom mohli dát ruku do ohně. To zmiňujeme proto, že Ježíš o sobě v dnešním příměru nemluví jen jako o pastýři, ale hned potom také jako o dveřích, skrze které pastýř přichází. My sami, v omezené míře, můžeme někdy být jako ten pastýř, pokud připomínáme Boží slovo, kterému věříme. Skutečně však musíme posoudit, jak nás vyzývá i apoštol, jak velká míra víry je nám dána a s jistotou mluvit o tom, na co opravdu sami spoléháme, čím se sami řídíme, čeho ovoce sami spatřujeme.

Dobře totiž připomíná Kristus, že jen ten, komu ovce patří, je miluje. Jen ten, komu ovce patří, je za ně ochoten položit život. Kdežto každý z nás je přeci jen více podoben tomu najatému za mzdu. Kdo může svůj úkol konat i dobře, s ohledem v odpovědnosti k tomu, kdo ho najal, komu stádo patří. Nikdo z nás se však ani nemůže obětovat za celé Boží stádo, za všechny věřící. Počítejme tedy i s tím, že když jde do tuhého, když by nás to mělo stát život, my všichni jako jen takoví Boží pomocníci máme sklon vysouvat. Za Krista, myslím, by byl mnohý ochotný položit i život – za církev, za věřící, už asi nikdo moc umírat nebude. Dobře řekl apoštol: „Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ V tom je výjimečnost Krista – jediného pravého pastýře.

A tak o nás Kristus spíše mluví jako o těch ovcích, jako o stádu. Současný člověk sotva zná horší urážku, než že by o něm někdo řekl, že je jako ovce, jako součást stáda. Naši současníci často rádi mluví s málo skrývaným pohradáním o členech církve, sboru, jako o ovečkách. Je dosti zjevné, že tím chtějí říci „blbci“, jen ve své podlé zbabělosti nemají odvahu k přímému střetu. Možná už je na čase vykázat takové lidi do patřičných mezí.

Kristus a po něm my mluvíme jako o ovcích o všech lidech, jako o stádu o každém společenství. Nevybrali jsme si, že zrovna my chceme být ovcemi, ale skrze slovo Boží pravdy jsme rozeznali, že tak je tomu s každým člověkem. Člověk sám neurčuje, co je dobré a zlé, sám si ani dobrem a zlem nevybírá. Člověk má různá přání a potřeby, ani ty si sám nevybírá, prostě je má, ozývají se v něm. Pokud dnes po kostele dostanu chuť na zrmrzlinu, nerozhodnu se rozumě, že tu chuť nemám. Ta tu prostě bude. Budu hledat cestu, jak své přání splnit a nebo mu kvůli nějakému vyššímu důvodu nevyhovím. Ale sám sobě neurčuji, co chci nebo nechci.

Tolik rozumu pak člověk má, že se ve svých přáních ohlíží na ostatní, nezačne třeba nanajednou nahlas zpívat v autobuse, protože má zrovna chuť. Takže člověk často chce, co vidí, že chtějí ostatní. Utíká před tím, před čím vidí utíkat ostatní a tak dále. Pokud teď začnu zívat, začne se vám chtít taky, pokud se začnu drbat, za chvíli se tu začneme drbat všichni. Má to svůj smysl, jeden člověk sám o sobě opravdu vidí a ví docela málo.

A tak, každý člověk se ohlíží po pastýři, který by ho dovedl na ty pastviny, za splněním potřeb. Který by mu také řekl: Teď ještě ne, teď se to nehodí, na tomto místě není dobré zůstat stát a zakousnout se do trávy. A obvykle ani nehledá, pokud má rozum, kdo by byl pastýřem jen jemu samému, ale kdo povede celé stádo, celé společenství. Kdo všem řekne: Toto není správná cesta k vašim přáním, ale toto je. Všichni lidé jsou ovce, všichni lidé jsou stádo. Některé však pase smrt. A některé, po celém světě, slyší hlas dobrého pastýře, který vede k pastvám zeleným. Amen

515, 8–10
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 8, 19–31
Požehnání: Pronárody hlučí, království se hroutí, jen vydá hlas a země se rozplývá. Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. Pojďte jen, pohleďte na Hospodinovy skutky, jak úžasné činy v zemi koná! Činí přítrž válkám až do končin země, tříští luky, láme kopí, spaluje v ohni válečné vozy. „Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh. Budu vyvyšován mezi pronárody, vyvyšován v zemi.“ Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. Požhnej vás Všemohoucí…
425