Introitus: Žalm 117
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 22. neděle po Trojici.
163
Vstupní modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, dal jsi svému milému Synu všechnu moc na nebi i na zemi a učinil jsi jej hlavou nového stvoření. Osvoboď všechno stvoření z moci zlého, aby sloužilo jen tobě a tebe na věky velebilo. Skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Izajáš 42, 13–22
210, 1–5
2. čtení: Jan 9, 8–41

Zázrak nepřesvědčí každého. Přesvědčí jen toho, kdo už věřit chce. Dnešní čtení nám popisuje, jak lidé na zázrak odpovídají. A ukazuje nám, že i kdybychom vakonali zázrak, zdaleka tím lidi nepřesvědčíme. Nemáme tím automaticky vyhráno.

Tak v našem příběhu jedni říkají: „Není to ten, kdo tu sedával a žebral?“ Jedni říkali: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podoben.“ První potíž se zázrakem je, že si ho lidé vůbec nemusí všimnout, že ho nezaznamenají, Lidé mají sklon prostě nevidět a nebo rychle zapomenout, co jim nedává smysl, co nemají kam zařadit. Je to užitečné, protože kdyby člověk neustále viděl něco nového, byl by neustále rozptylován: Když jdeme na procházku s malým dítětem, pro které je vše ještě nové, neustále se zastavuje, odbíhá, zvedá různé věci ze země. Je na něj třeba čekat a dávat pozor. Sami za stejným cílem dojdeme mnohem rychleji, protože se nedíváme nalevo napravo, nic ze země nesbíráme, prostě jdeme. Jde to ale daleko dál: V jednom experimentu se prodavač v obchodě během obsluhování zákazníka jakoby sehne pod pult a místo něj se vynoří úplně jiný člověk, jen ve stejném plášti. Nikdo z desítek návštěvníků obchodu si toho nevšiml. Nečekali, že se jeden člověk promění v druhého, proto to ani neviděli.

Naše víra tak určuje, co jsme vůbec schopni vidět. V našem čtení se příznačně vše točí kolem člověka, kterému se právě otevřely oči. Neviděl a teď nově vidí. Všimněme si, že v příběhu působí trochu jako nekňuba, trochu jako vtipálek. Jako takový Švejk. Na většinu otázek říká „nevím“. Já nevím, vím jenom, že mi otevřel oči. Dovede říci jen co se stalo. Ale to lidem kolem nestačí. Musí vědět jak se to stalo a kdo to udělal. Pak teprve jsou ochotni ten zárak vidět.

Jednak, jak se to stalo? I lidé, kteří očekávají zázraky, budou je schopni vidět jen tam, kde je čekají: V nějakém uzdravovacím shromáždění nejspíše. Modlitba uzdravení bude muset být patřičně dlouhá, pronesená vzrušeným hlasem. Tak jsou na to zvyklí. Ale pokud se div stane všedněji, jako ho zde udělal Ježíš – tedy z prachu a vlstního plivance udělal bláto a jím potřel oči slepého – pokud je to takto nebo nějak podobně, ani lidé, kteří milují zázraky a znamení, nebudou mít moc chuť něco takového vidět. Nejspíš takový zázrak přehlédnou. Úplně stejně ho samozřejmě přehlédnou i ti, kteří vidí v lékařích bohy, mimo které není žádného uzdravení. Prostě, zázrak se musí stát tak, jak ho čekáme. Jinak je ho težké vůbec vidět.

A kupodivu ještě důležitější se pak ukáže otázka: Kde je ten člověk a kdo je ten člověk. Jak to známe z té komedie: „A komu tím prospějete“. Když uznáme, že je to zázrak, komu tím přidáme body? Komu tím dáme schválení? Když si tedy lidé nevědí rady, jak to vlastně Ježíš ten zázrak udělal, s tím blátem, když nevědí, co s tím osobně, přeskočí hned k tomu „co na to řeknou lidi“. Co ta neznámá věc znamená společensky. Je to totiž zvláštní: Proč toho, který byl dříve slepý, vůbec vedou k farizeům? Dříve nemocného mělo smysl dovést ke knězi – ten podle Zákona fungoval i jakýsi lékař, posuzoval zdravotní stav a tak mohl zázrak potvdit, jak k tomu vyzývá Ježíš v příběhu o uzdravení malomocného: „Jdi, ukaž se knězi … jim na svědectví“.

Ale farizeové v naprosté většině nebyli kněží. Byli to vzdělaní laici. Jejich jméno znamená v hebrejštině „oddělení“, dalo by se i volně přeložit jako „lepší lidé“. Pokládali sami sebe za ty, kdo mají vést a pozvedat ty obyčejné, hrubé a nevzdělané lidi. Při tom, neměli nějaké státní nebo církevní pravomoci, jejich spočívala v tom, že jim lidé věřili, že je pokládali za lepší lidi – a z části právem. I vnější svědkové mluví o farizejích jako o té nejlepší, nejupřímnější z židovských skupin té doby. Jejich původním cílem bylo vést příkladem. Ovšem to lidem často dlouho nevydrží. Takže i v našem čtení slyšíme, že rodiče slepého „se báli Židů, neboť Židé se usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy.“ Ne aby byl ukamenován, nebo snad vyhnán do divočiny. Jen aby ho už lidé nebrali za svého, za slušného člověka, za někoho hodného sluchu.

