Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte, říká Ježíš učedníkům. Přitom jim před tím řekl: neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích. Cílem víry je věčný život, nikoliv zvláštní zážitky. Ale když nezapomínáme na tuhle hlavní věc, za druhé se dá říci: Co úžasnějšího může člověk vidět, než náhlé úplné uzdravení člověka? A tím myslím uzdravení zcela průkazné, o kterém i lékař řekne: Tohle jsem nikdy neviděl. Uzdravení, které trvá – protože taková byla Ježíšova uzdravení, dílo trvalé.
Taková věc je při tom z podstaty skryta před moudrostí a rozumností. A moudrostí myslíme skutečnou moudrost, kterou nás Písmo stále vybízí získat. A skutečnou rozumnost, kterou když nemáme, působíme druhým škodu. Co dobého vykoná někdo, kdo mluví, co mu slina na jazyk přinese a nedbá vůbec taktu a citů ostatních, člověk nemoudrý? A jak prospěje druhým člověk nerozumný, který nedomýšlí, co dělá, působí škodu sobě i ostatním a stále jej musí někdo zachraňovat. Je jistě dobré být moudrý a rozumný.
Počátek moudrosti je potom bát se Hospodina. Tedy vědět, že nejsem ani všemohoucí, ani vševědoucí, ani neporušitelný. Že jen málo věcí se mi povede – a přece, pokud se má povést vůbec něco, musím se o to snažit. Přes to, že úspěch mi nikdo nezaručí. A nejen, že není zaručen úspěch. Je jisté, že dříve nebo později udělám nějaké rozhodnutí, které mi přímo způsobí problémy – neznám totiž budocnost. A přece Bůh chce, abych byl za svá rozhodnutí odpovědný a nesl jejich následky. Nepodobám se mu svým poznáním, mám a mohu se mu však podobat tím, že neberu své slovo zpět. – Moudrý také ví, že je smrtelný. Že nemůže natrvalo odolávat chřadnutí svého těla i mysli. Moudrý zažívá mnoho hořkosti – a přece nějak žije dál, protože není v jeho moci vidět smysl a konec toho všeho. Má plné právo si stěžovat a všichni proroci i David si také mnoho Bohu stěžovali – nemá však právo se k Bohu otočit zády.
Rozumnost je pak v tom předejít katastrofám, u kterých to v naší moci je. Předejít zlu, které pochází ze mě samého i z mých bližní. Vědět třeba, že pokud se mi druzí podvolí ve všem, tak je utýrám, i když si namlouvám, že mi jde jen o jejich dobro. A naopak, že když budu druhému ve všem ustupovat, utýrá zase on mě, i když své úmysly prohlašuje za ty nejčistší.
Moudrý je tedy připraven vstávat ráno s tíží na prsou. Rozumný si na každého dává trochu pozor, stejně jako sám na sebe. Jenže – čím skončil Šalomoun ve vší své moudrosti: „Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat.“ Šalomoun se tak nakonec poddal svým ženám, obětoval jejich modlám. Když už nic, alespoň to byla zábava.
U příliš rozumného člověka zase vidíte, že vás stále sleduje, dává si pozor a nikdy na sebe nic opravdu srdečního neprozradí. A to skutečně vede k životním úspěchům. Ve všech opravdu bohatých a úspěšných zemích jsou lidé takto v jádru odměření. Také je tam ovšem nuda až k uzoufání.
Moudrost, která už nepotřebuje Boha, skončí v marnosti a znechucení životem. Rozumnost bez Boha z vás udělá robota. Ale pozor, je to stále to menší zlo! Lidé bez moudrosti jsou zejména neskutečně líní. Dále stále ublížení, sebestřední, ufňukaní a v zásadě zbyteční, protože bez trochy moudrosti – tedy pokory a sebeovládání – není možné udělat nic dobrého. A jak je člověk bez moudosti k ničemu, tak bez rozumu, bez toho, že by si dával pozor na zlo v sobě i v druhých, bez rozumu je člověk skutečně nebezpečný. Nejvíce lidí v míru usmrtí ti, kteří neumí řídit auto – kteří nepočítají s nerozumem u sebe, ani u druhých.
