„Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat.“ Proto také je pro nás měřítkem krásného nakonec vždycky příroda. Dogma tohoto pokolení je, že každému se líbí něco jiného. Že každý si vybírá, co se mu líbí. To je celkem zjevná lež. Už to, že nám někteří lidé přijdou pohlední ještě dříve, než o nich cokoliv vidíme, vychází z řádu, jež Bůh vtiskl přírodě. Takže se nám líbí souměrné obličeje, u můžů postava zhruba obráceného trojúhelníku, u žen přesýpacích hodin. Nestvořili jsme tento svět, proto si také nevybíráme, co se nám líbí.

Tělo samozřejmě umírá a rozpadá se v prach, duše pak čeká u Boha na vzkříšení těla; na nové tělo oslavené. Slovy jedné staré písně se tedy modlíme zcela správně: „ať tebe následuji, můj Pane Ježíši, o tělo nepečuji víc nežli o duši.“ Nezpívá se tam ovšem „vůbec o tělo, jen o duši“. To by nebylo rozumné. Protože lidé si nemohou pomoci, podléhají zákonům stvoření. A s tím, kdo se jim líbí, jednají lépe, aniž by to věděli – i my sami tak určitě alespoň z části jednáme. Je dobré to vědět, i když na náš osud na věčnosti to nemá žádný vliv. Může nám to usnadnit tento časný život.

Líbí se nám tedy, co do nás Bůh vložil, aby se nám to líbilo. Do galerií se nejvíce lidí stále chodí dívat na obrazy z 19. století, protože jsou nejblíže přírodním pravidlům, Božím pravidlům krásy. Ani za více než sto let se nepodařilo lidem vnutit moderní umění, pravdila krásy nemůže měnit člověk. Konečně i moderní kostely, které už stojí desítky let, se za tu dobu nezačaly líbit ani těm, kteří se tam po desítky let chodí modlit. Co je krásné, to prostě nemůžeme sami určit ani vymyslet, protože Bůh stvořil nás, ne my sami sebe.

Přece ovšem poznáme, že některé obrazy namaloval jeden autor a že některé písně stvořil jeden skladatel. Poznáme dokonce, že některý obraz nebo píseň říkají nějak víc než jiné, podobné. A konečně, sami budeme mít třeba jednu melodii raději než jinou, i když je také krásná – a máme chuť to i druhým lidem povědět. To, že někdo vytvoří něco hezčího než ostatní, kteří jinak umějí řemeslo stejně dobře, to, že se nám jeden obraz lesa líbí víc než jiný, to je ta touha po věčnosti. Abychom se toho krásného, co Bůh stvořil, také sami nějak účastnili. Abychom jaksi Nebeskému Otci jako děti řekli: Já tomu trochu rozumím, co jsi stvořil. A všiml jsem si možná něčeho, čeho si ostatní tvé děti nevšimli.

Jako u dětí potěší, když se něčeho třeba doma sami skouší ujmout, když řeknou: Já sám, tak jistě těší nebeského Otce taková snaha i u nás, Božích dětí. Proto konečně člověka postavil na počátku do zahrady, kterou sice Bůh vysadil, ale člověk už tam pak sám měl něco dělat. Bůh nás na počátku stvořil k tomu, abychom se radovali, co pěkného roste pod rukama nám i našim bližním.

Samozřejmě se to nemůže rovnat s trvalostí a dokonalostí stvoření. Vždyť i ta zahrada musela mít zeď a člověk o ni musel pečovat, jinak by ji pohtila divočina, jako každou běžnou zahradu. A divočina roste sama. A tím je krásná – svou odolností a tím, že sama sebe obnovuje skrze to slovo, ten řád, který do ní Bůh na počátku vložil. To je smysl těch slov „Zazelenej se země zelení – země vydala zeleň“. Jak Bůh nakázal, tak země udělala a doteď dělá. To je smysl těch slov: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“ Dobré pro praktického biblického člověka znamená především fungující, vytrvalé, odolné. A tak doteď pozorujeme, jak se zeleň časem uchytí i v bývalém povrchovém dole; obroste i pustina po výbuchu sopky. A dochází nám, že by celý ten Boží svět mohl fungovat i bez nás; že tu nejsme nutně poitřeba.

