Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Na severní straně našeho města se tyčí první pahorky Českého středohoří, hory Oblík a Raná. Většina naší krajiny je vlastně taková: Z rovné pláně se náhle tyčí kužel hory. I dítěti je zřejmé, že toto musí být jen vrcholek, že hora pod okolní černou nebo červenou hlínou pokračuji kamsi do přehlubokých temných hlubin. Spatřujeme ty hory každého dne, dennodenně kolem nich cestujeme. Ale kdo spatřil jejich kořeny? V pradávných časech vyrazily tyto hory v podobě žhavé lávy z žhavého jádra vzhůru k povrchu. Jako jakési zuby vyrazily dásní země k povrchu a jejich kořeny jsou stále tam dole.

Tak i Jonáš sestoupil ke kořenům horstev v břiše obludy. Řekl si, že je zapuzen, že už ho Bůh nechce vidět. A v tuto chvíli sestoupil ke kořenům horstev. To spolu souvisí: Když se člověk odvrátí od Boha, obrátí se k hlubokému, temnému poznání.

Tím vlastně začaly dějiny lidského rodu: Eva v ráji podlehla tomuto lákání: V den, kdy z (toho stromu) pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. Ve chvíli, kdy přestane důvěřovat Bohu, obrátí se k poznání. Také Saul, když mu Bůh neodpovídá, vyhledá ženu vyvolávající duchy zemřelých se slovy „Věšti mi prostřednictvím ducha zemřelého. Přivolej mi, koho ti řeknu.“

A na potřetí můžeme připomenout kdysi oblíbený příběh o doktoru Faustovi. Ten vystuduje práva, filosofii, medicínu a teologii. Je bystřejší než jeho kolegové doktoři, kněží a profesoři, ale právě proto poznává, že vlastně nedokáže nic opravdu poznat. Že nemůže lidi ani poučovat, ani polepšovat. Od teologie se tedy obrátí k magii, aby zjistil, čím drží svět pohromadě a jaká je podstata života. A od té chvíle jej vede ďábel Mefistoteles, dává mu všemu rozumět a ve všem uspět. A zároveň ho nechává ničit lidi kolem sebe.

Mohli bychom se uklidňovat: Eva nic nepoznala, čarodějnictví nefunguje, bádání a poznání člověka nemůže uspokojit. Ale to bychom se opravdu jen marně utěšovali. Nepoznali snad Adam s Evou, že jsou nazí? Vždyť opravdu byli nazí!

Kdyby na temném poznání nic nebylo, jak by pak mohlo lidi tak silně držet ve své moci? Ne, nejsou to jen pověry a přeludy. Celé národy Afriky, Asie, Jižní Ameriky ale i jiných koutů světa jsou doposud v moci domorodých kouzelníků. V nemalé části světa se dosud věří v kouzla, amulety a zaříkávání. Kdyby na těchto věcech nic nebylo, lidé by je dávnou neprokoukli a opustili. Naopak, domorodá kouzla nezřídka zabírají i na evropské cestovatele. Nakonec, i čarodějnice v EnDóru Saulovi Samuelova ducha vyvolala.

Opilci, kteří jinak nejsou schopni udržet souvislou myšlenku, dokáží s podivuhodnou přesností zasáhnout zlým slovem nejcitlivější místo člověka. Hluboké poznání se před člověkem otvírá i skrze jiné omamné látky. Jako každé poznání bez Boha, i toto je jen zoufale částečné. Ale je to zření velmi hluboké; to proto od něj lidé nedokáží odtrhnout zrak své duše a obětují mu vše.

Křesťanství nabízí věčný život v Boží blízkosti a žádá pouhou víru. Všechna ostatní náboženství nabízejí daleko méně a přitom za to žádají daleko více. Ale každé v oblasti svého zájmu proniká hlouběji, než co nám, křesťanům, odhaluje Písmo. Přírodní náboženství nabízejí skutečně hluboké pochopení světa zvířat a rostlin. Hinduismus ví daleko více o věcech, které se v kosmu i ve společnosti stále opakují. Buddhismus ví daleko více o vnitřním klidu. Každé z těchto falešných náboženství se odvrátilo od Boha ale o to hlouběji proniklo do tajemství jím stvořeného světa.

Ale to pořád chodíme pro příklady daleko. A přitom se to samé děje všude kolem nás a před našima očima. Ačkoliv lidé nejsou ohromeni vědou zdaleka tolik jako třeba před sto lety, jejich srdce jsou vědou stále nedobytně opevněna proti Božímu volání. Jen nejasný pocit, že „dnes víme víc než ve středověku“ stačí lidem na to, aby o Stvořiteli a Pastýři vesmíru ani neuvažovali.

