Ježíš Kristus je strážcem božích tajemství. Sám je tím tajemstvím. A všem nařizoval, aby nikomu neříkali, že uzdravuje, všem zakazoval, aby o něm říkali, že je mesiáš. Protože člověku nepřísluší, aby měl přímý přístup k božím tajemstvím. Jak se člověk zmocní něčeho svatého, jak to má pevně v rukou, tak to svým zjednodušováním pokřiví a zmrzačí. Jak má člověk něco svatého v rukou, tak se hned snaží zbavit to všech souvislostí, vysekat tu věc z houští tohoto složitého světa, zbavit jí všech větví a kořenů, aby si ji mohl odnést domů a byla jen jeho. Člověku nepřísluší zmocnit se božího tajemství.

Tak se to má i s láskou, která je největším božím tajemstvím. Proto v dnešním příběhu Ježíš odpovídá na otázku po lásce k bližnímu podobenstvím. S tím se to má trochu jako se vtipem. Když se vysvětlí, není už vtipný. Co si tedy v našem společném rozvažování počneme s tímto podobenstvím? Budeme rychlí v naslouchání a pomalí v mluvení.

Už tedy to, jak se farizeus ptá: Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Už z té otázky poznal evangelista Lukáš správně, že zákoník si chce Ježíše jenom vyzkoušet. Bude mi tenhle Ježíš prospěšný? Co mám dělat, abych měl JÁ podíl na věčném životě? Myslím, bratři a sestry, že lépe se ptá dítě, které vidí na cestě polem boží muka a ptá se: Kdo je ten pán, že musí tolik trpět? Vždyť tu visí přibitý za ruce a za nohy. Dívá se na ukřižovaného a zapomíná na sebe, odkud a kam tím polem jde. A zákoník se ptá, co má on dělat, aby měl podíl na věčném životě!

Ale buďme střízliví! Takhle se přece ptá každý hříšník! Ptá se tak bohatý mladík. A ptá se tak Pavel, jak nám sám vypráví: „Když jsem ještě byl na cestě a blížil se k Damašku, kolem poledne mě najednou obklopilo jasné světlo z nebe. Padl jsem na zem a uslyšel jsem hlas, který mi pravil: ‚Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? ‘ Já jsem odpověděl: ‚Kdo jsi, Pane?‘ A on mi řekl: ‚Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ. ‘ Moji průvodci viděli sice světlo, ale neslyšeli hlas toho, kdo ke mně mluvil. Řekl jsem: ‚Co mám dělat, Pane?‘“ A když je pak ten samý Pavel se Silasem zázračně zachráněn z vězení, ptá se jich vyděšený žalářník: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“ Je to do sebe zahleděná otázka. Ale proto je to správná otázka pro toho, kdo je hříšný, tedy do sebe zahleděný. Ale jen pro něj a nejde u ní zůstat.

A náš Pán je milosrdný, vychází takové otázce vstříc. A takový je i jeho Otec, ze své milosti dal Izraeli Zákon. Proto Ježíš říká: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Správně Ježíš říká, že nehledá svou slávu, ale slávu svého Otce. Když se ho někdo takto ptá, říká: Přece už máte Zákon. Na to Zákon je, aby vysvobozoval takové úzkostné duše, které nevědí, co dělat. Zákon vyvádí od soustředění na sebe k zájmu o Boha a bližní. Kdo by důvěřoval boží vůli jako Ježíš, tomu by Zákon stačil.