Víra na tento pocit odpovídá správně a to dvěma věcmi: V Božím stvoření se odráží Boží dokonalost a mi skrze to poznáváme vlastní nedokonalost. A zíkáváme pokoru, dáváme se na pokání, což znamená: Napravujeme své nedostatky. A za druhé, poznáváme tak, že Bůh nostvořil člověka z jiného důvodu, než ze své milosti, z lásky, chcete-li: Bůh stvořil člověka, protože tebe i mne prostě chtěl mít na tomto světě. Jiný důvod není.

Kdežto bezbožnost na poznání, že svět by mohl být i bez člověka, odpovídá strachem a pýchou, ba nenávistí. Jak píše apoštol Pavel: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.“ A dále: „vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli“ Tak pozorujeme v dnešním čase, že člověk sám se chce stát zachráncem, Spasitelem, celého stvoření. Našeho času se zmocňuje zlý duch, který lidem našeptává, že člověk je škůdcem na této zemi. Že je třeba ho obětovat pro záchranul planety. Jak čteme v listě Timoteovi: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží

se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu.“ To se děje v našem čase, kdy mnozí falešní proroci touží zakázat lidem jíst maso a svádí lidi, aby se dobrovolně vzdali dětí – vše prý pro omezení uhloíkové stopy, pro záchranu planety. My však máme jediného Zachránce, Krista.

Šílenci, kteří se zmocňují našeho času, mají v nenávisti především to dílo, které Bůh člověku uložil: Aby zemi obdělával, kultivoval. Aby vytvářel kulturu. Chtěli by vybít hospodářská zvířata, která člověk z Boží pomocí vyšlechtil a zalesnit pole, která s Božím požehnáním zůrodnil, takže je dost potravy i pro chudé. Chtějí lidi zbavit aut, k jejichže sestrojení dal Bůh člověku důmysl a které nás dopravují k našim bližním, nemocné k lékaři a lidi k dílu, které mají uloženo. A tak nás uvrhnout do bídy a hladu, protože nenávidí člověka. Přijde jim jak škůdce na této zemi, protože odmítli milost Boží, pro kterou a pouze pro kterou Bůh člověka stvořil.

My však víme, jak stojí opět v listě Timoteovi: „všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. Vždyť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou.“ A abychom věcí dovedli s díkůvzdáním, řádně, na to je kultura. Promluvili jsme už o kráse, o umění, nakonec o kultuře: Člověk je stvoření, nemůže se vymanit ze zákonů stvoření: „On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti“. Při tom má ale cíl na věčnosti, ve věčném životě. A aby žil dobře v tomto světě, musí krotit, ochočit přání své přirozenosti. Musí je kultivovat. A tak, i když se nám možná líbí kde kdo, přece žijeme v manželství jedné ženy a jednoho muže. I když v sobě máme bojovnost, rádi zápasíme a vyhráváme, tato svá přání si můžeme plnit třeba ve fotbale nebo hokeji, kde s druhými zápasíme podle přesných pravidel a po zápase si podáme ruce. I když třeba stojíme o pozornost lidí, získáváme ji slušně jen tehdy, když jim něco nabídneme – budou nám věnovat pozornost, když jim zahrajeme hezkou hudbu nebo třeba postavíme zahradní altánek, na který se každý rád podívá. Ne tím, že se budeme na věřjnosti rozkřikovat. Vše, o čem se říká, že je to slušné, kultivované, že je to dobré řemeslo, dobrá práce, že je to krásné, to všechno nakonec znamená, že jsme se cíl tužeb, které do nás vložil Bůh, rozhodli najít opět u Boha, podle jeho pravidel. Bohu ke slávě a bližním k radosti. Amen