„Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk“, odpovídá Ježíš sedmdesáti učedníkům po návratu z jejich misijní cesty. Satan byl v nebi? Pod dojmem pohádek a představ, které k nám přišly z dálného východu, čekáme čerta spíše v podzemí, odkud občas vyleze na svět dírou v pařezu či co, aby škodil.

Písmo i křesťanští učenci všech staletí nám však ukazují přesnější a smysluplnější obraz, i když složitější. Satan, stejně jako řecké diabolos, ďábel, znamená žalobce, protivník u soudu. Jako takový má přístup k nebeskému dvoru, jak vidíme i v Jobovi – k nebeskému soudnímu (!) dvoru. Předkládá žalobu, důkazy proti nám. Proti všem lidem, včetně nás. Známe ze Zjevení Janova, jaká radost zavládne v nebi ze vržení satana: „byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí“.

Aby žaloba vůbec mohla být u soudu předložena, musí na ní být něco pravdy. Stejně jako lež, má-li být k uvěření, musí být poloviční pravda. Už u Adama a Evy může satan doložit, že skutečně přestoupili Boží příkaz. Ovšem na základě polopravdy: Had jim řekl, že nezemřou. Ano, nezemřeli hned, nicm. přístup k věčnému životu ztratili, zemřeli časem potom. Had jim řekl, že jim Bůh zakázal jíst ze stromu, protože jinak by poznali dobré i zlé. Což skutečně poznali – zapomněl dodat, že poznat zlé je zlé, že to není nic, oč by měl člověk stát. Zkrátka, řekl jim to velmi šikovně. Tak, že je snadné se pak vší odpovědnosti zříci. Adam ani Eva by vlastně hadovi nemohli nic dokázat, kdyby na něj Bůh sám ve své soudní řeči neukázal prstem. Ale pořád zůstává pravda, že Adam a Eva nevěřili Bohu, který jim vše dal, od něhož dostali jen dobré, jež jim neudělal nic zlého. Proč? To se mohou ptát jen vlastního srdce a stejně tak i my. Odpověď nenajdeme; jen to se dozvíme, že to či ono naše rozhodutí bylo prostě zlé.

Stejně tak, když Satan osočuje v soudním shromáždění Jóba: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla.“ A to je opět z půlky pravda. Slýcháme svědectví lidí, kteří byli uprostřed nebezpečí, nemocí či trápení. A Bůh je z toho vytrhl, proto o něm svědčí. Jsou ovšem samozřejmě lidé, nijak horší, nijak menší víry, kteří jdou z trápení do trápení, z bolesti do bolesti, nemoci do nemoci. A vše na ně dopadá, úlevy z toho všeho je jen málo. A o tom ovšem řekl Kristus: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ I zde satan říká jen půl pravdy, i zde tedy lže: Proč by Jób neměl být Bohu vděčný za to, že jej ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má a že dílu jeho rukou žehná. Proč by člověk neměl být rád, že se mu daří dobře? O to větší je, když věří ten, komu se dobře nedaří a u koho změna k lepšímu stále nepřichází. Skrze ně se jistě nejvíce ukazuje sláva Boží – ale není nic zlého na víře toho, kdo je Bohu vděčný za to, že se mu daří dobře.

A tu je ta věc: Čím méně trápení, tím lépe. Proto Kristus těch sedmdesát vyslal. Je nesmírně obtížné přemýšlet o Božích věcech, pokud vás velmi bolí zub. Tím spíše, pokud vás posedl démon – což se, díky vítěznému rozšíření křesťanské víry v našich krajích dnes příliš neděje. Když Písmo mluví o trápení, nemyslí tím to, že vás po dlouhém výletu bolí nohy. Nemluví o bolestech,které má člověk při cvičení. Či o nervech, které má člověk z mnohé práce. To jsou přirozené věci. Skoro všechno pozitivní konečně provází nějaká bolest: Ze smíchu vás bolí břicho, při prvním ponoření do rybníku při letním koupání vás na chvilku zachvátí velmi nepříjemný pocit ze studené vody. Taková ta bolest, co hned ustojíte, to je prostě jen součást skutečného života. Pokud se v létě nedokážete ponořit do rybníka, neznamená to, že máte pohodlí. Znamená to, že nežijete. Nezažívat běžnou krátkou bolest, nemít sem tam nervy, bežné problémy – to znamená, že je s vámi něco špatně. O tom nemluvíme, když říkáme utrpení. Utrpení je bolest, u které žádný smysl, žádný lepší budoucí cíl nelze najít.

Takové trápení nijak nepřispívá k pestřejšímu životu. Takové život ničí. Pokud ustane, pro člověka je rozhodně snazší věřit. Pokud trvá, je to pro něj rozhodně težší. Co je lepší: Aby bylo snazší věřit? Nebo aby to bylo lehčí? Rozhodně aby to bylo lehčí. Čím více lidí věří, tím je slává Boží větší. Proto opravdu mnoho misiopnářů byli i lékaři. Proto se v neděli peče bábovka, proto se po křtu dělá hostina, proto po křesťanské svatbě následuje veselka, proto jsou alespoň ty staré kostely tak hezké na pohled. Má být jednoduché ukázat Boží dobrotu a Boží slávu. A ne těžké. Proto totiž, aby satan neměl místo.

Pro slávu Boží činíme lidem dobře. Všichni lidé jsou přece hříšní. Sami o sobě peklu propadlí. Proč by se mělo co dobrého dělat pro lidi? Všichni lidé jsou stejně hříšní, jako my. Pro slávu Boží se to všechno dělá! Aby nebylo těžké uvěřit. Aby bylo zjevné, že království Boží je již mezi námi.

Nejde tedy o to, abychom dobře vypadali před lidmi. Abychom si od nich vysloužili uznání. Pokud jsme byli pokřtěni a věříme, již jsme dostali uznání od Boha a nepotřebujeme je od lidí. Ani od těch nejbližších. Má nám jít o to, aby bylo snadné věřit, že Bůh je dobrý. Ne, aby to bylo těžké. O nás vůbec nejde.

Důležitá zkouška pak je, pokud se mezi námi opravdu někomu líbí. Pokud se někomu líbí, co jsme řekli. Pokud se někomu třeba líbí náš kostel, naše zahrada. Pokud se někomu líbí, jak v tomto světě jednáme, jak jsme se zachovali. Všechno to nás stálo úsilí, námahu. U všeho toho si můžeme vzpomenout, co nás to stálo. A teď ta důležitá zkouška: Sami sobě přičteme slávu? Ne. Protože k čemu by nám byla? My jsme sice něco vykonali, něco obětovali. Ale Hospodin Bůh nám dříve dal více, sice život věčný. Proto jšříme jeho slávu. A proto tedy Kristus řekl: „neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích“ Amen