Moudrost a rozumnost je tedy nutná, pokud nemáme skončit jako změkčilí zbabělci či nebezpeční maniaci. Jak však dosáhnout toho, aby v nás při vší moudrosti a rozumu zůstal ještě život? – Musíme nutně počítat s tím, že Ježíš Kristus mohl chodit po vodě, mohl sedmi chleby nasytit čtyři tisíce lidí, vrátit zrak slepému od narození a vzkřísit Lazara, který byl mrtvý už čtyři dny a byl již v rozkladu. Což jsou přesně ty věci, na které se nikdo moudrý neupíná a každý rozumný ví, že jsou nemožné. Až na to, že pro Boha možné jsou. Protože logicky, Všemohoucí může všechno. A protože, moudře: Pokud konec všeho není v rukou někoho, kdo naše pinožení dovede k neslýchané dokonalosti, tak hrát nějaké hry na to, že jsem se alespoň snažil, je dost dětinské.
Ano. Proto proroci, kteří byli velmi rozumní a jasně pojmenovávali zlé činy vládců, které nejsou možné bez zlé vůle většiny ovládaných, proto tak toužili spatřit den, kdy někdo pro někoho bude mocen učinit něco, co bude trvale dobré. Třeba jako když Ježíš uzdravil deset malomocných. Jenom jeden mu přišel poděkovat. Ježíše to velmi znechutilo, řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Ale těm devíti se malomocenství nevrátilo. Možná Ježíš litoval, že plýtval silami na lidi bez zákldní slušnosti – ale svoje slovo nevzal zpět. Proroci viděli, jak se celá jejich země žene do zkázy, že jejich země – a každá země, konečně – má takové vládce, jaký je lid. Věděli, že to skončí strašně a že oni to odnesou spolu s těmi, kterým kázali. Věděli, že jim, až se jejich slova naplní, nikdo neřekne: Měli jste pravdu. A taky to tak skončilo. Takže hrozně toužili spatřit den, kdy někdo ze sedmi chlebů nasytí čtyři tisíce lidí, aniž jim to předem nasliboval. Aniž by řekl: Zabijte boháče a jim ty chleby vemte.
A dávní, bohu milí králové! David za ně všechny. Poslechněme, co o sobě říká: „ Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil. Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda.“ Jaká to je neuvěřitelná odpovědnost – přitom jde jen o ovce. Jen o to, aby otci Jišaovi večer mohl říci: Počet ovcí je stejný, jako byl ráno. Když se podíváme na Davida, my ani nevíme, co to je odpovědnost, sebezapření. Co to je důstojnost. A při tom můžeme jasně vidět, že David neměl vůbec žádný respekt u svých bratrů. Že mnohým spíš vadilo, že se s ním nemohou měřit. David neměl důvod jednat takto zmužile, kdyby nepočítal s dnem, kdy přijde ten, kdo dovede vzkřísit z mrtvých i toho, kdo je již čtyři dny mrtvý a v rozkladu. Proč před vším neutéci, pokud není toho, kdo nás ve chvílích úzkosti sleduje? A kdo nám jednoho dne pokleme na rameno a řekne: Všechna čest, vedl sis dobře. A proč ovšem věřit, že někdo takový vůbec je, pokud nevěříme apoštolům, kteří nám vyprávějí např. to, jak Kristus chodil po vodě. Je to hodně divné, nicm. opravdu chodil.
Závěrem toho je, že máme být houževnatí jako David a být připraveni na děsné životní zápasy. Že máme mít bystrý zrak jako Elijáš a nic si o světě nenalhávat; vidět všechno to zlo kolem sebe i v sobě. Zároveň máme mít dětskou důvěru v dobré skončení všech věcí. Bohu neříkáme Otče nadarmo. Že Bůh může všechno není teoretická úvaha – důkazem jsou Ježíšovy skutky. Pokud máme vůbec komu z lidí věřit, ať jsou to Matouš, Jan, Juda či Petr, kteří je na vlastní oči spatřili. Amen