„Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!“, přeje si Jonáš ve chvíli, kdy sestoupil jsem ke kořenům horstev. Ostatní lidé vidí horu a jen tuší, že co vidí je jaksi jen špička ledovce. Že hora jako obrovský zub, rostoucí v krajině jako v dásni pokračuje dál někam hluboko dolů. Na rozdíl od ostatních to Jonáš jen netuší. Byl tam, poznal to. Přišel věci na kloub. A v tu stejnou chvíli si přeje spatřit chrám, který už viděl tolikrát. Chrám, do kterého se lidé chodí ptát Hospodina, protože nevědí. Chrám, do kterého lidé chodí, protože neviděli, ale věří. Jonáš sestoupil do hloubky, je u kořene, má poznání. A přece si místo něj přeje víru. Chce být na místě, kde se věří. Chce být s těmi, kteří věří.

Jonášovo smýšlení v hlubinách dosti připomíná, co se událo ve velkých výškách, v hlubinách vesmíru. Jeden ze dvou prvních mužů na měsíci, kteří stanuli na měsíci, astronaut Buzz Aldrin, je náš bratr, křesťan. Ještě něž vystoupil na měsíc, přijal v přistávacím modulu tělo a krev Páně, se kterým ho vyslala jeho reformovaná církev, jejíž je presbyterem, starším. Hledíme k nebesům, k Bohu. Buzz Aldrin, který jakoby v prvním nebi byl, přál si tam nejvíc ze všeho udělat to, co mohl každou neděli doma na zemi, v neděli v kostele v Texasu. Jakoby byl v nebi, kam my se jenom díváme, díval se z okýnka na měsíc. A při tom chtěl nejvíce udělat to, v co „jen“ věřil – že chléb a víno, které měl s sebou, jsou skrze Ducha svatého tělem a krví Krista Pána.

Jonáš v hlubinách mohl říci těm na souši: „Ha, o čem vy jen přemýšlíte, já bezpečně vidím, hlupáci. Poznal jsem, co je v hloubce, jaké jsou temné kořeny všeho.“ Jonášovo poznání bylo osamělé a temné, ale bylo to skutečné poznání. Buzz Aldrin stejně tak mohl říci: „Ha, po tisíce let hledíte k nebi, ale já jsem teď přímo na měsíci.“ Měl blyštivou kombinézu, byl obklopen nejlepší technikou, kterou do té doby, v něčem možná dodnes, lidé vytvořili. Ale tito dva lidé, kteří byli tak hluboko, v tak temné hlubině, tak vysoko, v takovém jasu, tak říkajíc v tu chvíli nejvíc chtěli být v kostele jako každou neděli.

Proč? Předně, vyděli jen kus. Hory vyrůstají z mořských hlubin, kde jsou dlouzí hadi a slepé ryby, z nepěkných míst. Jaksi, i růže rostou z hnoje, ale nelze na tom uplět. Dívat se na temnou stránku není celá pravda. A podobně, kdo vystoupí na měsíc, musí pak zase sestoupit. Buzz Auldrin, po tom, co přistál na měsíci, dlouho pak v životě neviděl nic dalšího, co by mohl dosáhnout. Stal se z něj na dlouhou dobu melancholický opilec. Ať už sestoupím na dno, nebo vystoupím až na nebe, došel jsem sice dál, než ostatní. V jedné věci vím mnohem víc, než ostatním. Ale pořdá neznám všechno. Neznám všechno.

A ta druhá, hlavní věc je: Právě proto, že neznám všechno, můžu ukázat svou povahu, svůj charakter. Neviděl jsem Krista vstát z mrtvých. Ale přál bych si, aby vstal z mrtvých? Pokud ano, znamená to, že se mi líbí, co Kristus dělal, že souhlasím s tím, co říkal. Že bych mu to přál. Neznám úplně druhé lidi. Ale pokud se snažím začít s nimi po dorbém, pokud to s nimi ani po prvním sklamání nevzdávám, znamená to, že bych si přál s nimi dobře vycházet.

Jak se stavíme k tomu, co neznáme, ukazuje, co bychom si opravdu přáli. Jaká je naše vůle. Co člověk zná, podle toho se už může jen nějak zařídit. Už mu zbývá jen jedna věc. Když člověka něco popálí, ucukne. Na tom není nic zvláštního. ZVláštní je ta chvíle, kdy člověk večer přemýšlí, co by měl udělat zítra.

Jonáš, který utíkal od Boha, poznal na hlubinách, jak věci jsou. Jaké jsou kořeny hor, jaký je kořen věcí. Ale uprostřed hlubin chtěl žít. Chtěl ještě dostat šanci zkoušet, jaké věci mohou být.

Tak i my: Vůči druhému člověku, kterého nikdy zcela neznáme, můžeme ukázat, jací jsme. Před úkoly, malými i velkými, u kterých nevíme, jak je zvládneme, můžeme ukázat, jací jsme. Víra, i když by to člověka hned nenapadlo, je v tomto životě důležitější, než poznání, protože jen na ní se pozná, co jsme opravdu my.

Co kdyby to ale nedopadlo dobře? Co když by se tváří v tvář neznámému ukázalo, že v nás nic dobrého není? Naštěstí náš život takto úzkostně náročný není. Protože Kristus, který hřích nepoznal, poznal před námi na kříži mzdu hříchu, konečný důsledek hříchu. Před námi sestoupil do pekel, před námi vstoupil na nebesa. Nejdeme úplně do neznáma, Kristus šel před námi. On před všemi ukázal, že je ryzí, že je spravedlivý. My jej následujeme a napodobujeme. Takže i když je v našich životech mnoho neznámého a stěží pochopitelného, přece víme, že již tou cestou Kristus před námi šel. Následujme jej v důvěře. Amen