Lidé ovšem stojí o to někam patřit, být vnímáni jako slušní lidé. A když něco řeknou, aby to bylo mezi lidmi vráno v potaz. Když se setkali s divem a nemají ho kam zařadit ve své zkušenosti, osobně nevědí, co s tím, není už o čem uvažovat osobně. Na řadu tedy přijde: Co to znamená společensky, politicky.

Uvažme, že když bychom se sami setkali s nějakým divem, čeká nás podobné uvažování: Nejdříve budeme uvažovat, zda jsme se nezbláznili. A abychom takto nemuseli přemýšlet, nejspíš na div rovnou zapomeneme. Pokud ne, budeme hodně uvažovat o tom, co na to řeknou lidé. Mohli jsme stokrát vidět něco na vlastní oči, ale pokud nás kvůli tomu všichni pokládají za blázna, jaký z toho máme prospěch. Ale tím to ještě nekončí: Když alespoň někdo uzná, že se stalo, co vyprávíme, nezůstane u toho. Ale naší zkušeností bude chtít podpořit svůj tábor, svoji stranu nějakého sporu.

Spor vypukne i mezi farizeji. Zase se zmíní sobota, kterou na Ježíše vytahují pořád. Řekl bych, jednu věc si vybrat museli. Pokud se pokládáte za lepšího člověka, narazíte na to, že lidi není úplně snadné celkově posoudit: Mají ve svých životech vícero úkolů, řeší vícero problémů, každý má trochu jiné slabiny, trochu jiné silné stránky. Málokoho známe opravdu dobře. Jak si pak máme být jisti, že jsme z těch lepších lidí. V úplném srovnání skutků a slov, životů lidí snadno můžeme patřit k těm horším. Proto je jednodušší najít jednu věc, prubířský kámen, kterým se lidé rozdělí na ty dobré a zlé. V našem čase to bude koho kdo volil, zda je očkovaný, zda požívá maso, nebo jaký je jeho vztah k cukru – opravdu ubohosti. Co si vybrali farizeové, sobotu, vypovídá o člověku alespoň něco: Je schopen nedělat, což ho nic nestojí, když je ten den svatý? Obdobně bychom mohli říci, že o lidech vypovídá alespoň něco podstatného, zda chodí či nechodí do kostela. Něco to znamená. Ale přeci jen, udělat ze dne odpočinku jediné přikázání – vždyť v pouhém Desateru je hned devět dalších.

I ta druhá strana sporu si věci velmi usadňuje: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ I ten dříve slepý na tohle dovede odpovědět: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ Velké činy a dokonce i velké dobrodiní ještě neznamenají bezhříšnost. O šelmě čteme ve Zjevení: „A činí veliká znamení, dokonce i oheň z nebe nechá před zraky lidí sestoupit na zem.“ Boží proroci nebyli bez hříchu a přece činili velká znamení. I Jidáš, pokud víme, kázal evangelium, uzdravoval a vymítal zlé duchy, byl jeden z dvanácti. I my sami, pokud něco velkého vykonáme, děláme tak z moci, jíž nás Bůh obdařil, nikoliv ze svých vlastních vnitřních zdrojů. Jak je psáno: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“

A tedy jedné straně sporu jde o to být v té lepší části lidí, druhé straně o to být u všeho velkého, být při nějaké akci. Fanatikům soboty můžeme přiznat, že si alespoň na rozsuzování lidí vybrali lepší klíč, než jakých se užívá v naší době. Nadšencům pro zázraky zase, že alespoň od Boha něco čekají. Ale oběma stranám stejně jde nejvíc o to, komu Ježíšův zázrak propěje nebo uškodí.

Celé to tedy skončí takto: Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. Takže takto dopadl ten, kdo zažil zázrak na vlastním těle, kdo je živoucím důkazem.

Pro nás z toho planou tato ponaučení: Bůh sice koná divy, ale, za prvé, si jich stěží všimneme, protože je obtížné vůbec vnímat něco, co neznáme, nemáme kam zařadit. I ti, kdo na zázraky čekají, chtějí je, chtějí aby se staly určitým způsobem, v určitém shromáždění, po určitém druhu modlitby nebo v určité životní situaci a jiné moc vidět nechtějí – zjistíte sami, divy, které vy jste zažili, je moc neosloví. Dále, více než vlastní zkušenost pro lidi obvykle znamená, co řeknou lidé; ti lepší lidé. A sami zjistíte, že i pro vás samé to hraje velkou roli. A nakonec, u všeho nezvyklého, nového, hraje u lidí velkou roli, které straně sporu to prospěje nebo uškodí. Podle toho tu věc budou nadšeně přijímat nebo urputně popírat. Podle toho, jak jim poslouží.

Konec toho všeho tedy je, co slepý říká celou dobu: Nevím vlastně, co to bylo. Co vím je, že vidím. Že to pomohlo. Po to všem vzruchu, ze kterého nakonec nic nevzešlo, dojde na pravý smysl toho divu: Zázrakem se slepý nestal chytřejším, zkušenějším v tomto světě. Ani váženějším. Ale získal vděčnost, pravý zdroj víry. Poznal, že Ježíš Kristus je Pán. Amen

258
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 1, 16–25
Požehnání: Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají, a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce. Požehnej vás Všemohoucí…
510