Patříš k nám nebo k našim nepřátelům? Myslíš to s námi dobře nebo se před tebou máme mít spíš na pozoru? To není jen Jozuova otázka nebo otázka Ježíšových současníků, tuto otázku si často klademe přeci i my. V každé hádce manželů tiše vystupuje na povrch právě tato otázka: patříš ke mně nebo k mým nepřátelům? V pubertě si děti kladou tuto otázku ve vztahu ke svým rodičům. A kolikrát týdně či denně si ji klademe v práci, při sledování zpráv o politice a podobně? A někdy je skutečně velmi těžké nalézt uspokojivou odpověď. Protože i když slyšíte slova, někdy je jim těžké uvěřit. Protože to cítíte, vidíte úplně jinak.

Když dochází ke zjevení velitele Hospodinova vojska Jozuovi, je to chvíle, kdy se splnilo zaslíbení, daná židovskému lidu: vyvolený národ vstoupil do zaslíbené země a oslavil první hod beránka. Vlastně by se dalo říct, je to happy end, už je hotovo. Cíle je dosaženo. A to je popravdě řečeno moment, kterého se trochu děsíme. Už je hotovo, splnilo se zaslíbení. A co teď dál?

Náhle je vše jakoby bez cíle. Chybí něco, k čemu vzhlížíme. Neznám příliš bohatých lidí, popravdě řečeno jsem potkal jen jediného, když jsem oddával jeho přátele. Mladý, inteligentní muž s vozem Maseratti, který se velmi zajímal o to, co vlastně víra je, proč věřím. A pak smutně prohlásil, že by něco takového také potřeboval. Že už má vlastně všechno, a neví, co by ještě víc mohl chtít. Tak mladý, a vlastně už byl na konci své cesty. A co teď dál?

My mnohem spíše známe pocity Ježíšových učedníků. Jejich povelikonoční otázka: Co teď dál? není otázkou vyprázdněného milionáře. Spíše lidí zoufalých, třesoucích se strachem, bezradných. Ale v jádru je to vlastně podobné. Ztratil se jim horizont, ke kterému by mohli vzhlížet. Jejich život ztratil smysl stejně, jako život člověka, který už všeho dosáhl a nemá se nač těšit.

Když tedy izraelité dorazí do zaslíbené země, náhle jako by jim zmizelo světlo. Po všech vzrušujících událostech, které cestou prožili, po úmorné a dlouhé cestě pouští, jsou náhle v cíli. A jaký teď bude jejich život? Už to bude jen všední každodennost, celodenní dřina na poli či v jiné práci. Už jen tohle a nic víc?

A uprostřed šťastného, ale asi trochu rozpačitého izraelského lidu se Jozuovi zjevuje velitel Hospodinova vojska. Už staří křesťanští vykladači ztotožňovali tohoto velitele Božích zástupů s Kristem. To Kristus se tu ukazuje, sám Boží Syn. Proto se mu Jozue klaní, proto si musí zout boty, jelikož se země směla stát podnoží Božích nohou. Situace je o to zajímavější, že Ježíš se tu vlastně klaní Ježíši. Počeštělé jméno Jozue totiž není nic jiného než hebrejské Jehošua, řecké Iésůs, česky tedy prostě Ježíš.

A vlastně by se dalo říci, že to je klíč k dnešnímu příběhu. Jozue splnil své poslání, dovedl vyvolený lid, církev, do země zaslíbené, ale tím nic nekončí. Protože Bůh je větší než veškeré lidské činy, myšlenky či touhy. Pokud v takového Boha věříme, nikdy naše cesta vlastně nekončí. Smysl zjevení Krista není v tom, že by dával Jozuovi nějaký úkol. I když Jozue se ptá velitele zástupů: „jaký rozkaz má můj Pán pro svého služebníka?“, Kristus mu žádný rozkaz nedává. Jen: „Zuj si z nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté.“ Nic složitého, žádný velký nadlidský úkol. Jen nechť si zuje opánky, nechť uzná, že navzdory všemu, nad námi stále žije Bůh, Vševládce, Pantokratór, Král světa. A tak se Jozue, Ježíš, vlastně klaní Ježíši Kristu a dává tím najevo: moje úspěchy, já sám, nejsem střed světa. Pořád je tu ještě někdo víc, a pořád bude.

A nejinak je tomu u Ježíšových učedníků, když se trmácejí cestou do Emaus. Jsou pohlceni tím co prožili, zklamáním, kterého se dočkali, když jejich rabího, učitele, zrovna na vrcholu sil i úspěchů zákeřně zavraždili. Žijí tím a nedokáží se zbavit mučivých otázek, jak tomu u nešťastných lidí bývá. V tomto rozpoložení se k nim připojuje vzkříšený Kristus a rozmlouvá s nimi. Ale slova, jako by zcela nepomáhala, oči se jim otevřou, když s nimi večer stoluje. Tehdy vlastně dochází k plnému zjevení. A oni náhle dokáží zapomenout na všechno své předcházející trápení, odhlédnou sami od sebe a upnou své radostné oči na Ježíše. Jako když Ježíš Jozue náhle dokázal nemyslet na svůj nesmírný úspěch, odhlédl sám od sebe a poklonil se Kristu.

A tak z dnešního příběhu plynou dvě poučení a povzbuzení. Za prvé: nejsme tak velcí, abychom obsáhli celý svět. Nejsme ani jeho středem. Každý náš úspěch má své hranice. Stejně jako žádný strom neroste do nebe. Ale na druhou stranu stejně tak platí, že i každé naše trápení má své hranice. Při všech našich životních peripetiích zůstává Bůh, který je neměnný, a přece účastný. Bůh, ve kterém není neúspěch ani pýcha, ale život a to v plnosti. Kdo ví, že v jeho životě není jen on sám, ale přijal do něj i Boha, Krista, má způli vyhráno.

A druhé poučení plyne přímo z prvního: kdo Krista, Boha, přijal, kdo uznává, že pouze v Bohu je spása a smysl života, ten ví, zda patří k nám nebo k našim nepřátelům. Bůh je nepřítelem těch, kdo se k němu neznají, kdo opovrhují jeho svatostí i svými bližními. Naopak, kdo Boha uctívá a v Boha věří, při tom Bůh stojí a nikdy jej neopustí, jak poznáváme ve svátostech. A tak tedy povzbuzujme se navzájem ve víře a v důvěře v Boha. Neboť vpravdě: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám! Amen