Ale ne tak zákoník! Chce to mít ujasněné, zjednodušené. Chce se ospravedlnit. Chce mít poslední slovo. Jako by říkal: Počkej! To se lehko řekne ale těžko udělá. Kdo je ten bližní? Zase z něj mluví úzkost! A buďme střízliví, jak bychom si s takovou otázkou poradili my? Já se ptám sám za sebe: Může člověk opravdu milovat všechny lidi? Jsem pevně přesvědčen, že ne! Vždyť láska přece znamená druhého nějak rozeznávat. Láska přece znamená, že také druhý o mě jeví zájem. Milovat toho, kdo o nás nestojí, to je přece to nejvíce skličující a ponižující, co člověk může zažít. To je ta nejhorší samota. A tak si dokonce myslím, že kdyby si zákoník sám pro sebe dokázal určit, kdo je jeho bližní, jednal by moudře. Pro mě osobně jsou bližní má rodina, moji přátelé, vy, bratři a sestry. Ty nějak znám. A ostatní křesťané, ti znají Krista a on zná mě. A ti ostatní? To nejsou bližní, říkám otevřeně. Leda tedy podle toho podobenství:

Na cestě polem leží polomrtvý. Bohužel člověk nemůže být na takové situace připraven. Prostě to nejde. A tak když na něj kněz a po něm levita narazí, opatrně ho obejdou. Máme nad tím kroutit hlavou, máme se nad tím rozčilovat? Líbí se vám takový ten ohraný výklad, že ten kněz je farář, ten levita presbyter a ten samaritán kluk na skateboardu? Že ti zbožní nakonec selžou a někdo úplně cizí je nakonec lepší? Nebyl by pak celý svět jenom zlomyslná boží hra, kdyby nebylo na koho spolehnout? Nezapomněli jsme, že je to podobenství o tom, kdo prokázal milosrdenství a ne o tom, jak je kdo špatný, že milosrdenství neprokázal? Krom toho, kněz a levita třeba mají svůj důvod. Slyšeli jsme přece v zákoně, že se nesmí dotýkat mrtvého. A ten oloupený vypadá jako mrtvý. Je to boží zákon, boží příkaz, že se ho nesmějí dotknout. A jsou snad boží zákony pro legraci? Takže ti dva třeba mají svůj důvod a vůbec tu o ně nejde.

Dva předchozí tedy z nějakého důvodu polomrtvého obešli. A nám jde právě o toho třetího, o Samařana. Dva předchozí neudělali nic a teď je to tedy na něm. A v tom nacházím pointu celého příběhu. Ti předtím obešli a teď je to na tom Samařanu. Kdo je náš bližní, to máme dobře vědět – je to naše rodina, náš sbor, naši sousedi, spolupracovníci a přátelé. Zkrátka známí.A pak nastává situace, kdy právě my jsme ti jediní, kteří mohou něco udělat pro někoho neznámého. Protože před námi to nikdo neudělal a otázka nestojí tak, zdali to může udělat někdo po nás. To nerozluštitelné, nevysvětlitelné tajemství našeho příběhu je vyjádřeno v prosté větě: „uviděl ho, byl pohnut soucitem“. To je také bližní, když někdo potřebuje pomoc a nablízku jsme jenom my. Bližní je také ten, kdo potřebuje pomoc a nablízku jsme jeom my.

A jak se taková pomoc provádí? Tím, co je zrovna po ruce. Čteme: „ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je“. A když se na věc podíváme střízlivě, člověku taková pomoc ani nemusí řpíliš nabourat jeho plány. Čteme: „osadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a budeli tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘“ Všimněte si, takový bližní jako ten z našeho příběhu, toho si přece nemusíme brát domů, neuzavíráme s ním manželství. Samaritán si přece druhý den jde po svém. Nechává tam dva denáry, to je takových osm set – to už jsou peníze, ale zase nijak osudová díra v rozpočtu. Staví se ještě cestou zpět, ale tím jejich společný příběh končí. Nic tak těžkého.

Tolik tedy k příběhu, který vyprávěl Ježíš. A nám už zbývá jen kratičké zamyšlení nad jeho otázkou: „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Čili: Podívěj se na věc z pohledu toho potřebného. Představ si, jaké to je, být takhle někde zbytý. Ale především, jaké to je, když ti pak někdo pomůže. Ano, bratři a sestry, to je úplný konec: Vzpomeňte si, jaké to je, když vám někdo takhle pomůže, když už pomoc nečekáte. A dnes jděte a jednejte táke tak. Amen