A je to opravdu spíše pocit. Středověk se svými kláštery a universitami nebyl bez své vědy. V poznání také postupoval, byť daleko pomaleji. Stejně tak z Písma se dozvíme ledacos o světě, byť ne tolik, jako kdybychom se poznání světa oddali cele. I střídmé užívání vína, které nebylo cizí ani samotnému Kristu, otvírá člověku o něco veselejší pohled na svět. Nakonec i jakési lehké kouzlení je vlastní i zbožným lidem. Už jen samotný pozdrav „Dobrý den“ je vlídná snaha druhému opravdu dobrý den přičarovat.

O střídmém, střízlivém poznání však nemluvíme. Ale o takovém, pro které člověk zapomene na Boha.

Shodl jsem se nedávno s kamarádem, že když si člověk představí, že není Boha, jako by se najednou zpomalil čas. Všechno je najednou výraznější, všechny věci kolem najednou vypadají důležitější.

Vzhled oblohy umíte posoudit a znamení časů nemůžete? Čas je nakonec to, co člověka vždycky dožene. Ať člověk na cestě od Boha do hlubin poznání světa odejde sebe dál, vždycky ho dožene nějaká vzpomínka. Když Eva porodí prvního syna Kaina, říká: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Narození nového života, to je to největší pozemské tajemství. Ale žena při něm vzpomíná na Hospodina, kterého ztratila. Pohané a čarodějníci ve svých bájích vzpomínají na zlatý věk, kdy věci ještě nebyly pokažené tak, jako dnes. Opilci vzpomínají na dobu, kdy před nimi ještě byl otevřen celý svět a všechno bylo ještě možné. Narkomané vzpomínají, jak se jim poprvé otevřel svět chemických vizí a jak ho dokázali vidět očima ještě nezkaženýma, jasnýma. Naše technická doba si občas zasteskne po časech, kdy člověk kosil obilí kosou a za poledne mu vysoko na srpnovém nebi zpíval skřivan. Saul vzpomíná na Samuela a doktor Faust na sklonku života na Markétku, toho jediného, koho v životě opravdu miloval a na své cestě za poznáním zanechal za sebou zahynutí.

Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! Jonáš uprostřed nejhlubších hlubin tajemství, u samých kořenů hot, vzpomíná na něco tak obyčejného, jako je cesta do kostela ve sváteční den. Tak rád bych zase hleděl na tvůj svatý chrám!

Člověk zajde na cestě za temným a hlubokým poznáním tak daleko, že už se nemůže vrátit. A přece, co by za to dal, kdyby mohl zase jako kdysi dávno jen tak jít slunečným nedělním ránem do kostelíčka. Pozdě poznává znamení času, pozdě vzpomíná na dobu, kdy byl docela obyčejně šťasten a kterou s pohrdáním nechal za sebou. Ten čas je ale neskutečně daleko a není cesty zpět. Nejde se vrátit, jde jen pokračovat dále na cestě tajemství. Až za bránu toho největšího tajemství. Tam, kde svět končí. Tam, kde končí život. Až za brány smrti.

Tomuto světu, který umí posoudit co vidí na zemi a na obloze, ale nedovede rozpoznat čas nevinnosti, čas skutečného štěstí, tomu bylo dáno znamení Jonášovo. Ježíš Kristus byl pro nás od Boha zavržen. Zcela se od Boha vzdálil. Ve své smrti sestoupil až ke kořenům hor, až do nejhlubších hlubin, až do podsvětí. Lidé se na cestě od Boha za poznáním vydávají daleko. Ale za hranice tohoto světa, za hranice života, se nikdo nehrne. Kristus v odloučení od Boha na kříži zašel v poznání nejdál. Až za hranice smrti. Sestoupil do pekel. A třetího dne vstal z mrtvých.

Kdo mu může říci: Poznal jsem příliš na to, abych se mohl vrátit do času nevinnosti? Neboť Kristus zašel v poznání světa a života nejdále: Až za hranici světa a života, až za hranice smrti. A třetího dne se vrátil zpět! Kamkoliv lidé ve své odloučené pouti od Boha do nitra světa zašli, Kristus tam byl také! Ať poznali jakékoliv hluboké temnoty, Kristus je poznal také! Ať jsou jakkoliv hluboko, Kristus je může najít! To je znamení Jonášovo, znamení všech časů, znamení času velikonoční neděle. U Hospodina je spása! Amen